anillvap

Håfström jako režisér nezklamal (např. Zlo mezi námi). Režie byla výborná, už jen scéna zkraje filmu o nehodě na ulici byla perfektní. O něco horší už to bylo se samotnou tematikou, jejíž zpracování nebylo nijak přesvědčivé. Alespoň mne tedy film nepřesvědčil o ničem, i když předpodkládám, že cílem bylo nepředkládat žádné závěry. I tak mi ale přišel snímek až příliš ambivalentní. Když bych si měla položit otázku, co jsem si jako divák z kina měla odnést, odpovědět si upřímně neumím. Matoucí je i informace o tom, že se příběh zakládá na skutečné události. Nevím, nevím... Jsem u tohoto snímku poněkud rozpolcenou osobností. Stejně tak jako mi přijde rozpolcený snímek samotný - jako by se severská neotřelost zpracování tématu snažila přizpůsobit konzervativnímu americkému divákovi...

Tohle byl docela alternativní film. Ani ne tolik svou tematikou, na podobné téma bylo natočeno mnoho filmů. Bohužel v tomhle filmu chyběla nějaká ta "akce". Celkově vzato tam vlastně k ničemu nedošlo, původní zápletka "lži" je poněkud chabá a nelogická a všechno působí poněkud prvoplánově. Zbytečně. Což sice nemění nic na tom, že jsem i tak byla překvapená vývojem událostí během filmu, ale pro příště by to chtělo dělat méně záběrů na přemýšlící obličeje bez jakéhokoli monologu...

Na Noomi to celé stojí. Její herecký výkon mě dokonale přesvědčil o všem, co prožívala. Vůbec jsem se na ni nezlobila za to, co provedla, ale snad jsem jí i fandila. To, kam její "kariérní" dráha vedla po tom všem, podkresleno silnými monology a hudbou, to všechno působilo tak zoufale, absurdně i tragicky zároveň. Nemám slov. Jen bych řekla jediné - je to poněkud výchovné a od severské tvorby nečekejte žádný slaďák.

Moc se tam toho nenamluvilo, ale jo - mělo to atmosféru. Věřím, že takhle nějak si některé hollywoodské hvězdy žijí. Vztah slavný otec - dcera plus tatínkův neuspořádaný život mi často připomínal Californication. Což by mi ani tolik nevadilo, narozdíl však od seriálu, ve filmu to chtělo trošku větší důraz na psychiku postav - alespoň té hlavní, Johnnyho. Bohužel mi chybělo nějaké hlubší filozofické vyjádření toho, jaký způsob života vede a jaký z toho má pocit - říct jen, že "vlastně nejsem nikdo" bylo zbytečné plýtvání okamžikem. K dobru filmu ale přičítám nespočet vtipných scén tak nějak "ze života", které příběhu dodávají na uvolňující komičnosti. Je dobře, že zde dostala dost prostoru také Elle Fanning, jejíž postava mladičké nadějné dcery tak může výstižně kontrastovat s postavou vlastního, poněkud vykořeněného otce.

Další ze snímků, kde dostala příležitost Noomi Rapace (známá především z filmového zpracování trilogie Millenium podle Stiega Larssona). Role Leeny, která je po nečekaném telefonátu od své matky zmítána vzpomínkami na dětství strávené v domácnosti plné alkoholismu a násilí, se Noomi zhostila brilantně. Opět potvrdila, že tyto typy postav jí prostě sedí. Ostatně, takový je švédský film obecně - citově silný a útočící na citlivá společenská témata. Díky paralele dospělé Leeny, která se doposud snažila úspěšně držet minulost oddělenou od současnosti, a Leeny jako dítě onu minulost prožívající, okořeněné o sportovní výkony v plaveckém bazénu, je divák svědkem strhujícího vnitřního dramatu, které ho nenechá vydechnout.

Švédské "kokosy na sněhu" v plaveckém bazénu. Film s nenáročnou tematikou, za to však velmi zajímavou. Dokumentární styl dodává dílu na autentičnosti a rozhodně si zaslouží pozornost ve svém žánru. Film je jedinečný jednak švédštinou (v mém případě důvod, proč jsem se rozhodla ho zhlédnout) a jednak osobitým britským humorem (vyprávění hlavní postavy/režiséra je v angličtině), který dokonale pasuje ke švédskému humoru a troufám si tvrdit, že i nám je blízký. Díky tomu jsem se u filmu bavila, a to nejen z důvodu četnosti komických scén během nacvičování sestav synchronizovaného plavání, ale především díky jedinečným glosám. Za zajímavost tématu a zajímavost zpracování dávám čtyři hvězdičky.

Na Frozen jsem se dívala ze zvědavosti. Jsou tady k němu rozporuplné komentáře, z nichž některé zapomínají na holý fakt, že se nejedná o lyžařské středisko v Alpách. Na mě to působilo jako celkem solidní nervák, kdy mi v některých scénách rozhodně běhal mráz po zádech. Když tedy pominu pár logických vad, bohužel psychologie jednotlivých postav nebyla nic moc. Emma klasická hysterka, proběhlo pár obviňování a omlouvání... ale dialogy trošku slabší. Přecijen už to neměli být středoškoláci, ale studenti vysoké školy. Celkový dojem je pak poněkud utahaný, radši bych je nechala viset na lanovce kratší dobu a dala bych jim větší prostor pro herecký výkon a rozvinutí postav předtím.

Na Tři dny ke svobodě jsem se koukala na doporučení, protože jinak bych podle obsahu filmu k němu byla možná až příliš skeptická a pravděpodobně by mne nezaujal. Po zhlédnutí několika minut si však získal mou zvědavost a celé plánování a samotné provedení jsem prožívala společně s Crowem. Sice jsem se nemohla ubránit dojmu, že je to takový převlečený Jack Bauer bojující za svou rodinu, který je prakticky neohrožený, ale i přesto mě to bavilo. Emocionálně, si myslím, je film vyveden výborně, jednotlivé dialogy mezi Crowem a Banks (hlavně ve věznici) nepostrádají na dramatičnosti a citovém vypětí. Banks, pravda, místy poněkud panovačná a hysterka, ale Croweovo občasné "shut up" zde dodává situaci na věrohodnosti. Celkově hodnotím pěti hvězdičkami a jsem upřímně ráda, že Haggis příběh dokončil a nemusím si nic domýšlet. To by mě u filmu tohoto typu dost zklamalo.

Na tento film jsem se hodně těšila, a tak jsem ráda, že mne nezklamal. Knižní předlohu jsem četla minulý rok, takže ji mám relativně čerstvě v paměti. Líbilo se mi, že se Anh Hung Tran držel předlohy celkem věrně. Co mě hodně potěšilo byl fakt, že Midori vypadala prakticky stejně, jak jsem si ji představovala. Film na mě nepůsobil tak "ujetě" jako knížka (myslím tím fakt, že japonská kultura mi svým myšlením není tak blízká a je pro mne spíše záhadou), což osobně shledávám také jako pozitivum, protože jsem si sama vyzkoušela, jaké to je být ve vztahu s někým, kdo to nemá v hlavě zcela v pořádku, tak si nyní připadám o něco normálnější. I když Norské dřevo není rozhodně mainstream, můžu říci, že jsem očekávala, že to bude více alternativní. Za sebe mohu prohlásit, že si myslím, že by se film mohl snadno líbit i člověku, který nezná knižní předlohu.

Nevím proč, ale já jsem se víceméně nudila, především uprostřed filmu a před závěrečným tancem. Čtyři hvězdičky filmu samozřejmě přísluší za strhující herecké výkony, Natalii i ostatní nemůžu než obdivovat. Ale nemůžu si pomoct, snad bych radši brala prvoplánový příběh vyprávějící o konkurenčním boji, než změť psycho paranoidních scén, které se mnohdy tváří chytřeji, než jaké ve skutečnosti jsou. Ve výsledku vlastně ani nedokážu říct, že bych pochopila, co tím vším chtěl Aronofsky říct. I když ani to by mě nepřekvapilo. Vadilo mi ale, že jsem vlastně nikdy nevěděla, co je realita a co není, takže co když ten balet ani neodtancovala? A nebo odtancovala s blánama místo prstů a s dírou v břiše? Bylo tam toho zkrátka moc. Jinak film nešetří mrazivými okamžiky, občas mi u toho bylo víc špatně než u sledování lékařských seriálů, a to si právě nejsem úplně jistá, že byl účel...