RetroMan

Mimořádně hloupý film. Jednu hvězdičku jsem dal za ženské obsazení, které je po většinu času filmu nahé. Dá se to dokoukat, i když jsem si kolikrát klepal na čelo. Už první záběry, jak polonahé Amazonky jedou na koních po francouzském lese, který má jako představovat džungli s naprosto nevhodným hudebním doprovodem, leccos prozrazují. Další záběry nejsou o nic lepší. Liana (jak hezké jméno pro děvče z džungle) dovádí s lvíčetem, jezdí na slonech a jako kámoše má šimpanze. Do toho ty záběry zeber a hrocha z dokumentárního filmu. Tento ekologický thriller umocňuje oděv Liany, který se skládá z kožešin jejich kamarádů zvířátek (skvělé botky z gepardí kůže a pro zakrytí poprsí ocásky lišek nebo jiných podobných šelmiček). Liana mi připomněla film Sheena, královna pralesa nebo Smaragdový les. Vyniknou i dekorace zlata a samotný chrám Amazonek. Ještě, že se procházejí polonahé. O skupině indiánského kmene složeného s černochů a opálených bělochů, protože se tolik černochů prostě nesehnalo, ani nemluvě. Hloupé chování všech zúčastněných korunuje indiánský šaman Kuku, tak toho bych fakt zabil. O Amazonkách se říká, že představují hlavně feminismus. Zde je ještě okořeněn ekoterorismem.

Scénář, režie, hudba: Jess Franco. Další překvapení z dílny mistra Franca. Ošemetná je délka filmu, ale zato prostředí a pohledné představitelky stojí za vidění, obzvláště krásná Britt Nichols. Francova odpověď na Ďábly Kena Russella (1971). Margareth a Kathleen jsou dcery ženy usvědčené z čarodějnictví, a tak aby nenásledovaly odkazu své matky musí vstoupit do kláštera, kde nakonec stejně Ďáblově chtíči podlehnou. Nunsexploitation s mnoha odhalenými scénami a tortury. Řekl bych, že tento film byl pro mě lepší než Love Letters of a Portuguese Nun. Zatímco jsou v mnoha filmech čarodějnice jen nepohodlné báby, svůdkyně, věštkyně a léčitelky, zde se konečně setkáváme i s čarodějnickým kouskem v podobě "polibku smrti".

Jednoznačně nejlepší je výtvarná stránka díla a přesvědčivě dobře zachycené pohnutky několika postav. Slečna "O" bez úsměvu a její trávení času v nevěstinci. Klaus Kinski se svou milenkou pozoruje svou nevěstku při práci. Čínskému mladíkovi, který se zamiluje do slečny "O", se konečně splní jeho očekávání. Nejvíc mi vadí, že Číňany hrají Japonci.

Film o 35-leté letušce, která potká chlápka, který je závislý na svém dítěti, ale nechce se k ní moc vázat (žádné důvody ve filmu nezazní, což by mě zajímalo). Některé scény mohly být víc rozvedené a nebo zajít trochu do psychothrilleru. Takhle z toho není ani komedie ani romantický film.

V čem je rozdíl mezi 40 LET PANIC a tímto filmem? Filmy o samotářských čtyřicátnících jsou jednoduché, zábavné, půvabné a milé, ale v tomto jedna drobná lež, či spíše podvod, způsobí nečekané komplikace. Na rozdíl od pánů režisérů Kevina Smithe (CLERKS) a Judda Appatowa (40 LET PANIC) si Edoardo Ponti nedokázal účelně pohrát s ústředním tématem. Také zde chyběly momenty velkých pravd, tak jak to umí právě výše zmínění režiséři. Zda-li se měl Ponti věnovat problematice úspěšných i pohledných mužů a jejich trablům s navazováním a udržením vztahu nebo vyzdvižení postavení handicapovaného jedince ve společnosti a jejich odvahy v boji se sebou samým i proti většinové společnosti, těžko říci.

Prvních dvacet minut začíná jako slabší komedie a připravuje se na zajímavou zápletku. Co se ale se zápletkou stane, to jsem fakt netušil. Maminka se svou zhrzenou dcerou, které dostala od oltáře košem, odjedou na ostrov do Karibiku, což měla být líbánková cesta novomanželů. Hned ten večer skončí snoubenka v náruči jiného a maminka nechce zůstat pozadu. Sejde se přímo s majitelem části ostrova (bývalým kosmonautem) a chce s ním potajmu natočit rozhovor, se kterým kosmo-podnikatel nesouhlasí. Po velké omluvě si padnou kolem krku. Do toho přijede rozmyšlený snoubenec. No a ještě tam na ostrově najde holka svého otce. Mohl by z toho být dobrý seriál.

Pro mě další z těžko hodnotitelných filmů. Zvrácený Max (z animáku Mary a Max) hraje jednu z nejodpudivějších rolí, jaké jsem kdy viděl a asi si to pěkně užívá. Tolik násilí, zabití, mučení a perverzního tvoření jsem ještě v žádném jiném filmu neviděl. Po SALÓ, SRPSKI FILMU a SCRAPBOOKU přichází HUMAN CENTIPEDE II a já se zájmem i znechucením napjatě sledoval.

Bohužel jsem se začal po půl hodině filmu tak nudit, že jsem to musel vypnout. Vůbec jsem nepochopil, o čem film pojednává a dívat se na to, jen kvůli těm pár nahých holek, nemá cenu. Vždyť jsou to Francouzky.

Výborný thriller, který ačkoli natočen televizním stylem (jako povídka z CreepShow) je napínavý od začátku do konce. Zajímavé téma, asi nereálné, ale všechny atributy napětí a očekávání u mě fungovaly.

Celý film drží jen velikost poprsí Lorny Maitland, ale i přes jejich velikost zážitek z děje upadá v zapomnění. Už nechci černoblbý filmy ani vidět.