GrungeChild

Čtyřicet minut plus koncert by bylo hezké zavzpomínání, sedm a půl hodiny je čirý masochismus.

První díl nám zevrubně popíše, jak si jeden japonský strejda nakreslil medůzu na kostičkovaný papír, čímž naprogramoval Space Invaders, a kterak si druhý japonský strejda objednal pizzu, díky které vytvořil Pac-mana. Taky vylíčí srdceryvný příběh šikovných amerických studentů, kteří přišli na to, jak z her dostat víc peněz geniálním nápadem přidat do velké krabice malou krabičku. To vše podpořeno nesmírně otravným hudebním podkresem a komentářem, který je dávkován natolik pečlivě, aby ho zvládl pochopit i středně debilní dorostenec při současném sledování Fortnajt streamu. Průvodce "dokumentárním seriálem" osciluje od různorodých nepřesností až k nejtupější novinařině čtením vět, které mnohdy naprosto postrádají smysl, a sem tam se snaží tlačit na nostalgickou pilu efektními vsuvkami (ostatně jako každý filmový počin s videoherní tematikou z posledních pár let, bohužel). Pochopitelně vše obaleno stylovým "8bit" intrem a prošpikováno cool efekty, protože proč ne, když to Netflix platí. Ke druhému dílu se už jednoznačně nedostanu, stačilo. Pro zájemce doporučuji poohlédnout se na Youtube, kde existují daleko kvalitnější a propracovanější série věnující se tomuto tématu, a s podstatně šlechetnějšími záměry, než jen dotáhnout cílovku k placené službě. *

Tolik lidí najednou tak hlasitě srkat jsem neslyšel od poslední rodinné večeře. Úchylky tvůrců evidentně zdaleka nekončí u mrtvých holek ve vodě. 3*

Harry Potter a Konečné řešení dopadlo dost rozpačitě. Holt když někdo napíše špatnej scénář, vykrade debilní zápletku z americké teenage komedie (jo, té se zakřiklou nerdkou, co si sundá brejle a stane se královnou plesu), a ještě k tomu za parťáka naservíruje odpornou užvejkanou krávu, tak se pak může hajlovat ostošest, ale kde nic, tu nic. Dan to přes veškerou snahu nevytrhne, a člověku stejně nakonec nezbude, než zamáčknout slzu a toužebně zavzpomínat na polonahýho Edwarda Nortona s hákáčem na prsou. Kdepak, tady Rohy neporostou. 2*

Některý věci by se vracet neměly. Obrna, například. Nebo dýmějový mor. Zvonáče. Komunisti. Obři plastové diskmany, co se zasekávaly při sebemenším pohybu. Včerejší večeře. Céčka, patnáctiminutový heavy metalový kytarový sóla a taky hnusný, odporný a nechutný filmový klišé. Ale hlavně, proboha, už se mi nikdy nikdo nesnažte vysvětlit fungování vesmíru pomocí tužky a propíchnutýho papíru! Chápu, že všechny zdejší odrostlý děcka zaplavila vlna nostalgie, kterak uprostřed devadesátek ve svejch panelákovejch rezidencích hltaly americký osmdesátky ostošest, ale buďme trochu rozumní. 3*

Za sto dvacet si v sekáči kupuju okýnko do světa subkulturních identit. Já tyhle lidi, co přesně věděj, co jsou, prostě miluju. Zajdi si na Pho do vietnamskýho plechovýho ráje, pokecej se zastydlým adidaskovým podnikatelem o subjektivním vnímání vlivu vybledlýho svetru na ztotožnění se se svou osobností, vášnivě obdivuj uměleckou instalaci květináčů (i když médium zkrátka neodpovídá), nebo zalez do prvního špinavýho skladu, kde duní melancholická neonová párty za rytmů ambientního elektra. Dělej si prostě co chceš, ale když se tě někdo zeptá, nezapomeň to hezky na rovinu definovat přes transparentní brejle. Výchova dívek a chlapců v Čechách, kam se hrabe Forman... (A stejně budu mít nakonec nejvtipnější komentář já, - retročuráci -, heč!) 4*

Ach, ta magická devítka. Z (prvních) 90 minut je film opravdu dobrý. 90 procent času se v něm nic neděje. Zařve v něm 9 predátorů (kupodivu ani jeden Alien), Kurt Russell vypadá, jako by mu táhlo na 90 a součet věků všech herců, objevujících se ve snímku, dá dohromady naprosto přesných 900 let (nemusíte je počítat, už jsem to udělal za vás). 9 krát je v průběhu filmu stisknut kohoutek Franklinovi opakovačky, a proslýchá se, že pochroumaná noha Patricka Wilsona obouvá koženou kozačku konfekční velikosti číslo 9 (zatímco ta ruhá 10, což je trochu zvláštní). Abych neporušil tuto prapodivnou tradici, dám mu uznalé 3*.

Ehm, odkašle si modrooký speciální agent hrubým chraplákem, prohrabujíc husté mužné strniště. Já vím, že trpíte abnormální cílenou ztrátou paměti, máte záhadná tetování po celém těle, výcvik tajných NAVY jednotek, mluvíte jazykem Ďábla a ovládáte kung-fu, jak nikdo jiný, ale zatraceně, tu násadu od koštěte jste zlomila přímo neuvěřitelně. Na oko rozcuchaná, ostře řezaná děva ve vypasovaných bílých šortkách roztomile našpulí dokonale nalíčené rtíky. Díky Kurte, ty jeden federální chlapáku, ale koukej dát tu ruku zase zpátky na svou neprůstřelnou vestu, jasný? Sice mám tvý jméno na zádech, ale pamatuj, že Njů Jork se sám od sebe nezachrání. Kurt rozpačitě pokrčí rameny, a dál předstírá přísný pohled na rozsvícenou obrazovku s volně protékajícím, blíže nespecifikovaným číselným kódem. Tak jo. Mimoděk pohladí hrubou rukojeť nabitého Smith&Wessona u pasu. Džejn, už jste nahackovala ten extrémně zabezpečený notebook? ... Hned to bude, agente. Jen se mi přehraje tahle animace z federální čtyřgigovky.Dvoubarevný koláčový graf postupně nabývá na objemu, zatímco roztomilá, domestikovaná brunetka zintenzivní svůj výraz a nekontrolovatelné bušení do klávesnice nabude takové kadence, až se jí mimovolně odšpuntuje blikající handsfree z ucha. Aaa... jsem tam! ... Divné, je tu jen nějaký nějaký video vzkaz v komprimovaném formátu a VLC přehravač. Mám to spustit? Agent Kurt přejede ukazovákem po hrubé bradce, až zapraská v mikrofonu. Hm... jo. Na obrazovce se objeví ošklivý padouch s orientální vizáží, drsnou kapucí a dobře nacvičeným mandarínským proslovem. Co říká? Ozve se zmatený Kurtův baryton. Chce ovládnout svět, odvětí bílé šortky, načež si pravačkou ještě trochu rozhází ofinu. Aha. Možná to má něco společného s tím, že stojíme až po kotníky v pilinách od plastické trhaviny. Co myslíte, agente Browne? Zhruba pětatřicetiletý afroameričan v dokonale padnoucím sáčku vzhlédne od displaye pistolového snímače čárkového kódu s nálepkou WalMart, nebezpečně namířeného na vzorek bílého prášku. Asi jo, šéfe. Ale zadarmo mu to nedáme. Zvláštní agent Kurt pozvolna sáhne do zadní kapsy upnutých džín, kde tuší stříbrné sluneční pilotky. Tohle vypadá na zatraceně zapeklitý případ, prohlásí nosohltanem a očima hledá kameru. Rozcuchaná, záhadná dívka po něm hodí šibalský pohled. Tak ještě, že tu máme odborníka. Pokusí se mrknout. Speciální agent Kurt se pobaveně ušklíbne. Heh, i přes vaši záhadnou amnézii jste flirtovat tedy rozhodně nezapomněla. A sluncem prozářenou, perfektně vybavenou amatérskou dílnou budoucího nezdárného teroristy se line bodrý, nenucený americký smích. 2*

Nehty okousaný do krve, knírek celej od sněhu a monitor permanentně podložený učebnicí španělštiny, takhle se mnou zamával letoštní prosluněný případ. Má to všechno, a ještě mnohem víc, to chceš! 5*

Tváře umouněné od popela, přiléhavé tílko a sexy křivky v nesnázích, ale zápletka to není. Prázdný dům, neposlušné kamery, luk a kamizola, ale strašidelné to není. Mrtvá dítka, krvavé šrámy po stěnách a samovolně poskakující židle, ale horor to taky není. Co je to, děti? Ne, Popelka bohužel nikoli, jen další tuctová, zbytečná a hloupá vykrádačka. Ovšem jednu hvězdu musím nechat Jasonovi. Ten takřka rezonující kokotismus, který z něj doslova sálá, ten prostě musí být vrozený. Příště chci film jen o něm, jak celou noční šichtu se zarostlou bradou lemtá jednu plechovku teplýho piva za druhým, to bude konečně kule drásající podívaná. 1*