Kkahunaa

Recepční a zárověň spisovatel brakové sci-fi literatury je konfrontován s výplody své vlastní fantasie, které povstaly ze spisovatelova fikčního světa a pronikly do toho “skutečného”. S nimi i epomymní zrůdička, která staví film na pomezí odvarovitého sci-fi, rozporuplné komedie a paraděsivého hororu. Tuto žánrovou směsici přímo odráží vytvárná stylizace monstra, kterou navrhl přední český výtvarník a tvůrce důmyslně specifických rekvizit či kostýmů Jan Švankmajer.

Tento film v rekonstruktivním duchu odvypráví příbeh dělníka – nejlepšího v podniku. To samo osobě však neznamená, že když tento dělník objeví systémovou chybu, půjde podniku na ruku. Jeho velmi hlasitá kritika je však trnem v oku podnikovému vedení, a to mu to dá důrazně najevo. Našeho hrdinu, který chce mít vždy rovná záda, to přivede až k tomu nejkrajnějšímu řešení. I s tím si však vedení podniku ví rady.

Být “zvláštní” – “jiný” v očích těch “normálních” vždy značí problém. V případě Proky stačí, že pouze jemu roste úroda (on totiž zavlažuje, nečeká na déšť), že jeho zavlažovací vynálezy nevypadají jako boží dílo (konev s dírami) a že tímto tedy musí nutně být všechno pravověrně napraveno (asi ona konev). Film je ojedinělým náhledem do prazvláštních převýchovných praktik církevních řádů, selsky prospěchářských postupů tamních úřadů a pokřiveně masového uvažování spoluvesničanů.

“Láska bolí,” řekl zajíc a seskočil z ježka. Tato věta, vyřčená jednou z hlavních postav, jako by vystihla celý film. Píší se 60. léta. Takřka ve všech státech světa je znát určitá systémová obleva a Jugoslávie není výjímkou. Pět mladíků, mezigenerační konflitky, rebelie, performace, zamilovanost, soupeření, zmatení, pocit zbytečnosti a jedna krásná dívka, vše odehrávající se pod rouškou klidu, bzukotu cikád a spalujícího přímořského žáru. Čím dalším si musí naši rebelští hrdinové projít? Jde o generační zpověď, nesoucí sebou určité prvky surreality, podávající skoro až dokumetární obraz své doby.

Biblická alegorie na pozadí Byzantské říše v 11. století. Film se snaží o autentické podání středověké náboženské hysterie. Míra realističnosti dělá z filmu z hlediska historické výpravy více než adekvátní, ba až velkovýpravný, počin. Příbeh sám se je nositelem určitého mravního poselství, balancujícího na hraně akčního filmu, což dokresluje podobnost s biblickými příběhy. Výkony herců by se daly chápat stejně jako onu dobu, jako velmi emočně vypjaté.

Válka. Válka se nikdy nemění, pouze kulisy. V těch Srbských se odehrál na pozadí 2. světové války mikropříběh, který vystihuje nelehký osud srbského národa. Na jedné straně ambivaletní četníci napomáhající německýcm okupantům, na straně druhé prostí obyvatelé vesnice. Všichni se snaží přežít. Přežít válku, drsné přírodní podmínky. Obstojí však jejich charaktery v konfrontaci s novým prvkem ve vesnici – americkými vojáky, kteří přijeli do této země pomoci? Historické pozadí ve filmu nabízí úvahy o moderních dějinách Balkánu, které pamatují etnickou válečnou katastrofu.

Již při začátku, první čeho si všimneme je tíživá hudba, podrhnutá rockovou kytarovou linkou, která jako by navozovala pocit westernu. Příběh se však odehrává v Rumunsku v 17. století a hlavní hrdinové nejsou žádní prospektoři či kovbojové, ale navrátilci z války proti Turkům. Rovněž zaujme kamera, která z filmu dělá pestrou podívanou. V roli jednoho z vojáků poznáme hrdinu z easternových titulů o bratrech Transylváncích (Ilarion Ciobanu). Ten v celém ději figuruje jako svědomí celé družiny. Vůdce této družiny (sám Sergiu Nicolaescu) strhávající na sebe pozornost svým až korzárským výkonem, je zase plný hladu, který získal za války, a tak chce začít konečně žít sám za sebe. Peripetie s Turky, které vyvrcholí závěrečnou bouchací bitvou na hradě, a šlechtické prostředí, lemují celý děj do oné doby. Ten by se však scénaristicky dal zasadit do doby jakékoliv.

Závěrečná část “transylvánské trilogie” z pera Tita Popovice, nás opět zavádí na divoký západ. Stejně jako v předchozích dílech, i zde navozena westernová nálada pomocí perfektních kulis, dekorací či kostýmů. Příběh se v tomto díle točí kolem pozemku, který si bratři Bradové koupí. Johnny na něj postupně vydělává, až se stane šerifem. Rovněž Romulus se snaží začlenit do tamní společnosti (koupí si kovbojský háv, konečně se ožení se svou láskou z prvního dílu). Jen Traian stále váhá, má-li to všechno v Americe nějakou cenu. Postupně se však dovídá, že kolem něj je dosti krajanů (kněz s odepínacím kloboukem, sousedé či šerif), což mu napomáhá cítit se jako doma. Nebyl by to ale pravý žánr, Dan Pita se k němu po druhém díle opět vrátil (a vystřídal tak svého spíše lyričtějšího kolegu Mircea Veroiu), kdyby zde nebyl přítomen proradný padouch, kterému o něco jde, v tomto případě o ropu. Onen pozemek, který si bratři vybrali, je té ropy plný. A tak nastává souboj, který je korunován kvalitními přestřelkami (některé scény se zpomaleným snímáním padajících postav jsou opravdu pozoruhodné), stylovou hudbou a momentem, na který jsme čekali snad celé tři díly – Traian se naučí psát a dokonce mluvit anglicky, čímž (plus novým oblekem) uzavře kruh od cesty k cíly. Nezapomutelný je pak opravdu zcela ojedinělý prvek ve westernu. Při jedné přestřelce, typický záběr/protizáběr (plus návaznost pohledů), jeden padouch jakoby sáhne do náprsní kapsy pro kapesník a nahmatá pistoli (Johnny to však čeká a tasí dříve, a dokonce to později sám použije).

Jedná se druhou část tzv. “transylvánské trilogie”, která pojednává o třech rumunských bratrech na divokém západě. Tentokrát se děj točí ne kolem zlata, těsně vedle, kolem peněz. Naši hrdinové musí čelit bandě vychytralých desperátů, kteří vykradou nejprve vlak (maskující se jako indiáni), poté banku (převlečeni za herce a jeden za vojáka). Mozek všech operací není kupodivu nikdo jiný než žena, která padne jednomu z bratrů (Traianovi) do oka – ona umělkyně. Tento film již postrádá westernové napětí jako jeho předchůdce. Děj se line pomalu, provázen spoustou zdržovacích motivů. Avšak dekorace, rekvizity, stylizace prostředí, vše je opět perfektní (např. vlak). Závěrečná přestřelka ve městě, která je uvedena nebojácným šerifem (všem říká, aby se nehýbali a pak hbitě až noblesně natahuje svou pušku), je skoro nejlepší moment filmu z hlediska mluveného slova.

Zločinec není vždycky zlý, představitelé vlády nutně dobří a ti oškliví se vždy najdou. V příběhu jak vytrženého z italské produkce, nutno dodat levnější, se nám naskýtá možnost sledovat dobrodružnou výpravu samotářského hrdiny (sympatický Florin Piersic), který se v zemi jednoranných zbraní snaží se svou podivně sympatickou vícerankou pomoci tamnímu odboji proti vládním pochopům. Nebyl by to “westernový žánr” či chcete-li “easternový”, kdyby se ve filmu nevyskytly honičky na koních (scéna, kdy je hrdina zabírán zepředu, zřejmě z rychle jedoucího auta, má svižné tempo), krásné ženy, prolhaní padouši, zlato a všudypřítomné přestřelky. Čím více se však blížíme ke konci, zjišťujeme, že úvodní titulky s vábivou ústřední melodií nám naslibovaly více, než nám nakonec samotný film ukázal.