Vindemiatrix

Britsky manufakturní pojetí vězeňského útěku s přiměřenou dávkou anglického humoru. Svižná a zábavná podíváná s kopou charismatických postav, jejichž hrdý optimismus si snímek vzdor postupnému zdrsnění zachová až do závěrečných titulků. Poslední třetina, v níž se odlehčené dobrodružství s naivními vězeňskými reáliemi mění v závažné útěkářské drama, mi ale na předchozí část filmu nějak nepasovala. 70 %.

Jsou filmy (jako třeba Philadelphia či Great Debaters), které samy sebe propagují jako snímky o sociálních či rasových předsudcích. Vedou se v nich sáhodlouhé debaty na daná témata, vesměs jde ale o plané kecy, protože reálný rozměr diskutovaných jevů se mimo rámec verbální tematizace projevuje jen velmi okleštěně, resp. v útlocitně korektním hollywoodském podání. S filmem "V žáru noci" je to přesně naopak. Snímek se od začátku do konce profiluje prostě a pouze jako detektivka; nevedou se tu žádné morálně-filosofické kecy o rasismu a diskriminaci, a přece se o těchto jevech dozvíme mnohem více (a názorněji a plastičtěji) než ze všech protidiskriminačních agitek dohromady. Přesná sociálně-psychologická studie, přesvědčivě napsané i zahrané postavy.

Seriál jsem rozkoukal hlavně ze zvědavosti, jak scenáristé naložili se zajímavým námětem. Naneštěstí musím konstatovat, že nijak mimořádně - DayBreak je úmorně překombinovaný konspirační seriál, v němž každá postava skrývá špinavé tajemství a nic není, jak vypadá. Pokud stopy (podle ad hoc podaných indicií) vedou k té a té osobě, buďte si jisti, že za pět minut budou směřovat úplně jinam (podle jiných ad hoc podaných indicií, přičemž na ty první se úplně zapomene, aby se z nich o tři díly později vybralo opět jen to, co se scenáristovi hodí do krámu, atd.). Zákon akce-reakce, kterým se seriál tak ohání, rozhodně není přijímán jako limitující princip... Dokoukal jsem spíš ze setrvačnosti (i když musím uznat, že poslední díl mi náladu lehce spravil).

Jako černohumorné konverzační drama s detektivní zápletkou funguje film výtečně. Napětí mezi dvojicí vrahů a mužem, který je jako jediný může odhalit - paradoxně proto, že je duchovním otcem celé vraždy - bezchybně míří k pochmurnému vyvrcholení. Přesto mám k zápletce velkou osobní výhradu. (Pozor, možný spoiler!) Nedokázal jsem uvěřit Stewartově postavě. Ne kvůli hereckému výkonu (ten byl vynikající), ale spíše kvůli nepřekonatelnému rozporu, který tato postava do filmu vnáší. Těžko si představit, že někdo po celý život nadšeně rozvíjí radikální názor o vraždě jako privilegiu, a zároveň bude morálně otřesen, když dojde k dokonalému naplnění jeho vlastního konceptu. Závěrečný Stewartův proslov ve stylu "takhle jsem to nemyslel" mi prostě na takto načrtnutou postavu ani zbla nesedl a připadal jako nepovedená scenáristova snaha vykroutit se z vlastní pasti.

Pohotová rétorika obou soudních rivalů i cynického novinářského pozorovatele činí z většiny stopáže neutuchající slovní přestřelku, jejíž munici tvoří elegantní bonmoty, satirické poznámky a ironické glosy. Prostředí farizejských vidláků, neváhajících ve jménu Krista ukřižovat rozum, je pro kousavý humor koneckonců ideální živnou půdou, takže se člověk u filmu rozhodně nenudí. I když však Drummond svým zaníceným výkonem vyprovokuje protistranu, aby předvedla obludnost zfanatizované náboženské mysli ve vší nahotě, postrádá film podle mě dramatickou katarzi. Šokovaní vidláci sice mají o čem přemýšlet - ale budou? A co divák? Ten zase není šokovaný natolik, aby ho to k přemýšlení donutilo. Po vyhrocené konfrontaci přichází totiž alibisticky smířlivý konec - náboženství není špatné, špatný je jen fanatismus, mějme se všichni rádi, nazdar. Škoda, jinak bych šel i na pět hvězdiček.

Vypadnout ze střední školy - okamžik, na který se tak dlouho těšíte. Příležitost začít žít po svém. Jenže - co to znamená žít po svém? Enid a Rebecca, dvě nerozlučné kamarádky ze střední školy, vstupují do "dospělého života" ze stejné startovní čáry. Mají podobné životní postoje, chtějí si najít společné bydlení, jejich osudy by měly zůstat propojené. Zatímco však Rebecca po určité době dokáže zkousnout nepříjemnou všední rutinu a najít (a udržet si) zaměstnání, Enid nezvládá potlačit svou spontaneitu a v žádné práci dlouho nevydrží. Touha po osobní nezávislosti (na debilních šéfech, stupidních nařízeních či čemkoli jiném) jí na druhou stranu znemožňuje dosáhnout materiální nezávislosti, takže zůstává bydlet v domě se svým otcem a jeho nesnesitelnou přítelkyní, a to taky není zrovna uspokojivý stav. Co dělat? Naštěstí je tu Seymore - podivínský přítel, se kterým Enid svedla její perverzní záliba šťourat do života druhým lidem, zvláště pokud se vymykají "normálu". Potíž je v tom, že Enid je jako střela, která si neujasnila vlastní cíl. Může její zásah přinést něco jiného než chaos pro všechny zúčastněné? Prostý, ale mnohosdělný film o různých aspektech dospívání a duševního vyzrávání, jež se projevují hlavně hledáním kompromisů mezi mírou seberealizace, sebezapření a sžití s okolním světem.

Poutavost filmu tkví hlavně v tom, že klasickou katastrofickou (potažmo zombie-hororovou) zápletku obohacuje o trosečnický motiv lidské samoty a nutnosti vypořádat se s ní (v čemž na rozdíl od mnoha jiných adaptací úzce navazuje na stejnojmennou knižní předlohu). První hodina (ta lepší část filmu) je one-man show Willa Smitha se skvělým dávkováním akce, emocí i informací nutných k tomu, abychom lépe porozuměli příčinám a dopadům apokalypsy a (tím i) situaci a psychickému rozpoložení hlavního hrdiny. V druhé půlce začne film bohužel čím dál více sklouzávat do žánrové rutiny a v poslední čtvrtině téměř totálně zdegeneruje vlivem prvoplánového přepnutí do náboženského modu. I tak ale zůstává "Já legenda" velmi zajímavým příspěvkem do kategorie postkatastrofických snímků.

Postava oživlého plyšáka je sice iks-entou variací MacFarlanova oblíbeného motivu mluvících "němých tváří" (viz Brian ve Family Guyovi, medvěd v Cleveland Show ad.), ale tentokrát šel tvůrce podstatně dál než v animácích. Vytvořil dílko, které nestojí jen na řetězci skečů spojených plandavou zápletkou, ale které má svůj děj a myšlenku a poctivě ji sleduje i za cenu téměř hollywoodského zvážnění v poslední třetině filmu. Někdo to může vnímat jako ryze komerční tah, já v tom však spatřuji velmi zdařilé spojení humoru alá Family Guy s formátem hraného celovečerního filmu. P. S. Kdo by si pomyslel, že holka, co namlouvá Meg Griffinovou, je taková kočka?

Nebyl to vůbec špatný nápad, založit Lincolnův portrét na sice epizodické, ale dost zásadní události jeho politické kariéry - prosazování 13. dodatku Ústavy. Film tak získal na sevřenosti (a nelze jej proto vinit z toho, že odbývá válečné scény či že podrobněji nezobrazuje Lincolnův atentát - tyto události tvoří jen rámec příběhu, o který ve snímku jde, a přesně tak k nim Spielberg přistupuje). Především však mohl snímek stavět na dramatickém náboji vyvěrajícím z konfliktu mezi ušlechtilými záměry a nízkými prostředky, jež Lincoln (a jemu věrní) volí k jejich dosažení. Přes kontroverzní námět se však Spielberg očividně snaží Lincolna zobrazovat jako noblesního hrdinu a sympaťáka, a morální ambivalence prezidentova jednání se v patetickém finiši rozplývá do ztracena, takže původní dramatický náboj jiskří v úplném vzduchoprázdnu. Na konci má za sebou divák dvě a půl hodiny herecky skvěle provedených dialogů a názorových konfrontací, u kterých si uvědomí, že šly obsahově shrnout do sotva hodinové podívané.

Rozklížený příběh v žánrově nepříliš sevřeném podání. Ale milostné drama je tak emotivní a jeho druhé dějství tak vyostřené, že člověku skoro unikne, jak se důležité osoby (Midge, Elster) zničehonic vytrácejí a původní zápletka rozpadá. Postupné posilování surreálných motivů otvírá dvířka interpretačních spekulací, zvláště co se týče vztahu poslední třetiny ke zbytku filmu. Mám takové podezření, že na tuto nejasnost Hitchcock sázel mnohem víc než na narativní promyšlenost, ale sázka mu celkem vyšla.