Iluminace

Zběsilé tempo, jímž Zanussi opět sbližuje podobu filmu se zrychleným myšlením hlavního hrdiny, jemuž hlavou probleskávají vzpomínky, zkušenosti a fakta (začlenění odborného a dokumentárního materiálu), diváka pohlcuje – za pomoci nervózních mechanických tónů Killarovy hudby - silným dojmem, ale teprve po skončení nabízí prostor nad obsaženými tématy a otázkami přemítat a pokusit se celý příběh vlastním způsobem uchopit. Franziszek je talentovaný vědec, který si za svůj obor vybírá fyziku, ale spíše než jasné cíle ho ve výzkumu i životě vedou nerozhodnost a touha odhalit tajemství, která se již zdají být za racionálním zkoumáním, tedy meta-fyzické. Franzkova kariéra se nenápadně rozpadá a je velmi těžké rozpoznat, stejně jako v životě, kdy k tomu začalo docházet. Smíření s klidnou pozicí v rodinném kruhu, idyla při koupání u jezera, za nímž se rýsuje obraz šedivého města, se jako závěr jeví víceznačně. Snímek Iluminace měl dohru i mimo filmové plátno, neboť představitel hlavní role Stanislaw Latallo, pro nějž to byla jediná herecká příležitost, tragicky zahynul jen o rok později při slézání hor v Nepálu. (13.01.2012)

Iluminace Krzystofa Zanussiho je o životě mladého Poláka Franciszeka Retmana, který je zosobněním postmoderní existenciální krize člověka. Ten se ptá po tom, jak může být člověk nejvíc užitečný, zpochybňuje některé oblasti lidského poznání a snaží se dobrat smyslu života. Při tomto hledání se přesouvá od fyziky, přes biologii až k náboženství, aby zjistil, že správná odpověď stejně neexistuje. Zanussi používá celou řadu zcizovacích prvků. Vypráví zkratkovitě a vypomáhá si například dokumentárními záběry, záznamy úředních dokumentů nebo animovanými sekvencemi. Film je tak strukturován jako jakási mozaika Retmanova života. Nadbytečně explicitní mi přišla scéna, ve které sledujeme operaci mozku člověka a pokusy s ním. Chápu, že na nás měla způsobit stejně silně, jako na hlavního hrdinu, ale pro mě tohle bylo už překročení hranice toho, co jsem ochotný v kině sledovat. (20.02.2012)

Otázky o smyslu života prokládané nejbanálnějšími událostmi ze života vysokoškoláka, který si svá studia prodlouží založením rodiny. Opět se setkávám s filmem, který jde zcela opačným směrem výkladu smyslu kinematografie, jak ji vnímám. Život vkládaný do filmu je marností, zatímco marnotratný život zpestřený filmem může získat smysl. (16.01.2012)

Zvuk rýchlej, nepokojnej klavírno-cimbalovej znelky v úvode naznačuje nervnosť a rozutekanosť filmu. Hľadanie zmysluplného života mladého muža je chronologicky rámované od maturity po pracovné začiatky a rodinný život. Jednotlivé úseky života, zložené z rôznych záberov ukazujúcich ako vedecký život, tak aj život rodinný, sú popredeľované fotkou aktuálneho formulára, žiadosti, či inzerátu. Uvedomujúc si riziko zakuklenia v príliš úzkej profesnej špecializácii, sa snaží mladý absolvent prejsť čo najviac prostredí, situácií. Hľadačstvo umocňuje mozaikovitá forma filmu, kde sú navzájom pomiešané napr. citáty z náučných fyzikálnych, či biologických filmov s "banálnym" rozhovorom mladomanželov v existenčnej kríze. Nesleduje sa to najľahšie, výsledný dojem po záverečnej scéne je však po celom tom dušespytovaní a hľadaní príjemný a povzbudzuje k ďalšiemu premýšľaniu, či diskusii. Iluminácia sa tak zaraďuje k otvoreným filmom, ponúkajúcim rôzne možné výklady a odpovede na položené otázky. Zaujímavosť: Vo filme odznejú i úryvky slovenských ľudových piesní Rozsutec, rozsutec, ty vysoká skala, alebo Tota Heľpa, tota Heľpa to je pekné mesto v svojráznej poľskej textovej úprave - napr. o Heľpe som sa dozvedel, že tam žije presne 200 švárnych chlapcov. (01.06.2005)

Trochu jsem se bál, že se nenaladím na Zanussiho vědecky podložený intelektualismus, ale musím říct, že film mě pohltil od prvních minut (představení hrdiny zkrze měřitelné hodnoty). Kolážovitá forma různorodých krátkých útržků a vpádu statických "milníků" mu dala slušné tempo zaplněné jednou zajímavou myšlenkou za druhou a navíc zajímavé vizuální variace rovněž zahnaly jediný náznak nudy. Navíc ze snímku vůbec nečiší chlad, vlastně od počátku směřuje k člověku a jeho konkrétním potřebám, které teprve musí pochopit a naplnit - v tom tkví hlavní iluminace i emotivní náplň řady scén. Určitě si udělám čas na některý z dalších Zanussiho snímků, protože jeho velmi osobitý styl je neopakovatelný, zneklidňující a plný empatie - není už jen tohle známka mistrovství? (09.03.2011)