Osvětim

První hraný snímek, který ukazuje prostředí, koncentračního tábora v Osvětimi. Režisérka a scénáristka Wanda Jakubowska zažila sama na vlastní kůži, jaké to je být v tomto pekle na zemi, avšak jako politická vězenkyně, pracovala jako fotografka a měla tedy poněkud lepší podmínky než běžné vězeňkyně. Film, ačkoli využívá autentické lokace a stejné oděvy, které měly opravdové uvězněné ženy a dívky, nezachycuje přesně tábor takový, jaký ve skutečnosti byl. Tak např. ve scéně, kdy jsou francouzské ženy odváženy ke spálení, zpívají Marseillaisu, což nebyla úplně normální věc, ve většině případů spíše křičely hrůzou, než aby zpívaly svou hymnu. Autorka se tedy raději zabývá tématem odboje, než přímým popisováním největších odporností v dějinách lidstva. I s tímto tématem si film bohatě vystačí a ve výsledku se jedná o velmi pozoruhodný snímek, který realisticky líčí osudy vězenkyň odlišných národností i postavení. (20.06.2017)

Rané zpracování tématiky koncentračních táborů právěm patří k nejsilnějším zobrazením nezobrazitelného. Určitě je to krátkým časovým rozestupem, který přenesl mnohé z traumatické zkušenosti na plátno. Jakubowská se vdala cestou polodokumentárního zachycení, které do značné míry obětuje dramatickou zápletku a vykresluje celý mikrokosmos tábora. Neopomíjí přitom hierarchické vztahy mezi vězni ani důraz na absurdní momenty. Přesto nakonec získává převahu tradičnější zápletka s tajnou odbojovou organizací a i přes působivé ztvárnění prostředí a atmosféry přeci jen film využívá řadu zjednodušujících prvků a kontrastů - především v pojetí postav německé elity. V dobovém kontextu určitě má určitě film místo na vrcholu evropské kinematografie, přesto musím vzít v potaz, že jen rok předchází Daleké cestě, která téma pojala daleko radikálněji a i přes výraznou stylizaci vyzněla jako autentičtější výpověď, která skutečně stahuje hrdlo. Přesto je výborné, že existují dva téměř bezprostřední obrazy této temné temné kapitoly moderní civilizace - civilní zachycující skrze pronikavé detaily vnější pravdu a expresivní uchopující otázku holocaustu skrze ponory do nejvnitřnější zkušenosti. (04.05.2014)

Film, pojednávající o životě v nejhrůznějším místě na světě - Osvětimi, byl natočený už dva roky po skončení války. Možná i proto se jedná o film se silnou dokumentární a velice realistickou hodnotou, žádný z pozdějších filmů takto věrně nezachytil úskalí vězňů (v tomto případě především vězeňkyň). Poláci, kterým se během války stala největší křivda, dokázali mistrně zachytit hořkosti Oświecima, jiný národ by se jen těžce mohl do takovéto atmosféry vžít. Poláci nehráli, oni to prožívali (a někteří možná i vzpomínali, co před dvěmi lety zažili na vlastní kůži). (01.10.2012)

Starý, hodně tmavý a na dnešní poměry nekvalitní film, ale s obrovskou výpovědní hodnotou. Takhle to opravdu vypadalo... Peklo na zemi...Nikdy nepochopím, jak může být člověk k člověku tak krutý. A taky jak je možné, že okolní svět zůstal tak dlouho lhostejný. Doporučuji každému, kdo se o tuto tématiku zajímá, v dnešní době natočené filmy o holokaustu už nemají tu "skutečnou" atmosféru, kterou se podařilo navodit Polákům těsně po válce. (10.06.2015)

Vzhledem k době vzniku filmu jsem předpokládal, že vše vyobrazené bude podpořeno autentičností v atmosférickém hávu, který se jen těžko bude srovnávat se současnou tvorbou na toto téma, leč výsledek byl poněkud jiný. Každodenní život v Osvětimi je sice vykreslen, nicméně totálně bez patřičných emocí, nejistoty a strachu, zkrátka bez všeho, čím vězni procházeli. Příběh je těžce nudný a ukvapený závěr taky nic moc neřeší. Zub času si dal zde celkem záležet. 10% (27.07.2015)