carott

Lotyšký režisér (autor mnohých psychologických dokumentů o vnitřním světě člověka v hraničních situacích) je moralistou v nejvyšším smyslu slova, vzrušovaným vzlety a pády ducha. V obsáhlé expozici použil svůj starší dokument o dvojnásobné vraždě, ve kterém zaznamenal policejní rekonstrukci činu, viníkovu výpověď a soudní proces. Před vynesením rozsudku vedl s vrahem rozhovor, ve kterém ho přivádí k sebeanalýze a k uvědomění si příčin vlastního pádu. Rozhovor pokračuje také v cele smrti, kde si za 22 strávených měsíců vrah plně uvědomil nesmyslnost svého činu a obrátil se k víře v život a v člověka. Vykonaný rozsudek tak postihl vnitřně změněného člověka.
Odsouzenec vypráví o otci, který rozvod a odchod od rodiny vykupoval penězi, o matce prokurátorce, která nikdy neměla čas, o tom, jak byl předsedou komsomolu na fakultě, ale sílil v něm záporný potenciál, který ho přivedl ke zločinu. Přirovnává ho ke kolapsu hvězdy a nazývá mravním zhroucením (zabil milionářku - šmelinářku, vedoucí Odborového svazu vnitřního obchodu a jejího přítele).

Melodramatický příběh s prvky retrofilmu se odehrává v předvečer druhé světové války v Polsku. Uruguayský honorární konzul a podnikatel si chce v bouřlivých časech zachovat neutralitu, je však vtažen do víru událostí. Jeho senzitivní žena pod vlivem úrazu vycítí nadcházející apokalypsu. Fotografuje v židovských ulicích. Po vyvolání snímků obrazy lidí před jejíma očima postupně mizí. Po střetnutí se zlem a násilím nesnese trýzeň a zešílí.
V nezvěčněných, viscontiovsky laděných barvách se režisér Zanussi obloukem vrací ke svému tématu reflexe života a smrti. Jenže proměna strohého stylu racionálního skeptika se nevydařila, cítil převelký odstup od tématu. Neosobnímu, akademickému filmu o metafyzice zla chybí větší věrohodnost

Dramatický příběh erotické posedlosti mladého statkáře, který podlehne zničující vášni, vychází z motivu Tolstého povídky. Děj se odehrává v oblasti Velkopolska roku 1918, které je rozděleno mezi světové mocnosti. Film má podobu psychologické studie člověka, který pod vlivem nezvládnutých emocí ztrácí svoji osobnost a vazbu k realitě.

Po mezinárnodním úspěchu satiry Neptunova slavnost natočil Mamin v stejném žánru svůj celovečerní debut o starostech obyvatel jednoho sídlištního domu. Schodiště je v něm zchátralé, ve stěně je nebezpečná trhlina, propadává se střecha, přestane téct teplá voda, zhasne světlo. V jednotlivých situacích i v chrakterech postav, tvůrcové filmu přechází od reality k nadsázce, od břitké ironie ke grotesce a nebo k hořkému smutku. Satyra proti byrokracii a frázím se v rámci stylu prolíná s bizarností sovětského režimu.

Devět roků po slavném Předtanečníkovi se Falk vrací k postavě "šoubysmena", antihrdinového chameleona bez morálních zábran, výbrobce ohlupující zábavy a manipulátora bezduchým publikem. Danielak, ochotný jít za pochybným cílem skrz pomluvy, patolízalství, neupřímnost a znevažování druhých, je stejně bezmocnou, manipulovatelnou figurkou jako ten bezbraný moderní světec, obětavec Tataj, z jehož hrdinského skutku - záchrana lidí před výbuchem plynu, si Danielak snaží udělat výnosný estrádní artikl. Když ho Tataj opouští plný hanby v tom, co považoval za smysluplnou angažovanost, ve tmě zřícený Danielak přichází kromě poslední šance prosadit se i o něco, o čem nevěděl, že to ještě má a že to může ztratit: naději na odpuštění a možnost jiného života. Film je natočen ve strhujícím rytmu rozpravy se snahou skloubit atraktivní příběh s hlubší myšlekou o morální devastaci společnosti a tímto podtextem navazuje na dílo polského "filmu morálního nepokoje".

Lotyšský dokumentarista vytvořil originální umělecko-publicistický obraz soudobé sovětské mládeže, zahrnující širokou škálu osudů a názorů mezi dvěma krajními možnostmi existence mladých - vandalismem a narkomanii na jedné straně a občansky vyspělým postojem s vyvinutým smyslem pro životní a lidské hodnoty na straně druhé. Anketové vyjádření 15-20letých nekomentuje, celkový obraz vytváří pomocí mozaikovitě střihové skladby. Asociativní řazení epizod směřuje od zobrazení vandalů a pankáčů až k veteránům z Afghanistánu, kteří svoji hodnotovou orientaci vyjadřují velmi uvážlivě - problémy ostatních se jim po prožitých strastích zdají malicherné, honba za blahobytem je pro ně ponižující, těžko se smiřují s tím, že lidé nerozumějí tomu, co oni prožili. Sledujeme zlomené tváře mladíků, souzených za zdemolování železničnícho vagonu pro rockovém koncertě, i výpovědi těch, kteří po nepřijetí na další studium změnili životní úlohy a zkoušejí sami sebe - jeden v pitevně, jiný jako pomocný zdravotník... Odkrývajíc zamlčovanou problematiku vzbudil film obrovskou pozornost v SSSR i v cizině, stal se podnětem k mnohým diskuzím a odrazovým můstkem pro další díla hrané tvorby tvz. přestavbového období.

Nízkorozpočtové minimalistické drama s důrazem na obyčejnost jednoduchého příběhu o čyřletém chlapci, kterého nechá matka doma samotného s půlročním bratříčkem, je Forouzesheovým deburem, reprezentující tvorbu označovanou za íránský filmový zázrak.
Malý Amir Mohammad sice plní instrukce týkající se krmení bratra, ale vzhledem k jeho fyzickým a rozumovým schopnostem a jeho dětskému žebříčku hodnot se v domácnosti začne schylovat k tragédii. Sousedky ani chlapcova babička nemohou pomoci, protože dveře bytu jsou zamknuté a náhradní klíč visí na věšáku mimo chlapcův dosah.
Tvůrcové filmu dokonale využívají uzavřené prostředí, do detailů propracovanou funkci předmětů, ze kterých většina slouží k jiným než původně určeným účelům. Řada mezinárodně úspěšných íránských filmů 80. a 90. let vznikla v produkci teheránského Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže, často proto pracovníci pracují s elementárně jednoduchou zápletkou a s dětskými hrdiny, jejichž podstatným rysem je schopnost a odvaha vypořádat se s problémy.
Film se vzácně zvládnutou jednotou místa a času a s jemným nenásilným humorem, může být vnímaný jako film pro děti, ale také jako metafora o iránské totalitní společnostim uzavřené před okolním světem a ohrožením rostoucím tlakem zevnitř - tuto interpretaci podporuje také fakt, že film byl uvedený až čtyři roky po svém vzniku.