3KAVKY

Čtyři hvězdy za grafické zpracování, za hudbu a za Senjougaharu a za to jak skvěle manipuluje s Araragim. Žánrově se tenhle seriál snad ani nevymezuje. Každý si v něm najde, to co zrovna potřebuje pro příjemné odreaogování se od stresu skutečného života. Život vdechují seriálu pak rychlé prostřihy na "prázdná místa", popisující tu stav mysli té, či oné postavy nebo jen náladu dané situace. S takovým zpracováním jsem se setkal prvně a nutno dodat, že je to velmi zajímavé a zábavné. A ruku na srdce, to, co cheme od televizní produkce je zábava a hlavně ta neotřalá a originální.

Poetická, milá a odpočinková nádhera v naprosto dokonolém dějovém vzduchoprázdnu. Při sledování jsem si připadal, jako by mi někdo nabídl zmrzlinu a pak mi dovolil se na ní jen dívat. Postapokaliptický svět po zaplavení přímořských oblastí, ve kterém žije veskrze lidská androidka..? To je téma lákající diváka jak včelu na med. Ten pak zcela jistě nedostane to, co čekal, avšak velmi brzy je ukolébán pokojnou nevzrušeností a příjemnou srdečností světa, do kterého byl vtažen a jen zúčastněně přihlíží běžnému "životu" roztomilé modrovlasé Alfy. Na to, že se tam vlastně nic nedělo, příjde až pět minut po skončení závěrečných titulků. Tomu se nedá než tleskat.

No překvapilo by vás něco víc, než smrt z rukou roztomilé deseti leté holčičky? Gunslinger Girl otvírá nádherná uvodní píseň, kterou jsem ani jedinkrát nedokázal přeskočit. Poté je seriál vlastně o vztahu mechnických těl a jejich opatrovníků a jejich zneužívání pro nájemné vraždy v režii tajemné kdovíjestlidobré korporace. Vše se odehrává, a to je velmi osvěžující, v Itálii. Akce je velmi svižná a proto zabírá v každém díle jen velmi malý podíl celkového času, za to pohledů do obrovských očí malých vražedných dívek je zde víc než dost. Ending song je na rozdíl od openingu poměrně nezdařilí a víc nemám, co bych dodal.

Je to obtížně zpracovatelné téma, ale tvůrci přišli na to, jak vytvořit něco přirozeného a pěkného z něčeho zvrhlého a odporujícího zdravému rozumu. Incest Koushiri s pouze 15. letou Nanokou je podán tak, že divák pomalu fandí jejich vztahu i přesto, že mu vzadu v hlavě bliká varovné světýlko. Další předností seriálu je zcela jistě otevřenost a detaily běžného života. Krom toho, co tady kolegové již popsali, mě osobně okouzlil detailík, když Nanoka usla nad pletením svetru a probudila se s otlačeným čelem. Samotné postavy jsou sympatické a veskrze lidské. Trochu jsem se až bál jaký neblahý osud jim scénaristé přichystali, ale závěr byl šťastný nebo aspoň podle toho, jak který z vás nahlíží na tuto problematiku. Není ovšem lehké na Koi kaze koukat nezúčastněně a s odstupem. Je to až příliš živý příběh. Téměř za 5 hvězdiček.

To není film o psovi, ale o žití se psem. A navíc je dobrý. Opravdu příjemné překvapení.

Zase o něco lépe nakreslené. Lafiel jakožto princezna vládnoucího rodu Abhu se stala díky velkou rychlostí postupující opreace Lovec, místodržitelem trestanecké kolonie Spojeného lidstva na planetě, tušim, Lobnas II. Jinto s hraběcím titulem se stal jejím zástupcem a v této nové roli se jakoby našel. Kolonie se však otřásá ve vězeňsko-politických bouřích. Na zajímavou zápletku je tedy zaděláno. Navíc nepříznivý vývoj této už tak zlé situace, dá rozvinout vztahu mezi Jintem a Lafiel, která i přesto, že Abriel nepláčí, uroní pro Jinta slzu. Víc ale už spoilerovat nebudu. Ne tak pěkné jako předcházejcí řada, ale přesto velmi kvalitní sci-fi.

Space opera jako řemen z budoucnosti tak vzdálené, že ze spojení science-fiction je spíše pravdivé pouze slovo fiction. Jinto jakožto novopečený kadet Abhského imperia je archetyp blbečka, na kterého sedne štěstí, jako na příslovečného vola, v podobě krásné Lafiel. Ta na ubohého a neustále se za něco omlouvajícího Jinta nedá dopustit, ani kdyby snad způsobil velký třesk naruby. Vesmírné bitvy mi připadaly díky nevhodnému grafickému ztvárnění nepřehledné až matoucí. Tím moje stěžování si ale v podstatě končí. Vše ostatní se mi víc než líbilo a nakonec jsem si oblíbil i troubu Jinta. Dobrá práce.

He, he! Ještě teď mám slzu v oku od smíchu. Opravdu. Krátké epizodky v tomhle duchu jsou přesně tím pravím, co potřebuju na odreagování. Možná sice trochu ecchi, takže spíše pro dospělejší publikum, ale to já už dlouho jsem, takže naprosto v pořádku. Upřímě se divím, že se Sagarův bojový exoskelet špatně prodával. Vůbec nechápu proč:-) Kdo neviděl, nepochopí. Kaname a Sósuke kolem sebe neustále krouží jako dva satelity bez toho, aniž by se kterýkoli z nich vyznal tomu druhému. Což je na romanticko/komediálně laděný seriál hrubý nedostatek.

Kvůli naprosto strhujícímu závěru si u mě GITS: SAC vykřesalo 4 hvězdy. Rozjezd seriálu byl ale zoufale pomalý. Naštěstí jsem tomu už u animé přivikl, a tak se nenechám jen tak odradit. Zde se mi to vyplatilo. Navíc je tam Motoko - sakra nebezpečný kyborg.

After Story se mi zdá oproti svému předchůdci poutavější, ale ne tak moc, abych se uchýlil k lepšímu hodnocení, než měla první série. Chvílemi jsem měl pocit, že mi autoři záměrně chtějí rozervat srdce na kusy a až do samého konce jsem měl slzy na krajíčku.(SPOILER) Pak se ale tvůrci slitovali nad nebohým divákem a přehozením vyhybky, ne nepodobným tomu, co se udál blahé paměti v Dallasu, ukončili Okazakiho noční můru a vrátili v samém závěru seriál do původeních cukrových kolejí. Ale! Vzhledem k tomu jak se seriál patlá v alternativních realitách multidimenzionálního vesmíru, není dle mého možné zcela poslednímu dílu důvěřovat.