Djoker

Další z řady hodnocení ovlivněných nostalgií na základě vzpomínek. Česká soda mohla krátce po revoluci působit jako radikální pořad, ale z dnešního pohledu pobaví snad jen amatérskými podmínkami při natáčení. Jako politická satira to třeba Šimkovi a jeho dílům nesahá ani po kotníky. Čtvrtníček je geniální, perverzní Alles Gute bez debat kultovní, ovšem většina scének je o ničem a především první série nudí. Podobný koncept (zprávy, reklamy, parodie a slovní hříčky) o pár let později zopakovalo Tele Tele a je zajímavé, že tomu už intelektuálové šanci nedali. S1: 50% S2: 55% S3: 60%

Politika nuda je a House of Cards na tom nic nemění. Spaceyho hvězdná aura, Fincherova záštita celého projektu a stylová úvodní znělka bohužel nestačí. Celé je to tak chladné, že emocionální dopad na diváka je prakticky nulový a třeba Frankovy promluvy do kamery mi těžce nesedly. Kultovní status přišel až moc brzy, ale vlajkovou lodí z počátků Netflixu bude navždy. Líbí se mi, jak po letech oslavných chorálů nad genialitou jednotlivých sérií většina taktně mlčí o naprosto tragickém finále. S1 - S5: 60% S6: 30%

Zahler dokázal natočit hodně nekompromisní krimi a ještě chytře vsadil na Gibsona, kterému tu nasranost na systém lehce uvěříte. Celou dobu s ním divák čelí odvrácené straně USA a místy to skutečně není příjemná podívaná.

Kdepak, když máte charisma, tak utáhnete sebevětší akční hovadinu a Mark i Denzel ho mají skutečně na rozdávání. Přihřáté bromance mě tolik neberou, ale hláškující frajírci, co musí spojit síly, pobaví vždycky. Potěšila i Paula Patton větrající kůzlata.

Pochyby celou dobu jen naznačují a odkazují na události, které se možná staly, ale možná taky ne. Kdo čeká, že kontroverzní církevní tabu bude náležitě rozmáznuto, je na špatné adrese. Shanley slušně vyždímal všechny herce, posbíral nominace na Oscara a u toho taky zůstalo.

Minghellův megalomanský rukopis se náhle vytratil. Tentokrát nabízí komornější příběh, který má znovu umělecké ambice, ale v ničem nevyniká a nezaujme. Ústup ze slávy jakoby předpověděl jeho předčasný odchod nejen z režisérské židle.

Respektuji Chaplina jako průkopníka kinematografie a uznávám, že Kid patří do jejího zlatého fondu. Ve své době to byl jistě zázrak. Hodnotit film po sto letech od jeho vzniku je skoro až kruté, ale jednoduše nemám potřebu předstírat, že se ze mě rázem stal nadšenec do němých snímků.

Scottova filmografie má slabá místa a bystřejším už došlo, že Černý déšť mezi ně rozhodně patří. Evidentně chtěl prezentovat japonskou kulturu běžnému divákovi, ale obsah už příliš neřešil, a proto zůstalo jen u pěkných obrázků okolo nezajímavé krimi zápletky. Nepomohla ani účast Douglase, který byl v té době na vrcholu své slávy.

Není to ani tak o hudbě kapely Mayhem, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale především o široké paletě kriminálních činů v podání jejích pomatených členů. Zároveň jde o další potvrzení faktu, že nejlepší scénáře píše sám život.

Hodnocení pro režisérský sestřih. Petersenovi se rozhodně daří znázornit tísnivou atmosféru ponorky a absurditu války, ale tři a čtvrt hodiny je prostě moc. Chybí tomu spád, který by první a hlavně kratší verze určitě mohla mít.