Carnosaurus

"Actor sniff jackets." :)

Kdyby mě bavilo sledovat pitvání a prznění mrtvoly, tak si to asi užiju lépe. Jinak snímek je technicky parádně zpracovaný a celkem brutální. To je všechno.

Snímek plný laskavého humoru, se sympatickým hlavním hrdinou, podtrhuje mrazivá severská atmosféra. Příběh je zaplněn postavičkami, které divákovi nejsou lhostejné a každá z nich přispívá k duševnímu vývoji hlavního hrdiny, který se dá označit za lajdáka a poměrně podivného člověka, nejen vzhledem, ale i chováním. Přesto ho však nejde nemít rád.

Film oplývající skvělou atmosférou, se sympatickým hrdinou, který nejde kvůli záchraně životního prostředí pro ránu či kopanec daleko. Snímek je poměrně brutální, ale zajímavě se mu povedlo skloubit indiánskou mytologii a rešení ekologických problémů. Jinak Michael Caine a pěkná hudba taky nejsou k zahození. Leckomu může připadat poselství, které se Seagal snažil sdělit, a to v jedné scéně i doslova, trapné a prvoplánové, ale já jsem mu to žral a žeru mu to i dneska. Vzato kolem a kolem, pohodová nostalgie.

Krásná kamera, super hudba, perfektní herci. Tam někde je schovanej úžasnej akční film, ale Michael Bay a jeho 3 střihorucí Edwardi se rozhodli, że nám ho neukážou. Jako úvodní scéna z Quantum of Solace protażená na dvě hoďky. Totálně nepřehledná šílenost. Tony Scott by se obracel v hrobě.

Opravdu vydařený pohled na celou problematiku natáčení filmu. Je sympatické, že se nezaměřuje pouze na jednu filmovou profesi, ale snaží se jich obsáhnout co nejvíce a to s vtipem i nadsázkou. Zároveň však nesklouzává k pitvoření ani prvoplánové "řachandě". Je až s podivem, jak se Truffaut s celým příběhem vypořádal. Je to vlastně jakoby točil dva filmy naráz a ještě si tam střihl jednu z hlavních rolí. Snímek je neuvěřitelně laskavým pohledem na vztahy mezi jednotlivými členy štábu a jejich vlivem na samotné natáčení. Protože při natáčení filmu se většinou pokazí to, co se může pokazit a neustále Vás někdo svádí od vašeho záměru. Nejen lidé, ale i počasí, zvířata ba dokonce i smrt. I ten nejjednodušší záběr se může zvrhnout v procházku peklem. Myslím, že snímek vše perfektně vystihl.

Tenhle film pro mě časem uzrál jako víno, ještě před několika roky to byl jen obskurní snímek, který mě dostal atmosférou a super gore efekty (kromě hlavy v kýblu). Dnes, o několik (stovek) filmů později a pečlivě budovanému vztahu k italskému hororu, musím říct, že jde o jeden z vrcholů žánru a geniální dílo s totálně šílenou hudbou, kterou jsem doteď moc nepochytal, ale i to mu spíše přidává na vyjímečnosti. Sice neoslní dokonalou kamerou, jiskřivými dialogy a hereckými výkony (až na George a Zoru), ale buduje hustou atmosféru strachu a beznaděje s takovou přesvědčivostí a nadšením pro věc, že se mu dá leccos odpustit. Pro mě zatím rozhodně nejlepší Aristideův film a klenot světového hororu.

Film vybroušený jako diamant. Coppola postupně dávkuje atmosféru strachu a nejistoty symbolickou cestou proti proudu řeky. Ve filmu je opravdu málo racionálně smýšlejících postav a postupem času jich neustále ubývá. Líbí se mi scéna, kdy důstojníci pouští Martinu Sheenovi záznam s hlasem Marlona Branda. Jde o chytrý tah jak navodit pocit strachu a povzbudit diváka, aby vydržel až do konce filmu a počkal si na Branda v celé své "kráse". Jeho postava je dokonale napsaná a každé jeho slovo mě doslova přikovalo k filmu. Samozřejmě je zde spousta zajímavých postav a událostí, ale všechny se sbíhají a vyúsťují v Brandově promluvě o hrůze. Nevím proč, ale film ve mně vyvolal vzpomínku na Tenkou červenou linii. Oba dva se vyznačují určitou fascinací přírodou. Zatímco Malick v "linii" nacházel v přírodě klid a vysvobození z nesmyslnosti lidského počínání, Coppola používá cestu do hloubi pralesa jako metaforu cesty do záhuby. Příroda je zde nelítostná, má až hororové vzezření a skvěle doplňuje pocit neustále se stupňujícího šílenství, které obklopuje hlavního hrdinu, excelentně ztvárněného Martinem Sheenem.

Podobná věc se líp natočit nedá. Je to podobný guilty pleasure, jako kdysi Sheena nebo Flash Gordon. Čistá béčková zábava, která pobaví a dojme. Pátá hvězda je za hudbu Ruperta Gregsona - Williamse.

Po Life on Mars přichází upgrade na vtipnější, vyspělejší a propracovanější verzi. Ne o moc, ale je sympatické, že i ostatní postavy tentokrát dostávají více prostoru se rozvinout, něčím zaujmout a něčím překvapit. Ze začátku to vypadalo beznadějně, ale Alex se dokáže dostat pod kůži ještě hlouběji než Sam a určité zvrácené kouzlo osmdesátých let (znám jen z filmů a vyprávění), spolu se spoustou překvapení, tvoří chutný, ne-li výborný guláš (guláš v dobrém slova smyslu). Co víc by měl člověk od tv série chtít.