LuccinyFilmy

Trojitý crossover zombie apokalypsy s upíry s nebezpečnou epidemií určitě zaujme; zpracování vraždících mechanismů infikovaných mi přijde celkem originální a působivé, jenom to všechno bohužel trpí stejným neduhem jako Walking Dead, který je tady zaveden do extrému: alespoň trochu zajímavé, lidsky chybující postavy umírají, zatímco sledujeme namachrovaného nesympatického kreténa, který ne a ne zemřít, pravděpodobnosti navzdory. No a "Mistr" vypadá jako lehce nepovedený halloweenský kostým ...

Aloise Nebela jsem znala jako takový ten divný černobílý komiks z Respektu, který teď nahradil trochu méně divný černobílý komiks Zen Žen. Vím, že z toho druhého bych celovečerní film nechtěla a u Aloise to teď po shlédnutí snímku platí taky. Alois je pasivním hrdinou, kolem něhož se všechno prostě stane. Statický je i film - většinu času (kromě honičky na začátku a honičky v bouřce) si Alois vaří kafe, Alois sedí u stolu, Alois leží na lavičce. Skutečnost, že je tohle zpracované animací z komiksu, znamená, že všechno vidíme jen v hrubých tlustých linkách a jakýkoliv minimalismus herectví, který tam v předehrané verzi původně asi byl, se ztratí. Zaniknou výrazy tváře a zanikne i veškerý možný požitek z filmu. Protože jinak se tam fakt nic neděje. Příběh pomsty Němého je jednoduchý, Aloisův život je jednoduchý a animace je jednoduchá. Proč z toho radši nebyl krátkometrážní film, nepochopím.

Líbil se mi pohled na 60. léta z druhé strany - kdo říká, že konzervativní bohatí bílí podnikatelé nemají rádi svoje poblázněné hippie děti? Ta bezmoc s kterou Swede sleduje, jak se z jeho blonďaté holčičky stane teroristka, jak trapně mlátí ručičkou a křičí black power a jak se dobrovolně prochází v hadrech a žije v odpadcích, je asi bezmocí každého rodiče, z jehož dítěta vyroste mladý člověk, který ho nenávidí.

Ano - dívat se na to celé najednou je hodně velké sousto. Příběh se odvíjí dost pomalu, ale jde spíše o detailně vykreslené charaktery postav a jejich interakce. Je to typ filmu/miniseriálu či co to je (původně divadelní hry), který vás nutí k zamyšlení, zda máte právo někoho odsoudit a hlavně co byste udělali vy. Herecké výkony jsou úžasné, od celého ansámblu. Meryl Streep jako rabín vás navnadí hned zkraje a ostatní nezůstávají pozadu.

Po většinu filmu přemýšlíte, jestli mimozemská hrozba připomíná víc bublifukovou explozi nebo rozlitý benzín, až vám na závěr dojde, že dílo bylo zjevně inspirováno spořící obrazovkou Windows a přibližně tak je asi zajímavé.

Začátkem a koncem zasazeným do současnosti se nás tenhle film snaží přesvědčit, že by nás mělo zajímat, kdo je pravým autorem Shakespearova díla - nám to ale přece může být úplně jedno, na jeho výjimečnosti a neustávající relevanci to nic nemění; jakmile je napsané, dílo tak jako tak existuje samo o sobě a autorovy patálie na něm nic nemění. Ať už tedy Shakespeara napsal "skutečný" Shakespeare (už tak mlhavá a legendou opředená postava), Francis Bacon, Ben Jonson nebo jeden dlouhodobě ukřivděný šlechtic, výsledek se nezmění. Když zapomeneme na současnou banalitu této konspirační teorie, můžeme se na film pokusit dívat jako na drama o nástupnických intrikách v alžbětinské době. Jakmile se ale začne rozehrávat kuloární boj o moc a vliv, zjistíme, že je nám to vlastně taky jedno: za prvé z historie víme, jak to všechno dopadne, za druhé nám leze krkem Alžběta jakožto hrdinka telenovely (kolik že měla těch tragicky počatých levobočků?) a za třetí nás (ok mě) dobíjí černobílé rozčlenění odporní úskoční Cecilové versus nepochopený a ustrkovaný spratek, z něhož jakýmsi zázrakem vyroste obdivuhodný (a nepochopený a ustrkovaný) muž, jenž v každé volné chvilce píše komedie, tragédie a sonety ... Ne, něco je špatně, když nejzajímavější a nejpřístupnější postavou ve filmu, kde jsou de facto dva Shakespearové, je Ben Jonson.

Zažila jsem desetihodinový let nacpaným Airbusem, který se zdál kratší než tento film. Nevím, co je línější, dát dlouhý záběr na básničku v knížce nebo nechat hlavní hrdinku psát začátkem třicátých let do deníčku propiskou (hned v jedné z prvních scén). Film ve mně zanechal dojem Antonie jako rozmazleného otravného fracka, který prožíval pubertu ve dvaceti. Pobavila mě pečlivě vybraná kamarádka, která vypadá podobně jako hlavní herečka, jen je pro jistotu o dva stupně ošklivější.

Stokrát lepší než Avatar, který se rovněž rochní v klišé vznešeného divocha, ale místy prostě až moc šablonovité. Navíc některé scény jsou nechtěně komické.

Obdivuhodně originální socialistický seriál, v němž excelovaly tehdejší televizní hvězdy. Na Arabelu se dá dívat i po několikáté.

Je postup, při kterém si dám během závodu transfuzi vlastní krve, vůbec doping? A jak jinak vyhrát v závodě, ve kterém dopují všichni? Armstrongův příběh by byl jednoduchým příběhem člověka, který chce vyhrát za každou cenu, ale komplikují ho všechny ty bezvlasé dětičky s rakovinou a víra v zázrak, který představoval. Dokument je dlouhý, ale poutavý.