Kkahunaa

PF 2019!

Skoro jediný film/dokument tohoto druhu v českém prostředí (nebo jediný?). "Depresi" vzbuzující či navozující pocity, kterými dokument disponuje, jsou (dle mého soudu) pokusem o vtělení se do kůže lidí, kteří mají opravdové deprese (nejde o podzimní chmury, které má asi občas každý). Bral bych to spíše jako pokus o simulaci těchto stavů, viz menší asociace... např. simulace stavu migrény (https://www.youtube.com/watch?v=SmJW8gYIN4E). Migréna také není jen bolest hlavy (kterou trpí občas každý). Díky za tento dokument na téma, o kterém se moc nemluví. Poněvadž žijeme v prostředí/době, kde se všichni snaží být 100% dokonalí. Ale to nikdo není.

Za 5 hvězd. Třeba názor ještě změním, ale na tohle tema jsem zatím citlivější věc neviděl. Jen.. také bych si jako tvůrce spíše odpustil prodávat svůj ksicht před kamerou tak často, tady se opravdu citlivost trošku ztrácí. Jenže, když se zamyslíte... Ai Wei-Weiova tvář, jeho hlavní pečeť či brand, zčeřená vlastními vzpomínkami na jeho drsný, " čínský flow", (někdo ho tu označil dokonce za profesionálního disidenta???... co to prosím je?, proč mi o tomhle "povolání" paní učitelka neřekla včas?), v kontrastu s filmem prezentovanými událostmi, tento film posouvá do jiné, silnější roviny. Film samotný se pak s (nejen) jeho obličejovou značkou "prodává" lépe a je osobitější. Např. oproti Terrenci Malickovi a jeho Cestě času (2016), který se snaží být až metafysickou zpovědí Vesmíru... děsně ukecanou... ((to, co potřeboval Malick sdělit v 90 minutách, zvládl např. David Lynch v pár úsesích pouze jediné episody nového Twin Peaks (2017) během minut pár a ještě zašel mnohem, mnohem dále)), se zdá stopáž filmu Human flow velmi dlouhá. Není tomu tak. Je zde adekvátně vymezen časový prostor pro jednotlivá popisovaná místa či problémy. Nevím nu... s názorem jednoho aktéra, parafráze: "Když moc dlouho žijete za zdmi, nevíte, co za nimi doopravdy je..."

Snímků o zajatých německých vojácích nebylo před rokem 1989 mnoho, zvláště pak německých. I díky tomuto je film „Pobyt” výjimečnou podívanou. Dostáváme totiž možnost nahlédnout do mentality lidí, o kterých nám školní osnovy uvádějí ne zcela objektivní informace. Tito lidé, včetně hlavní postavy Marka Niebuhra (Sylvestr Groth), byť stáli na straně nacistického Německa, nebyli všichni nacisté. Právě Mark je obyčejným mladíkem, který narukoval do regulerní armády – Wehrmachtu, když ho jeho vlast povolala. Na frontě mnoho nepobyl, zažil jednu ostrou akci, a poté skončil v polském zajetí. Za mřížemi polské věznice však zjišťuje, že největší problem mu nezpůsobí Poláci, kteří nacisty bytostně nenávidí, ale sami Němci. Většina zajatých Němců totiž stale zůstala nakloněna starému pořádku – nacismu.

Píše se rok 1944 a nacisté začínají pomalu prohrávat válku. V jednom polském ghettu žil muž jménem Jakub Haym (Vlastimil Brodský). V podstatě je to dobrák, který však ve své dobrotě neváhá zajít až za hranici pravdy. Jakub se v této těžké době snaží pomocí svému okolí tím, že popouští uzdu své fantazii. V jednom okamžiku se však ona uzda téměř utrhne a ani sám Jakub neví, jak z toho ven. Jakub je totiž lhář. Tento snímek je jedním z nejlepších snímků zabývajících se tematikou života v ghettu za 2. sv. války. Ve své odlehčené poloze – to když Jakub zlehčuje realitu – jde téměř o poetický film. Ve své realistické poloze se snaží zachytit dobu veskrze opravdově, pomocí výpravy, atd. Jedinou podivností, která se ve filmu objevila je kostýmní detail, a to našívání Davidovy hvězdy z obou stran oblečení. Ve skutečnosti to tak nebývalo, protože logicky byl nedostatek všeho a tedy i látky, a tak se hvězda našívala jen zepředu na nejdůležitější část oděvů, převážně svrchních. Oboustranné našívaní hvězd však může mít i symbolický smysl, který podrhuje Jakubovo fantazírování. Je to vlastně jeho příběh, tedy proč by to tak nemohlo být.

Je až neuvěřitelné sledovat polský film o tematice holocaustu již z roku 1947! Navíc takový, který byl natočen ve skutečném prostředí koncentračního tábora Auschwitz II. - Birkenau, a ještě k tomu zde údajně hráli skuteční občané nedalekého města. Hlavní postavou je Marta (Barbara Drapinska). Je to polská Židovka, která umí perfektně německy. Právě proto si ji samotní nacisté vyberou jako překladatelku pro ženskou část tábora. Kdokoliv, kdo byl schopný práce, mladý a vytrvalý, měl v táboře větší šance. Pracovat přímo pro Němce však znamenalo mít výhody, které ale mohou být dle zákona kyvadla nemilosrdně vyváženy. Marta sice nestrádá fyzicky tak jako její kolegyně, ale za to byla svědkem neskutečných událostí, které otřesou lidskou psychikou.

Nadšení může být naprosto pozitivní zálažitostí. Může však vést k absolutní závislosti, která zasklívá všechno a všechny kolem. Toto se stalo nastávajícímu otci Filipovi (Jerzy Stuhr), který se z nadšeného dokumentátora svého dítěte omylem vypracoval na polo-profesionála, jenž točí civilní reailistické snímky zachycující svou dobu a všechny peripetie s ní spojené. Ona civilní realističnost, tedy pokus o zachycení reality bez příkras, resp. zachycení objektivní pravdy, se ale vůbec nelíbí tamním pohlavárům, kteří mu paradoxně ke kariéře filmaře pomohli. V komunistickém Polsku totiž není vůbec žádoucí ukazovat pravdu. Filipovo žena Irka (Magorzata Zabkowska) tedy vlastně měla absolutní pravdu. V blbé době je lepší najít klid v kruhu rodiny, než se pachtit za poznáním, které vede k nebezpečí. Nebo je to naopak?

Jaký je smysl? Má smysl pokládat takové otázky? Člověk celý život hledá smysl. Smysl života, existence, funkcí, vzniku či zániku. Mladý člověk nasává život plnými doušky. Čas pro něj plyne pomalu. S přibývajícím věkem ubývá elánu, sil, ale otázky se dále kumulují. Sv. Augustín zastával teorii, že člověk, aby poznal pravdu, potřebuje Božské osvícení – iluminaci. Sám prý není schopen dojít k žádnému poznání. Ať již pod pojmem iluminace vidíme cokoliv, díky hrdinovi tohoto filmu (Stanislaw Latallo), máme možnost pozorovat psychologicko-společenský vývoj člověka v nejzásadnějších letech jeho fungování.

Vězeň 287138 (Daniel Olbrychski) je hlavním hrdinou tohoto absurdně laděného filmu, a to doslova. Náš hrdina je raketou vystřelen na zvláštní planetu, kde se rázem stane opravdovým „bohaterom” (hrdinou). Je mu přidělen zvláštní, výstřední úředník (Jerzy Stuhr), který mu má splnit vše, na co jen pomyslí. Oplátkou za všechna privilegia, která má na této planetě výhradně on, je povinnost spáchat takový zločin, za který by ho mohli napíchnout přes jeho rektum. Tento akt nabodnutí je na této planetě považován za velmi oblíbenou formu zábavy. Každý bohatýr tím prý dobrovolně prošel. Náš hrdina však potká nebezpečně krásnou dívku (Katarzyna Figura), kvůli které se pokusí změnit svou odevzdanou povahu.

Totalitní systém, který je ze zákulisí ovládán televizní společností, je jediné existující uspořádání ve fiktivních dějinách budoucího Polska, které většina soudobých občanů poznalo. Takovým občanem je i Iron Idem (Roman Wilhelmi), který je známým televizním moderátorem. Jeho rozpolcená osobnost balancuje mezi excentrickou polohou, to když ve své paruce uvádí vlastnoručně napsané zprávy, a jeho soukromým životem, ve kterém je až melancholicky vážný. Jeho show vytváří zdání nezávislých informací, které jsou dostupné pro všechny, a kterými se nebojí komentovat veškeré společensko-politické dění. Toto zdání, se však postupně promění v určitou jistotu, že vše řídí někdo jiný, což dojde i doposud loajálnímu Idemovi. Velký televizní bratr miluje všechny poslušné občany bez rozdílu, ale miluje skutečně Idem Velkého bratra?