Bingos

Náběh seriálu byl parádní. Ze začátku to mělo atmosféru a koule. Scény kdy se první pacienti mění na upíry (hlavně ten emo zpěvák) mě fakt nadchly. Pak ale děj začne brutálně stagnovat, řeší se vztahy a kokotiny, a všechny scény, které by měli seriál držet v mezích žánru jsou vlastně jen recyklované motivy. To, jak se někdo promění, vyděsí všechny kolem sebe a pak je vysaje, bylo poprvé cool, ale po třicáté se to už okouká. Sem tam nějaký souboj ala Walking dead, sem tam jakýsi flashback a jinak hlavní postavy furt pobíhají a fňukají, zatímco ty zábavní prďáci jen tak stojí v koutě, čekají a šťárají se katanou v řiti. Na druhou stranu reálie to má skvělé. Snoubí to klasického drákulu a vůbec všemožné upíří legendy se striktně vědeckým přístupem a prakticky to neskřípe. K čemu to ale je, když se naráz objeví totálně nadupané komando jakýchsi anti-upírů nebo co a konečně to vypadá, že bude rachot a pak se stejně zas jen dokola řeší "Maminko, Tatínku, Synáčku, bééééé..."? V Guillermových chuťovkách se rád porochním, ale intenzivní zážitek je tímto až příliš rozmělněný. Rozsahem dejme tomu poloviční koncentrát bych si určitě z výskáním pral rovnou do žil.

Poutavý vhled do tvůrčích procesů mnou velmi obdivovaného a vyhledávaného interpreta, spisovatele a skladatele. Film o přechodech reality a fikce a vzájemném obohacování obou rovin, což je něco natolik pevně spjatého s Caveovou osobností, jeho životem, vzpomínkami a zkušenostmi, že může být snímek směle zván jako dokument o Nicku Caveovi. Celá výpověď byla silná sama o sobě, ale vyvrcholení v podobě střihové scény koncertního podání Jubilee Street, mě sevřelo v tak kurevsky intezivním zážitku, jaký mi audiovizuál už dlouho nenabídl. (3x v kině)

Viňte nějaký druh autosugesce, zpochybňujte výši mého inteligenčního kvocientu, klidně si i do prdele strčte okurek. Stejně zatlačuju slzu, tomu filmu nechybělo ani ň!!

Skrz na skrz sympatický počin, který vtahuje atmosférou a nepokulhává snad v žádné filmařské disciplíně. Jen ta stopáž je zatraceně krátká. Chci víc!

Dobrá, ale fakt velice dobrá kamera! Jestli kluci skutečně neměli za prdelí celý štáb, tak obrovský respekt... Jo a taky prej posbírali nějaké odpadky, ale na to sere pes. To opojení přírodou bylo neskutečné...

Johny šaškuje o sto šest, španělské vnady napínají výstřih Penélope o sto sedm, dohromady vykrádají víc než obstojnou předlohu Tima Powerse a stejně na světlo světa vylezla bezduchá nudná sračka. To chce vyloženě um. Ale tohle mi sakra vysvětlete. Mořské panně normálně zmizí ocas, takže má prostě nohy a mezi nohama er... mezinoží? Nebo jako co tam má? A pak se jí zas ocas objeví, takže to už zas jenom klade jikry? Tohle je fakt nad mé chápání!

Leovo skotačení na ostrově mě za intenzivního řezaní hudebního doprovodu mrdalo do mozku hezky po Kafkovsku už od samého začátku. Ale konec, který rozvýří celý doposud budovaný děj a posunuje snímek do výrazně zajímavější roviny... tak tomu už můžu leda tak zatleskat!

Hmmm byla tam... dodávka..., jo byla tam dodávka... No a ta... mmm ta dodávka... teda myslím... ta... ta dodávka spadla do vody! Jo, přesně. Dodávka spadla do vody. ...a zbytek filmu? Budil dojem, že dává smysl a co víc, docela mě bavil... Což pro film kde půlku času padá dodávka do vody premisou rozhodně být nemusí...

O Supermanově mytologii vím vcelku hovno, takže mě celý děj dost bavil. Sice mě v souvislosti se stylem napadla hromada dalších velkofilmů, ale i tak to furt mělo dost silných momentů na to, abych si konkrétně tento zapamatoval. A to, že se Nolanova trilogie, přepisující pravidla akčního/komiksového žánru, na novém Clarkovi taky hodně podepsala, vnímám vlastně jako pozitivum. Obsazení taky parádní, Lois se mi dost zamlouvala. No ale tak, jak v každém rapovém videoklipu musí nějaká fenka kroutit prdelí, v každém hollywoodském snímku poslední dobou MUSÍ padat mrakodrapy. Věřím tomu, že kdyby dneska někdo točil ramake Občana Kane, v závěru by vylezla z moře obrovská zombie Orsona Wellese a rozmlátila by nejbližší barák školním autobusem. Je to laciné (jako z hlediska snahy pobavit diváka, rozpočet to určitě nešetřilo) a tady je to dokonce roztažené téměř na posranou hodinu, ale ani ty hopsající prdele mě zas tak neuráží, tak co už. Akorát to možná v rámci tak dobře budovaného snímku kapku zamrzí...

V postavách generačního seriálu "Synové a dcery Jakuba Koláře" se můžete snadno ztratit, ale už těžko byste mu upírali nádhernou poetiku divokého západu a hlavně nezměrnou výpovědní hodnotu. A v konečném důsledku... o to jde, ne?