see_sawandrew

Na večírek s heterosexuálními přáteli ideální! 60%

Pokud čekáte vyčerpávající rozbor tohoto filmu, určitě se do čtení komentáře nepouštějte. V souvislosti se Schulhoffovými filmy vídám tolik rozsudků se slovem "normalizační", že se kolikrát nemohu ubránit smíchu. Je však spíše smutné, kolik lidí je schopno řadit mnohé filmy mezi normalizační splašky jenom na základě toho, že vznikly v období normalizace. U českých filmů to zamrzí mnohem více, jelikož v naší kinematografii se Brežněvův vliv odrážel vůbec nejméně (stačí zabrousit do jiných národních kinematografií východního bloku - prach a bída sedmdesátých let je na nich znát mnohem více). Snad je nevděčnost diváctva k filmům sedmdesátých let způsobena silným kontrastem s předcházejícími léty šedesátými, právem označovanými za zlaté období (nejen) české kinematografie. V šedesátých letech mladá generace absolventů FAMU po boku se starými lišáky rozbíjela tabu minulosti a vzpomínala na druhou světovou válku i následné komunistické utužování v padesátých letech. Po intervenci v osmašedesátém však museli filmaři začít vymýšlet něco jiného, protože nová vlna zašla pro komunistickou cenzuru až příliš daleko. Hlavní doménou filmů sedmdesátých let se proto staly konkrétní osudy lidí v přítomnosti, a také různě fantaskní pohledy na budoucnost nebo alternativní realitu (Lipský a Vorlíček s Macourkem dokázali v tomto tématu usednout na samotný trůn crazy komedie). Paradigma hodnot českých lidí a rodin bylo s kolísající vážností bravurně znázorněno například v kultovní dilogii Marie Poledňákové. Schulhoff se jako několik dalších režisérů rozhodl pustit do satiry s tématem mezilidských vztahů (jako odkaz na budoucnost můžeme v jeho filmech považovat už samotné názvy, pro něž je typický budoucí čas doplněný zdrobnělinou v pátém pádě). Pro všechny tyto filmy však platí společný jmenovatel - pod nesmírně vtipnou fasádou se TAKÉ nalézá velmi ostrá kritika společnosti. Netlačí se na pilu tolik jako o dekádu dříve a filmy si ze sociální a politické situace střílí mnohem nenápadněji, ale o to sofistikovaněji. Snaha kulantně oblbnout cenzuru se však negativně odrazila také u diváků, kteří po agresivní filmové tvorbě šedesátých let trochu zapomněli koukat pod povrch a spokojili se s žánrovým začleněním těchto filmů = komedie. Výjimkou nejsou ani Schulhoffovy filmy, které jsou sice zábavné a většinou vtipné, ale rozhodně nepojednávají o ctnostných vlastnostech lidí. Nepoučitelnost a nenapravitelnost je v podstatě vyjádřena už samotnými názvy jeho filmů. Podobným případem je také Zítra to roztočíme, drahoušku. Povrchní závist a marnivost českých "maloměšťáků" je zde zobrazena naprosto dokonale, nejen ze scénáře, který nikdy žádnou hlášku nenechá bez ironického významu, ale i z jemného neverbálního projevu našich herců (silná generace zůstává silnou i v jiných filmech než hvězdných). Film velmi ošklivě nastavuje zrcadlo početné části populace a také dnes zůstává velmi aktuální (stačí se podívat na libovolné diskuzní fórum, nebo si třeba zajít do supermarketu nebo na úřad). Ještě bych rád podotkl, že dělat nutné kompromisy ve svých filmech neznamená stát se anální subinkou cenzury - ono je to vždycky trochu složitější (vzpomeňme si na Nezvala). I proto je smutné, že nikoli nejlepší, ale přesto zajímavé filmy Petra Schulhoffa jsou často házeny na smetiště spolu se skutečnými ukázkami normalizačního poklesu, které mají na svědomí až příliš přizpůsobiví a netalentovaní režiséři, jako byl Steklý nebo Trapl. Vrcholem ironie pak je, že nejlepší české komedie byly natočeny právě v normalizačním období. Dnešní rádobymoderní veselohry jim nikdy nesahaly ani po kotníky, a to včetně opěvovaných Pelíšků. 75%

Dokonale vyvážená studie dětské touhy po identifikaci s vlastním otcem. Spolu s druhým dílem asi nejlepší český film o ceně rodiny. 90%

Tak tady půjdu hodně proti proudu. Tematicky roztroušená a nezajímavá Hospoda na mýtince mě ani jednou nedonutila se pousmát, natož zasmát. Tam, kde v Aktu byla úžasná taneční vystoupení, je tady akorát otravná operetní koncepce. Hlášek hodně málo, přílišná repetetivnost, prostě hrozná zívačka a pro mě velmi nepříjemné zjevení ve tvorbě DJC. 40%

Good Morning, Dexter Morgan. Tohohle medvídka jsem si na pár sérií oblíbil. Bohužel, psychologický koncept hlavního hrdiny jen těžko umožňuje táhnout více sezón. Jisté známky nudy jsou viditelné už ve třetí sérii. Každopádně Dexterův voice-over je dokonalý a titulková sekvence nemá v televizní produkci obdoby.__ 1. série: 100% , 2. série: 90% , 3. série: 60% , 4. série: 80% , 5. série: 70%__ 6. série mě neskutečně překvapila, graduje stejně skvěle jako první nebo druhá série a končí doslova v nejlepším. Ono na tom něco bude, že nejlepší sezóny Dextera jsou ty s opravdu výrazným arcizabijákem. Jediný výrazný zápor vidím v tom, že Dexter se každou sérii motá ve stále stejném kruhu hledání sebe sama. 75%. 7. série má vynikající setup, mezi vrahy to jiskří ostošest, ale ne zrovna ideální rozvrstvení klimaxů odsouvá většinu linií do pozadí. Přesto je i zatím poslední série Dextera vynikající, a to zejména díky postupné likvidaci Debry Morgan. 75% Surprise, Motherfucker! 8. série - "It all ends." je tu pár much, ale nakonec to vyšlo a můžu svědomitě říct, že seriál i jeho hrdinové osudu neunikli. 85%.

Na Districtu je milé, že funguje i ve vlastním universu a na jeho intenzivní prožití nepotřebujeme pochopit jeho metaforu na etnické problémy JAR. Bezpečně funguje i jako antiklišé o "humánnosti" lidí k mimozemšťanům. Země je skutečně ta nejhorší planeta, na které lze přistát, respektive ztroskotat. 90%

Že je Prometheus naprosto ostudný epic fail, dostatečně znázorňuje už hodnocení. "Závěrem" snad jen několik poznámek k filmu, respektive přátelských rad pro další výzkumné výpravy: 1. Neberte si do party robota, je naprosto jisté, že se z něho vyklube bezpáteřní, poplatná kurva bez známky lítosti, ani nemluvě o logickém chování. 2. Ověřte si, na jakých univerzitách získali titul vaši výzkumníci, jinak se velmi snadno může stát, že dva z nich uprostřed největší akce v dějinách lidstva prohlásí "Screw you, guys, I´m going home", následně se ztratí, ačkoli je jeden z nich geolog, a hned nato zemřou, protože biolog se rozhodne na mimozemský organismus aplikovat metodu na lákání štěňátek. 3. Nikdy na výzkumné výpravě nešukejte - z pohlavního styku nikdy nic dobrého nevzejde. Věděli to už autoři slasheru před čtyřiceti lety. 4. Pokud hrozí, že na vás spadne podlouhlý předmět, nikdy neutíkejte rovně. Postavy Promethea zřejmě nikdy neviděly Toma a Jerryho. 5. Pokud vás scénárista milosrdně ušetří, nikdy nepodávejte hlášení domů, jinak se další tupá výprava na prokleté místo vydá a bude zmasakrována křečovitým výsledkem nastrčeného cliffhageru. 6. I profesionalita má své meze. Pokud vám chcípne životní láska a (téměř) osobně ze sebe vyříznete parazita (mimochodem, céčko Potomek vetřelce se Ridleymu asi zalíbilo), opravdu už nemusíte být tak badass, abyste se nechali dvěma větami ukecat k nové honbě za odpovědí na otázku života, vesmíru a vůbec. 7. Kamikaze je výhradně japonský sport, nikoli afroamerický. Jazzový hrdina si zřejmě uvědomil, že měl umřít jako první, a tak se rychlostí blesku smíří s tím, že zhebne jen kvůli hysterickým instrukcím již dosti poblázněné hrdinky. Inu, aspoň že měl po boku sebevražedného asiata. / Jinak bych chtěl naprosto okrajově poznamenat, že po projekci jsem v nonstopu viděl kousek filmu Suck, v jehož scénáři jsem našel tolik podobností s Prometheem, že jsem se řezal ještě víc než v kině. Ridley skutečně ztratil soudnost. I Robin Hood z hlediska setupu a klimaxu funguje mnohem lépe a uceleněji než tupě splácaný a logicky zhovadilý Prometheus. 15% za úvodní malickovskou krajinku a statečně bojující dvojici Theron - Fassbender. PS: Nikdy bych do sebe neřekl, že naprosto banální Avatar po tomhle ocením jako koncepčně funkční film.

Sebeobětování je vlastně hrozně krásná stará myšlenka, jen křesťanství ji bohužel tak idealizovalo, že je dnes docela obtížné jí dobře nastavit zrcadlo. Dokud žijeme, dokážeme být praktičtí a dokonce i silní, a pokud jsme schopni uniknout do vlastních snů, stále máme možnost tahat za své nitky a naplňovat náš život tím, čím chceme. V tu chvíli i Selma dokáže zahodit svůj, objektivně už nikdy ne plnohodnotný život, a investovat svou snahu do života smysluplnějšího. Tehdy si ještě neuvědomuje skutečné následky a dokáže poslat smrt tam, kde slunce nesvítí. Ale jakmile se Smrt skutečně přiblíží nadosah a je slyšet její chroptění, pudy převezmou kontrolu a začne to jít rychle z kopce. Nepředstavitelný strach z poslední vteřiny jistě zažíval i Ježíš na kříži. V čiré hrdinství jsem nikdy moc nevěřil a zdá se, že ani Trier ne. Nicméně pro mě zůstává záhadou, proč je závěr považován za vyděračský a slzopudný, když právě v něm je nejvíce znát Trierův výsměch Americe (jako stále silně křesťanské zemi). Muzikálová čísla s naprosto bravurní choreografií a tónováním do pastelových barev už jen okrajově parodují nejpozitivnější ze všech žánrů. Tanec v temnotách svou vnitřní silou trumfuje Idioty, přestože vypráví mnohem jemněji a tematicky je mnohem podobnější právě první části Zlaté trilogie. Je však o dost odvážnější než Prolomit vlny, jehož stěžejní pointou byla spíše holubí pověra iniciovaná náboženským fundamentalismem. Trier už dříve zpochybňoval tezovitost víry, ale v Tanci už rovnou útočí na samotný základ křesťanské ctnosti. Protože smrt, ať už jakákoliv, není krásná nikdy. 95%

Dle mého nejlepší hra DJC. Čepelka je naprosto fenomenální. 100%

Dvě poznámky úvodem: 1. Grace se svým otcem a jeho gangsterskou bandou jsou jen výpůjčky pro příhodný elipsovitý rámec celého filmu - ve skutečnosti se zdaleka nejen díky hercům jedná o úplně nové postavy. 2. Film Manderlay není kopií ani nastavovanou kaší předešlého snímku. Trier sice plynule, stylově i tematicky navazuje na Dogville, ale tentokrát si nepohrává jen s etickou arogancí Grace, ale i se svobodou a jejími "nevýhodami". Problematičnost hledání absolutního konce "amerického problému" je dodnes díky rasové segregaci velmi aktuální. Ani vtipy o tom, že devadesát osm procent afroameričanů je zvyklých na společné sprchy, protože zbylá dvě procenta nikdy nebyla ve vězení, nepůsobí ve srovnání s realitou zase tak stupidně, jak se může některým zapáleným humanistům zdát. V Americe dodnes přeživá smutný příklad toho, co způsobí zánik špatného systému, pokud za svou existenci stihne takto deformovat lidi. Narozdíl od Dogville se zdejší obyvatelé však dobrovolně degradují sami, což v nádherném, upřímně hněvivém závěru, vede opět na samotný začátek stěžejního problému. Musím říct, že už dlouho mě žádný klimax nedostal do tak příjemného záchvatu škodolibé radosti. 85%