campix

Letošním filmový rok zakončený, tak nějak symbolicky předáváním slavného plešouna jde hodnotit veskrze pozitivně pokud odhlédneme od celkem rutinní a ničím nepřekvapujícím ceremoniálem, a bude nás zajímat především kvalita nominovaných filmů, jelikož v tomto aspektu letos akademie výrazně potěšila a i většina filmů z oskarového období překonala kvalitou díla posledních let z tohoto období. Nejvíce cen si rozdělili Grand Hotel Budapest a Birdman a můžeme říci, že celkem zaslouženě, stejně jako ostatní výherci jednotlivých oceněních. Bez větších překvapení, ale o to zaslouženější ocenění. Co se týče ceremoniálu, tak Neil Patrick Harris je výborná volba, bohužel po výborném nástupu jde kvalita a atraktivnost show výrazně dolů. Objevilo se sice pár zajímavých momentů ( ukecaný tvůrce Idy, Travolta vs Idina Menzel nebo Iňarritovo poselství), ale celkově monumentální 3 hodinová podívaná docela nudila.

Japonská pohádka převedená do animovaného filmu s animací, která se zásadně liší od trendů, které udávají mistři japonských animáků Miyazaki a Ótomo a je tak příjemným svěžím větrem na poli animace. Co ale Tale of Princess Kaguya v mých očích velmi sráží je celková stopáž filmu strašlivě utahaný děj. Nestalo se ani, že by mě animace natolik uhranula, jako se mi to u japonských animáků občas stává. Je to velice zajímavé, ale ne tolik hravé a kouzelné. Nedokázal jsem prostě proplout pod povrch a docela jsem se i nudil.

Typický feel-good film. Sice nedosahuje autenticity a kvalit Carneyho Once, ale i tak je to v záplavě nudných romantických komedií, docela příjemná záležitost s velice zajímavou hudbou, ale ne až tolik zajímavým dějem. Herecké obsazení je sympatické a celkově děj plyne tak nějak pohodově a bez jediného zádrhelu. Nic tak speciálního, ale kéž by bylo víc filmu jako je Love Song.

Variace na Šípkovou růženku, kterou tak dobře známe, jenže z trošku jiné pohledu. Nejnákladnější Disneyovka všech dob. A na grafické stránce je to opravdu vidět, ale ta zdaleka není všechno a tak mi v hlavě po shlédnutí zůstali jenom lícní kosti naší drahé Angeliny, které si pro sebe ukradli celý film. Opravu roztomilé a graficky krásné, jenže z mého pohledu Maleficent nepřináší nic tak převratného, a peníze opravdu na všechno nestačí.

Zprvu jsem byl k Mandarinkám velice skeptický, jelikož nejsou ze zrovna filmově atraktivní krajiny, jenže dokázali se nominovat přes spoustu velice kvalitní filmu a něco na nich přeci musí být. A ono taky je. Velice minimalistické drama odehrávající se pouze na jednom místě ve válkou ničené Abcházii s několika herci a celkově je děj velmi jednoduchý a komorní. Je také všem velice intenzivní s takovým tím lidským přesahem, kde musí národnost a náboženství stranou. Opravdu krásný velký-malý film.

Řekl bych, že hodně osudová záležitost především pro brity a na nás ostatní až tolik nedopadá. Víme, že gayové a lesbičky neměli na růžích ustláno nikde, ale v Pride je všechno zatraktivněno krizí horníků (a celé Británie) za působení Margaret Thatcher a to je na ostrovech velice citlivé téma. Navíc je všechno inspirováno skutečnými událostmi, kdy se skupina LGSM postavila za waleské horníky a ti pak posléze za ně. V obsazení máme plno skvělých britských herců doplněných o naše oblíbené seriálové hvězdičky. Co se tedy pokazilo ? V mých očích to je nejednoznačnost uchopení látky. Vtipných momentů není dost a pro drama zde chybí určitá osudovost a velké věci jsou zde zmíněny jen tak mimoděk. Bavilo mě se dívat na Pride, ale těžko se podívám znovu.

Artové polské drama zasazené do poválečného komunistického Polska. Jeptiška Anna objevuje svojí minulost a na povrch vyplavou netušené souvislosti. Film velkých emocí, které jsou podány jen tak mimoděk bez zbytečného přikrášlovaní a působí tak velice syrově. Opravdu minimalistická záležitost.

Řekl bych, že pro průměrného diváka a především diváka, který nemá své pole zájmu v historii umění, je Mr. Turner téměř nekoukatelnou záležitostí. A může za to především rozvláklý a nezajímavý děj, který se táhne zhruba dvě a půl hodinovou stopáží. Problémem je také, že podle mého názoru nebyl Turner až tak zajímavou osobností. Rozhodně byl lehce výstřední, ale v 18. století znamenalo výstřední téměř cokoliv. Malíř z ranku, kterých bylo v dané době desítky ne li stovky. Ani nemá cenu rozebírat dobovou výpravu nebo kostýmy, jelikož ta vás u filmu rozhodně neudrží a tím kdo by vás uhranul nebude ani věčně nesrozumitelně mručící Timothy Spall v hlavní roli.

Asi jsem nikdy neviděl lépe nebo více do hloubky zpracovaný příběh osoby s Alzheimerovou chorobou. Takový ten osobní rozklad, který je zde přesně zaznamenaný. Still Alice je tedy one ''man'' show Julianne Moore, kterou sice celkově moc nemusím, ale tady byla výborná. Téměř zdrcující osobní rozklad hlavní hrdinky s povedeným hudebním doprovodem mě zkrátka pohltil.

Nemůžu říci, že by Boxtrolls prospěla sázka na netradiční formu animace. Nejméně u mě tato snaha celkový dojem pokazila, jelikož se nestydím říci, že povětšinu času byla tato animace odpudivá. Boxtrolls se ani trošku nedotýkají působivosti a především dospělosti Koralíny. Bojím se, že dětem se nebudou líbit a pro dospělé budou Boxtrolls příliš dětinské. Hold opět britská snaha dělat věci trošku jinak, který je spíše kontraproduktivní. Rozhodně nejde o tuctovou záležitost, ale znovu už bych do toho nešel.