mrtvej pes

A kde je Melony?

Tisíckrát nic umořilo koně - a mě umořila stopáž. Příběh dobrý, postavy dobré, ale celek od toho průměru nikam nestoupne.

Zklamání. Co se tvářilo "edgy", nudilo; a i zbytek se táhl.

Ani tomu tolik hvězd dát nechci.

Sesbírali hipstery, posadili je na kola... ale působí to pěkně!

Nechutný, patetický guilt trip, kde mi nebyl nikdo sympatický, natož zamindrákovaná vypravěčka, a ani tu empatii jsem nepocítila, (opět) natož k "nesobeckému, nebohému a bezúhonnému" zbytku filmového osazenstva, které údajně mělo vztahem House a Blair trpět. Připadá mi, že scénář psal zcela průhledně někdo, kdo se octl na opačné straně příběhu - na straně toho opuštěného. Někdo, kdo nedokázal pochopit a posléze stvořit na plátně pouto, co mělo mezi unaveným mužem a živelnou dívkou vzniknout. Člověk, jenž si musel svoje rozbolavělé ego pohladit a vymasturbovat nad nedobře groteskním koncem. Happily ever after očividně platí pouze pro zhrzenou manželku, půl stopáže mlčící a druhou pokoušející se zajet manžela, a pro důru vypravěčku s evidentními daddy issues (bé, někdo mi krade tatínka a navíc je to ta zlá holčička, která mě pro moji zapšklou, nudnou povahu před roky odkopla a kdysi vyhonila Frantovi, který se mi líbil!). No. Abych to shrnula, děj by mě navzdory neoriginalitě ještě tolik neiritoval, kdyby u všech rohatých alespoň jedna z postav nepřipomínala iracionálně jednajícího robota.

Patos, kýč a zabité odpoledne. Leo, kampak ses to jen upsal?

Asijská teatrálnost, alespoň co se hereckých výkonů týče, se tady nezapře. S rozjezdem osmidílného seriálu (který bylo jen tak mimochodem naprosté peklo sehnat, a titulky - i jejich hledání - ledacos pohřbily ještě hloubš) jsem si nemohla odpomoct od "HibernatusHibernatusHibernatus" mantry, co se mi samovolně opakovala v hlavě; výše zmíněný kýč a celkem neoriginální začátek (no, abych byla fér, co na "děd zmrznul v ledu a pak ho rozmrazili a tzv. čirou americkou náhodou se novinku dozvědělo potomstvo z televize" jde inovovat a opepřit?) děj také nijak nevytrhávaly. Postavy mě chvílemi iritovaly. Než jsem si zvykla. A než se příběh začal zaobírat spíše rodinnými vztahy než stávající situací-senzací, střípky ze životů, kousky podivností a epizodkami jak pseudosmutnými, tak milými. Charaktery nabíraly nových rozměrů a masky padaly. Lehké introspektivní momenty vyvažoval nadhled. Seriál se nebere vážně a spíš než na psychologii nebo humor sází na atmosféru. Je to oddechovka, co si budeme nalhávat, ale zatraceně příjemná. Ojiichan wa 25 sai by perfektně shrnulo jedno jediné slůvko: úsměvné. Konec snad veškerým štěstím autoři maličko přepískli, ale co už. Nebudu pořád jenom hnidopišit. Pokud se mé hodnocení bude zdát neúměrně vysoké, musím se obhájit pouhým a všeříkajícím: sladký Daito Shunsuke v zástěře!

Údržbář na mě něco chystá!

Bez scének se 17. členem Dračího gangu bych dala o hvězdu méně. Pffft.