Pethushka

Film je to dobrý. Zápletka v pohodě, hezké vyprávění, fajn rvačky, několik dobrých hlášek. Že bych se při tom ale trhala smíchy, to se říct nedá. A z toho jsem trošku zklamaná, protože právě to bych čekala. Na druhou stranu jsem dostala originální love story, která sice nebyla až tak romantická, ale stejně měla něco do sebe. 3,5*

Po vynikajícím začátku, kdy si říkáte, že se možná díváte na nejlepší korejský seriál v tomhle žánru, přichází bohužel několik nudných dílů, které jsou prakticky o ničem. Naštěstí to ke konci scénáristé zase napraví a překvapí diváka velkým koncem, díky kterému jim ten nemastný neslaný prostředek jakž takž odpustíte. Herecky je to podle mě zvládnuté také hodně dobře a soundtrack posílá seriál minimálně o stupeň výš. Trošku slabší 4*

Tímto je moje láska ke Star Wars jednou provždy zpečetěna. Díky bohu jménem J. J. Abrams, že ukázal, jak moc miluje Star Wars a nedovolil aby jejich další epizoda byla jen způsob, jak dostat kačky z diváků. Skoro až nechápu, jak se mu to povedlo, ale ta atmosféra tam je se vším všudy, od začátku až do konce. Jak jsem bez toho mohla žít?

Pokračování téhle neskutečně sprosté a občas i dost nechutné komedie je překvapivě ještě lepší než jednička. Já to přičítám hlavně tomu, že tady nedostala tolik prostoru Karoline Herfurth, která mě v prvním díle moc nebavila. Bez její postavy jsem se úplně v klidu obešla. Thajsko je jako stvořené pro všechny možné i nemožné prasárny a Němci to pojali po svém. Fajn, některé scény už byly daleko za hranicí šikany, ale já se stejně nasmála víc, než za poslední měsíc dohromady. A i když ve filmech fakt nesnáším přehnané vulgarismy, tady je prostě tak nějak miluju. 4,5*

Ono je to u fantasy vlastně hrozně jednoduchý. Stačí vytvořit magický svět, kterému divák propadne, vybrat dostatečně podivné, ale zase ne až moc ujeté postavy, které si divák zamiluje, nepokazit efekty, složit mistrovskou hudbu, která v divákovi probudí malé dítě toužící po dobrodružství pokaždé, když ji uslyší, a pak už jen vymyslet hodně, ale opravdu hodně poutavý příběh. Když se tohle povede, nakonec bude spokojená i holka, která s jistotou věděla, že Hobit nebude nic pro ni. 4,5*

Z tohohle jsem docela zmatená. On to klidně mohl být velkej film, ale to by se musela trošku zkrátit minutáž a nějak tam dostat víc napětí. Emoce tu vůbec nejsou rozděleny rovnoměrně. Jednu chvíli se nudíte a za moment nestačíte stírat slzy. Pak jsou ty pocity pomíjivý a dlouho v člověku nevydrží. Kdyby se víc soustředili na film jako takový a nestavěli to na dialozích, které diváka trošku moc nutí do toho, jak to má celý vnímat, přidalo by to tomuhle kousku rozhodně na hodnotě. Slabší 4*

Focus jsem si pustila v hodně emotivním okamžiku mého života, kdy jsem všechno vnímala mnohem intenzivněji a možná i dost nekriticky. Beztak jde o naprosto obyčejný film, kterých už se v Americe natočily stovky, ale já mám stejně v očích srdíčka a budu tvrdit, že tenhle je mnohem silnější a hlubší. Mezi vážně božsky nádhernou Margot a Willem to totiž jiskří jako hrom a já měla pocit, že se jejich lásce nevyrovná ani ta Romeova a Julie.

Na Salut D'Amour jsem koukala v letadle po cestě do Soulu, a pustila jsem si ho jenom proto, že se na něj dívali téměř všichni přítomní Korejci. Ještěže jsem tak zvědavá, protože se obávám, že v Česku bych se k němu minimálně v příštích pár letech nedostala. A to by byla škoda. Tvůrcům se podařilo stvořit krásný příběh o lásce ve starším věku. Seznamování doprovází úsměvné momenty i dojemné okamžiky, při nichž jsem neměla daleko k slzám. Tenhle film je zkrátka skrytý poklad... 4,5*

Četník ze Saint Tropez je nadčasová komedie, u které se sice neválím smíchy, ale vždycky mě pozitivně nabije a vykouzlí mi alespoň malinkatý úsměv na tváři. Pro mě je tohle špička francouzské kinematografie. A že je Louis de Funès borec, říkat netřeba...

Při pohledu na mužské obsazení jsem si myslela, že je o mém vysokém hodnocení už předem rozhodnuto. Bohužel jsem se spletla. Eric a Seo Jin sice předváděli úžasné výkony, ale co se týká scénáře, tam to hodně skřípalo. Jen těžko uvěřitelné věci, které se tam děly, střídaly nudné pasáže, při kterých jsem si musela držet ruku, abych nepřetáčela. Tolik náhodných setkání, klidně i několikrát za den, a zaslechnutých rozhovorů, které nikdo neměl slyšet, jsem snad ještě nikde neviděla. A to to tak hezky začalo. Mezi hlavním párem to v prvních dílech jiskřilo jako hrom, Eun Joo byla hrozně roztomilá. Když nastoupil Eric a předváděl ty své úžasné balící techniky, šla jsem do kolen. Jenže pak začaly být postavy čímdál zoufalejší a já měla pocit, že sleduji nepovedenou jihoamerickou telenovelu. Hlavní hrdinka byla neustále nabručená a pořád v něčem váhala. A do toho nejhorší bod seriálu - hysterická křenka. Nepamatuji si, že bych někdy cítila k nějaké postavě takový odpor. Nemohla jsem ji vystát, nesnášela jsem ji a z jejího hlasu se mi ježí všechny chlupy ještě teď. Epizody, ve kterých byla často na scéně, pro mě byly opravdu utrpením. Do děje jsem se vžila až zase ke konci. Myslím, že mě poslední díly docela obměkčily, protože jsem původně uvažovala nad nižším hodnocením. Když si ale vzpomenu na lítostivý pohled hlavního hrdiny, na tančícího Erica a nádherný hudební doprovod, musím uznat, že mám na Fénixe i hezké vzpomínky.