Vodny

Když budu Aquamana hodnotit jako film se vším všudy, tak neobstojí ani v konkurenci Posledního zápasu Pepíka Hnátka. Když se ale na něj zpětně podívám v zrcadle zvaném "mistrovská triková fantasy pohádka pro všechny generace", tak s přehledem smlaskne Avatara se všema Transformerama dohromady. Je to velká podívaná a pokud jdete na film s čistokrevným zájmem v tricích, pak nemůžete být zklamáni a možná se vám dostaví slastný pocit katarze, který se podaří zažít asi tak jednou za 10 let.

Když se mě nekdo zeptá, jakou skupinu budou lidi poslouchat ještě za tisíc let a budou žasnout nad genialitou každého songu z jejich repertoáru, pak vždycky bez mrknutí oka říkám, že Lunetic...ne, dělám si srandu, samozřejmě Queen. Přestože to není dokumentárně přesné dílo, tak pár věcí jsem o Mercurym nevěděl, např. o jeho původu, takže jsem se dozvěděl i něco nového. Malek je úžasnej, i s tím předimenzovaným předkusem, člověk mu ho pomalu závidí, protože díky němu má tak velký hlasový rozsah. Co písnička, to mistrovské dílo a způsob jakým jej skládali a jak moc vychází z Mercuryho osobního pohledu na svět a jeho bláznivého života, je prostě fantastický. Vždycky říkám, že film, u kterého uroním slzu je skvělý. Tenhle mezi ně taky patří.

Kam se hrabe Bond, respektive několik Bondů dohromady. Nemožná mise Fallout je našlápnutá variabilní akcí a Cruise je v nejlepší formě. Akce je mistrně natočená a nerozhazuje kolem sebe zeleno-modrá plátna pokaždé, když jde do tuhého. Bitky jsou brutální, přímočaré a svým rázem se blíží Johnu Wickovi. Humoru je poskrovnu, ale namísto trapných/drsných hlášek z jiných akčňáků se tady pracuje spíše se situačním humorem a šikovným herectvím. Herci jsou vůbec vynikající a každý dostává tolik prostoru, kolik si zaslouží. Nechybí ani srdceryvné vyprávění o Huntovi z úst černého kámoše, které je až nečekaně dojemné. Čert vem velice nepravděpodobné situace, přeintrikovaný příběh plný zvratů, tahle mise je díky tomu napínavější a překvapivější než kdy dřív. Má představa o perfektním akčním filmu, za který se vyplatí dát 165 Kč a vyrazit do kina, byla stoprocentně naplněna.

S Dolby Atmos vynikající zážitek. Jeden z těch mála filmů, kdy vůbec nepřemýšlíte nad tím, zda tam ta scéna měla být, jestli hlavní, vedlejší, či jiná postava řekla kravinu nebo mudrlantujete nad tím, že jsou ty efekty nějaký takový příliš vymazlený. Ne, protože v RPO je všechno dobře od začátku do konce. Hrozně příjemný pokoukání, kdy hltáte každý další záběr a nehledáte chyby, jako jindy, prostě tady nejsou. Že to takhle jednou bude vypadat, není třeba spekulovat. 2045 mi nepřijde nereálný. Drony už máme, virtuální realitu taky. Už chybí jen pořádná platforma. Valve, Gabe, kdy to bude?

Jeden z mála filmů, kde jsem nevnímal herce jako někoho, kdo svojí postavu hraje, ale vnímal jsem celým svým srdcem postavu, o které film je. Samozřejmě k tomu velkou měrou přispělo také nalíčení Garyho Oldmana a v této věci mě napadla báječná věc. Co kdyby se všichni herci jednou za čas ve svých filmech nalíčili tak, aby vypadali jako někdo jiný, ať už známý či úplně neznámý, anonymní člověk? Možná by tak některé herecké schopnosti a dovednosti vynikly mnohem více, když by nebyly postihnuty stigmatem známých obličejů a rolí, se kterými si některé herce spojujeme a budeme spojovat navěky. Tady ale nehrál Gary Oldman Churchilla, tady hrál Churchill sám sebe a to je ta největší pocta, kterou mohu herci udělit. Doufám, že podobně to bude cítit také porota na Oscarech.

Nejsem zrovna hltač seriálů, které tak trochu až arogantně považuji za ztrátu času (myšleno jejich pravidelné sledování), ale tohle, tohle mě odbouchlo na Měsíc! Možná jsem náročný divák, ale pokud mě má něco upoutat, tak to musí být na špičkové úrovni a to po všech stránkách. Nolan to vzal pěkně od podlahy - od naprosto úžasných úvodních titulků, přes na hlavičku trefený hudební doprovod až po mistrovsky zvolené herce, kde každý hraje svojí roli naprosto precizně, až strojově by se chtělo s trochou nadsázky říct. Každým dílem jsem si uvědomoval, jakou smutnou metaforou našeho technokratického, zautomatizovaného a tak trochu oduševnělého života seriál Westworld je. Nevím, jestli je to tím, že jsem pragmatik s náklonem k pesimismu naší budoucnosti, ale po každém díle jsem měl spíše ten nepříjemný pocit, než radost, že bych se dobře bavil. V jednu chvíli jsem dokonce začal trochu propadat panice a nejistotě, kde to vlastně žijeme a jestli náhodou ten čudlík na ovladači nemačkám jen proto, že mi to někdo vložil do kódu. Tak moc mě uhranul hannibalsky filozofující pan Ford (A. Hopkins), o své lidskosti přesvědčil tvrdě pracující Bernard (Jeffrey Wright), aby v průběhu vše padlo jak domeček z karet a já dostal smrtící polibek od pomstychtivé Maeve (Thandie Newton) a nožem pod žebra od maximálně charismatického muže v černém (Ed Harris). Nutno ale podotknout, že první polovina série se mi líbila více a to díky tomu, že nechávala větší prostor vlastní fantazii stejně jako samotný park svým návštěvníkům. Čím více jsem se dozvídal, tím méně jsem si mohl se svými divokými myšlenkami pohrávat a dokonce, v některých situacích jsem se naopak začal ztrácet a některé pasáže a dialogy mi přišly až zbytečně překombinované. Původní lehkost a čistota toho vzkazu, který se seriál snaží doručit, respektive vytvořit, se tak zvrhla v místy až nepřehledný mišmaš, který ale díky bohu v samotném závěru nabere opět jasných kontur a nechává prostor pro další fantazírování. Pro mě je Westworld zcela novým světem v té spoustě seriálů, které jsou dnes na trhu a rád se do něj opět vrátím. P.S.: Doporučuji také shlédnout originální Westworld z roku 1973 už jen z toho důvodu, aby si člověk uvědomil, jak nadčasové a překvapivě i slušně zpracované toto téma muselo v této době být a jak moc je poplatné době současné. Navíc podezírám Camerona, že ze starého Westworldu pár nápadů čerpal i do svého Terminátora. P.S.2: Kvalita streamu na HBO Go je naprosto brilantní a obecně tuhle službu vzhledem k obrovské nabídce dalších seriálů a pořadů z vlastní produkce, doporučuji všema deseti. P.S.3: Ne, tohle není placená reklama na HBO, to se mi jen někdo šťoural v kódu, že by Arnold? ;-).

Nejlíp utracená volná vstupenka do kina. Nejlepší mega fight v kostele, jaký jste kdy viděli, jen pro otrlé. Mrtvých jako v Terminátorech, Robocopech a Rambech dohromady. Colin Firth v nejlepší killing spree formě, ano ten Colin Firth, co kdysi balil Renée Zellweger v Deníku Bridget Jonesové tady masakruje lidi po desítkách. Nejlepší záporák Šamuel L. Jackson s okouzlující vadou řečššši, co tak úplně nerozumí úžasné britské angličtině. Hlavní hrdina, co vypadá jako Leonardo DiCaprio na steroidech. Nejkrásnější ohňostroj z vybuchujících mozků, co jste kdy viděli a že jste jich určitě viděli. Super soundtrack se starýma peckama, na který jsme všichni trsali v K2. Nejhezčí zadek švédské princezny, co to chtěla do zadku...no co vám budu povídat, v tom filmu je všechno. P.S.: Ta krev na lístku (viz. můj profil) není moje, to mě jenom cestou domů nasral jeden budižkničemu, který potřeboval naučit slušnému vychování á la Kingsman.

Jedna dvě, John Wick jde, John Wick jde si pro tebe, pitomče, Iosefe, každý se před ním třese. Nediv se, Iosefe, při týhle gunplay noblese. Začneš jako návnada, hleď, už se blíží Baba Jaga. John Wick kráčí tmou a k tomu si zpívá svou: Hou hou hou, kolty jdou, nestřelím tě jen jednou, dvakrát třikrát hrudníček a pak čelní lalůček, a když mi dojdou náboje, podám si tě ve stoje, zlomím haksnu, ručičku, vazem končím srandičku. Kalamajka Wick Wick Wick, napíšou ti na pomník!

Od samého počátku filmu byli lidé fascinováni pohyblivými obrázky. Na začátku dokonce první diváci utíkali z kin, protože nevěděli, na co se to vlastně dívají, jakým způsobem to funguje, jak to vzniklo a jak se to dělá. Přesně s takovým pocitem jsem dnes odešel z Kotvy. Na filmech mě baví (obecně) vizuální stránka, střih, kamera, hudba, zvuky a někdy až symbolické detaily, kdy si říkám, jestli to byl záměr nebo náhoda (odpočívající Sandra Bullock v poloze embrya po vyčerpávajícím úvodním boji o život), ... a tohle všechno dohromady také dokáže vyvolat emoce, čert vem příběh. U drtivé většiny filmů člověk přibližně ví, jakým způsobem se natáčí která scéna, co je počítač, co zelené plátno, co jsou kulisy, kde jsou lana atd. U GRAVITACE odcházím s pocitem, jako první diváci filmů bratří Lumiérů v roce 1895, kdy se na ně v jednom ze slavných snímků řítila lokomotiva a oni utíkali z kina. Já jsem z kina sice neutekl, ale nemám absolutní šajnu, jak se GRAVITACE natáčela...a je úplně fuk, že ve vodě. Pro mě je tenhle vizuální Everest ukázkou toho, že když lidé chtějí, dokáží cokoliv a něco jako 100%, čili pevně daná hranice lidských možností, kvality, odhodlání, úsilí, neexistuje. Proto tento film nehodlám hodnotit jakoukoliv stupnicí, protože by to znamenalo, že jsem to takové čekal a že jsem o tom měl nějakou představu na mé stupnici. Neměl a jsem za to rád.

Absolutní vykolejení ze zažitých...kolejí...dnešní filmové tvorby. Od dob Oldboye mě takhle žádný film nedostal. A tím myslím film jako celek, ne jenom nějakou jeho část, tak jako jinde. Růžové titulky? Retro disco hudba á la Annie Lennox 80-90 léta? Ambientní hudba, podle které zpětně identifikujete každičkou scénu. Hlavní hrdina co hraje jako Bůh a stačí mu říkat jenom "Ok"? Hlavní hrdina, co dřív než řekne "Ok", tak nechá diváka pořádně vycukat svojí nesmělostí až skromností? Scény, ve kterých máte čas nejenom užít si hudbu, prostředí, herce ale také ten klid, který paradoxně dělá atmosféru hutnější, než tisíce slov? Okázalá brutalita, která je brutální i tím, že hlavní hrdina není v podstatě násilnický typ, ale spíše Marlon Brando v nesprávnou dobu na nesprávném místě a dělá jen to, co by na jeho místě měl udělat každý (ale neduělal by to nikdo)? Láska mezi dvěma náhodnými lidmi, ve které nejsou třeba slova, ani sex? Příběh, který je nevtíravě podaný, že jeho jednoduchost ani nepostřehnete, protože není důvod? Drive už je teď pro mě kultovní film srovnatelný s Americkým psychem. Není v něm nic, nad čím by bylo třeba přemýšlet, není tam propojení se současností, není v něm naléhavé sdělení či nějaký odkaz. Je to film s velkým F, až umělecké dílo, kde vše pasuje 100% dohromady, ukazuje poctivou filmařinu ze staré školy, nic nekopíruje, na nic si nehraje, je svůj a díky tomu je jedinečný. Bravo!