krabatt76

... povinná školní představení. Ale nelituji :)

.

.

.. tak dlouho a usilovně hledáte, že se vám to spíš vzdaluje, než přibližuje. Tak se na to vyfláknete a jednoho dne ..ejhle ! .. je to tady !  (Jiří Malásek a Hrací skříňka)

.

.

.

17.3.1922 - 25.11.2016

.

.

http://neviditelnypes.lidovky.cz/media-kosmo-hruza-0zb-/p_spolecnost.aspx?c=A161025_175522_p_spolecnost_wag

Ludmila a Linda, dámy filmaře Karla ZemanaV Kanadě žijí už tři desítky let. Přesto mluví výborně česky, bez cizího přízvuku, jen ten „náš", moravský stále zůstal. Dotváří ojedinělé kouzlo usměvavých dam, dědiček legendárního filmaře Karla Zemana, jeho dcery Ludmily a vnučky Lindy. Poslední roky bojují za to, aby jeho jméno neupadlo v zapomnění. A daří se jim to.

Karel Zeman za kamerou. Kvůli filmu opustil úspěšnou kariéru reklamního výtvarníka ve firmě Baťa.

FOTO: Muzeum Karla Zemana (6)

Karel Zeman

Pochází z Čech, z Ostroměře.

V mládí pobýval ve Francii.

Kariéru naplno začal u Bati, kde se věnoval v brněnské pobočce reklamě. Seznámil se tam i se ženou.

Do Zlína původně jezdíval na amatérské soutěže, po setkání s Elmarem Klosem se rozhodl věnovat filmu.

Mluvil německy, francouzsky a srbsky.

Nejznámější díla: Pohádka o Honzíkovi a Mařence, Čarodějův učeň, Na kometě, Ukradená vzducholoď, Baron Prášil, Vynález zkázy, Cesta do pravěku, snímky o panu Prokoukovi, několikerá vyprávění o námořníkovi Sindibádovi, Vánoční sen...

Měl dvě děti: Ludmilu a Karla, který v 58 letech zemřel.

pondělí 12. října 2015, 12:04

„Když jsme s dětmi nedávno jeli na lodi v Praze, řídila ji mladá žena, tak kolem dvaceti. Ukazovala, že tamhle je to, tamhle to. Pak řekla: To je Muzeum Karla Zemana. Chci si do něj zajít, slyšela jsem, že je skvělé. Zeptala jsem se jí, zda viděla nějaký jeho film, odpověděla: Ne, ale chtěla bych," vypráví mi 43letá Linda Zeman-Spaleny.

Máma pětiletého Johna a devítileté Heleny žije od roku 1984 s rodiči a sestrou Malvínou v Kanadě. Stále ale vzpomíná na dětství u dědečka, ve Zlíně.

„Jeho jméno silně rezonuje ve filmařském světě. Jenže mladí ho již neznají. To chceme změnit," říká. Její máma, 68letá Ludmila souhlasně kývá. Odpověď na otázku, jak se vyrůstá v rodině geniálního výtvarníka, shrnuje do tří slov: „Ateliéry, film a loutky." S bratrem Karlem chodívali za tátou do práce od malička. Její nejranější vzpomínky se tak vážou na slavnou Cestu do pravěku.

Dinosauři a banderovci

„Byly mi tak čtyři roky. Spali jsme ve stanu. U ohně jsme si vařili brambory, polévky. Dobrodružný mi připadal hlavně divoký Váh, kde se natáčelo. Kolem nás, v lesích, se potulovali i banderovci, ale to mi vyprávěl až táta," ohlíží se zlínská rodačka více než šedesát let do minulosti.

Dodává, že velkým problémem bylo získat pro vyprávění o evoluci na Zemi klíčové záběry moře. „Nakonec je táta natočil v NDR," doplňuje.

Dcera Ludmila a vnučka Linda

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Snímek se stal v roce 1955 senzací. Rozhýbané papírové a dřevěné kulisy pravěkých tvorů lemující putování party kluků okouzlily několik generací.

Potvrzuje to i paní Linda: „Syn viděl poprvé Cestu do pravěku jako dvouletý. Neumí sice česky, ale miluje ji. Ne kvůli dinosaurům. Líbí se mu kamarádství chlapců, dobrodružství, po němž všechny děti touží."

Vynikající jsou navíc malí herci, oceňuje její máma Ludmila: „Podívejte se, jak hrají obličeji. Táta si je velmi pečlivě vybíral, hodně se o ně staral."

Mám strašně ráda Zlín a ateliéry, které táta budoval desítky let. Počítal s tím, že jeho práci převezmu.

V dospělosti asistovala jako výtvarnice u mnoha z desítek otcových snímků. „Chtěl, abych se vše naučila od píky. Zakládala jsem film do kamery, šila loutky, soustruhovala jim hlavičky, natírala pozadí pro filmy, stavěla prostorové scény," vypočítává.

Přiznává, že ne vždy byla z titěrné práce nadšená, ale jen díky ní se naučila dělat filmařinu. Vedle toho se prosadila jako ilustrátorka knih v nakladatelství Albatros.

Cesta do Kanady

Říká, že není dne, aby si na tátu nevzpomněla. Třeba na jeho otevřenost vůči kolegům, možným konkurentům.

„Klidně jim ukazoval, jak tvoří. Když jsem se ho zeptala: Tati, nebojíš se, že tě okopírují?, jen se smál: Pochybuji, že by to někdo někdy zkoušel, je to obrovská práce, která vyžaduje taky hodně přemýšlení a času," shrnuje.

Cesta do pravěku vznikala v Česku, na Slovensku a v tehdejší NDR. Velká část snímku se ale rodila ve zlínských ateliérech.

FOTO: Muzeum Karla Zemana

Ráda vzpomíná i na to, jak jim s bratrem vyprávěl o svém mládí. „Pěšky prošel Evropu, byl v Egyptě, žil dlouho ve Francii. A na vojně sloužil u dragounů. Koně miloval. Dal jim roli snad v každém filmu," prozrazuje. Z jezdectví se stala na dlouhé roky i rodinná tradice.

Usměvavé dámy zvážní, jakmile padne otázka, proč vlastně rodina do Kanady v 80. letech odešla. „Po roce 1968 se radikálně zhoršily podmínky tvorby ve Zlíně. Tamní studio se osamostatnilo a nový ředitel dával peníze na projekty těm, kteří se mu líbili. Například mu nosili dárky k narozeninám. My k nim nepatřili," vysvětluje paní Ludmila.

Karel Zeman sem tam pro nezpochybnitelný mezinárodní věhlas finance získal, ona nikoliv. Doma začali zvažovat stěhování do liberálnější Prahy.

„Já jsem nikdy nechtěla odejít. Mám strašně ráda Zlín a ateliéry, které táta budoval desítky let. Počítal s tím, že jeho práci převezmu. Zázrakem ale přišla nabídka z Kanady, možnost učit na umělecké škole Zemanovy výtvarné techniky," líčí. Cesta k legálnímu vycestování byla dlouhá. Nicméně ten pro ni nejdůležitější člověk – její otec – k ní souhlas dal.

Milióny knih

Začátky za mořem jednoduché nebyly. Slavné jméno venku nefungovalo. „Znova jsem budovala svou pověst výtvarnice," říká paní Ludmila. Nejprve žili ve Vancouveru. Potom se přestěhovali do Montrealu. Právě tam, ve slavném filmovém studiu NFB of Canada, dostala příležitost natočit animovaný film Lord of the Sky. Získal hlavní cenu Blue Ribbon na festivalu v Chicagu, dostal se do nejužšího výběru na nominaci na Oscara.

FOTO: Muzeum Karla Zemana

Později se jako ilustrátorka a spisovatelka zaměřila i na dětské obrázkové knížky. Bodovala především s cenami ověnčenou trilogií Epos o Gilgamešovi. Začala vznikat v nelehké době, na jaře 1989, po tátově smrti.

„O jeho vážném zdravotním stavu jsem nevěděla. Zlou novinu mi sdělil kolega. Přečetl si ji ve francouzských novinách, přišel se zeptat, zda je pravdivá," ohlíží se. Dva týdny nato skončila v bezvědomí v nemocnici po dopravní nehodě Linda.

Gilgameš – jako poutník za nesmrtelností – se Zemanové stal únikem z mizérie. Úspěšné vyprávění chtěla před lety zfilmovat, jenže osud jí určil jinou cestu – péči o odkaz obdivovaného, milovaného táty. Tak se zrodil projekt Muzeum Karla Zemana.

„Zvažovali jsme vše delší dobu. Ondřej Beránek a Jakub Fabel pak objevili ideální prostory pod Karlovým mostem v Praze, to rozhodlo," shrnuje.

Loutky, muzeum

Základem expozice jsou rodinné archívy, kulisy a filmy výjimečného tvůrce. „Obětovaly jsme projektu tři roky života. Velká, ale krásná práce," hodnotí paní Ludmila. Posmutní při vzpomínce, že předmětů mohlo být o dost více. Při nešetrné privatizaci zlínských ateliérů po roce 1989 se hodně ze Zemanovy práce zničilo, ztratilo.

„Nezbylo nic. Snad tátovy kamery v pobočce McDonald's, jestli jsou tam ještě nyní, nevím," konstatuje. První návštěvníci vstoupili do expozice v říjnu 2012.

Otec s dcerou při práci. Ludmila Zemanová se ve světě filmu pohybuje od útlého dětství.

FOTO: Muzeum Karla Zemana

Obdivovat v ní mohou mimo jiné také loutky, které pevně patřily k dětství obou dam. U Zemanových se totiž pravidelně hrávalo loutkové divadlo, často s originálními pohádkami.

Jejich prostřednictvím se ke kumštu dostala právě mladší z žen. Vystudovaná právnička, která nezapřela geny a v Kanadě se prosadila rovněž jako spisovatelka, filmařka, mámu v péči o zachování dědečkovy umělecké stopy hodně podporuje. „Je to můj osobní dík za to, co mi dal," říká.

Nejcennější loutku, Zemanovu milovanou, má doma v Montrealu. „Je z Vánočního snu. Měl ji moc rád, skoro jako dítě. Daroval ji Lindě k opatrování," prozrazuje paní Ludmila. I ona má v kanadském domově výtvarné památky na tátu, hodně si ale cení i obrazu, který dostala jako malá od Zemanova neoficiálního konkurenta – Jiřího Trnky. Na provokativní dotaz, kdo byl lepší výtvarník, Zeman, či Trnka, odpovídají obě dámy hlasitým smíchem.

Zeman vs. Trnka

„Kdo byl lepší? Nevím. Pan Trnka byl hlavně skvělý ilustrátor dětských knih. Jeho loutky jsou po dílenské stránce vypracované, v jeho filmech se pohybovaly jako skuteční lidé. Táta byl výtvarník, který používal kameru k tomu, aby vytvořil originální filmový obraz. Jeho loutka byla proto jednoduchá, pohybovala se stylizovaně," srovnává paní Ludmila. Ihned dodává, že se měli rádi, respektovali se: „Sledovali, co druhý právě tvoří."

Slavný tvůrce s Velkou cenou filmového festivalu v rámci světové výstavy EXPO 58 v Bruselu. Získal ji za Vynález zkázy.

FOTO: Muzeum Karla Zemana

Ten, kdo by si myslel, že skončí v šíření slávy slavného předka otevřením muzea, je na omylu. Poslední měsíce trávily Zemanovy dozorem nad digitalizací vůbec mezinárodně nejúspěšnějšího československého filmu všech dob – Vynálezu zkázy.

Stačily ale také psát knihu, produkovat dokument Filmový dobrodruh Karel Zeman, který měl v červenci premiéru na festivalu v Karlových Varech.

„Chtěly jsme dědečkův život ukázat v jeho celistvosti. Od putování Evropou, práce pro Baťu až po Zlín," přibližuje vnučka. Její máma dodává: „Napsalo se hodně nepravd. Kdo jiný by to měl uvést na pravou míru než my? A víte co? Táta filmy dělal pro diváky. Podívejte se na ně, je to lepší než řečnění o tom, jak skvělý byl."

https://www.novinky.cz/zena/styl/379679-ludmila-a-linda-damy-filmare-karla-zemana.html

https://www.novinky.cz/zena/styl/386527-tomas-holy-tragicky-konec-detske-hvezdy.html

Tomáš Holý: Tragický konec dětské hvězdy

Letos uplynulo 25 let od tragického úmrtí Tomáše Holého a 35 let od natočení jeho posledního filmu - Prázdniny pro psa. Režisérka Jaroslava Vošmiková přijela do Krásné Lípy až z Kalifornie, aby si s Tomášovými fanoušky zavzpomínala na natáčení.

Tomáš Holý

FOTO: archív Jaroslavy Vošmikové

sobota 26. prosince 2015, 10:05

Proč se příznivci naší největší dětské hvězdy sešli zrovna v Krásné Lípě? Nejen proto, že tohle městečko v samém srdci Českého Švýcarska je krásné nikoli jen svým názvem, ale důvodů je mnohem víc.

Režisérka Jaroslava Vošmiková, která s Tomášem Holým natočila v roce 1980 rodinnou komedii Prázdniny pro psa, sem jezdila odmalička a našla tu i představitele další dětské role - Romana Šmacla.

Prvního července 1981 se v Krásné Lípě uskutečnila předpremiéra filmu a byl na ní i Tomáš Holý.

I jemu se v Krásné Lípě zalíbilo a jezdil sem pak opakovaně se svou maminkou Marií, které všichni blízcí říkali Maruška. A tak právě tady v místním kině příznivci a přátelé Tomáše Holého připravili v polovině října slavnostní projekci dávného filmu a besedu s jeho tvůrci.

Jak dostat Tomáše do filmu?

V momentě, kdy chtěla režisérka Vošmiková točit Prázdniny pro psa, byl Tomáš přesvědčený, že už ve filmování nebude pokračovat. I když si ho nejvíc spojujeme s komediemi Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny, Tomáš stihl v období let 1976 až 1980 hrát celkem v 17 filmech a není divu, že už ho to pomalu přestávalo bavit.

V pankráckém bytě se svou maminkou, kterou velmi miloval.

FOTO: archív Jaroslavy Vošmikové

Poprvé se objevil v Lipského komedii Marečku, podejte mi pero, a i když měl jen malou roli žáka Matuly, který profesoru chemie (Františku Filipovskému) podá omylem ulepený bonbón, strhl na sebe pozornost. Naposledy se postavil před kameru v roce 1981 v západoněmeckém koprodukčním seriálu Připoutejte se, letíme nad Atlantidou, který se u nás bohužel nikdy nevysílal.

Jaroslava Vošmiková vzpomíná: „Dostala jsem tehdy na Barrandově konečně možnost natočit si celovečerní film, a navíc podle výborného scénáře Antonína Máši. Od začátku jsem věděla, že pro hlavní roli městského kluka chci Tomáše Holého. Zavolala jsem jeho mamince, ale ta mi řekla, že už o filmování nemají zájem.

Požádala jsem ji, aby si alespoň přečetla scénář, a když to neodmítla, okamžitě jsem si vzala taxíka a jela za ní. Když otevřela dveře bytu, dala jsem mezi ně nenápadně nohu, aby mi je náhodou zase nezavřela, ale ona si toho samozřejmě všimla. Řekla: ,Tak pojďte dál, já vám uvařím kafe, ale Tomášovi vás představím jako kolegyni z práce.' Tomáš za chvíli přišel ze školy, práskl s taškou do kouta a hned si začal hrát se svým psem Altonem. V tu chvíli jsem věděla, že chci do filmu nejen jeho, ale i toho psa."

V místě, kde přišel Tomáš o život, má od letošního jara žulový pomník.

FOTO: Zdeněk Kovařík

Tomášův zájem získala až poté, kdy ho pozvala do Suchdola nad Odrou na ranč U Zlámané podkovy, kde její dcera jezdila na koni. Tomáš byl nadšený. Jeho první věta prý zněla: „Mámo, kovbojové - a vopravdický!" Poprvé si zajezdil na koni, dostal přezdívku Tom Zelenáč a po cestě domů na natáčení kývl.

Přátelství s Maruškou

Jaroslava Vošmiková tehdy získala nejen skvělého herce, ale i jeho neméně skvělou maminku. „Obsadila" ji jednak do filmu jako choreografku, která se starala o všechny výstupy Altona, jednak se z nich staly skutečné přítelkyně.

„Tomáš byl slunný a srdečný člověk po mamince a také ji moc miloval. Rádi ji měli i jeho kamarádi, nikdy nikoho neodmítla, každému nabídla něco k jídlu, vyslechla ho. Jejich pankrácký byt sloužil pro mnohé jako útočiště a nakonec jsem tu měla svůj druhý domov i já," říká Jaroslava.

Tomáš Holý a Jaroslava Vošmiková naslouchali Emilu Zátopkovi na festivalu v Novém Městě nad Metují.

FOTO: archív Jaroslavy Vošmikové

V roce 1985 se rozhodla pro emigraci. Bezprostředním impulzem bylo, když se dozvěděla, že její dceru kvůli špatnému kádrovému posudku nevezmou na vysokou školu. Jaroslava měla od roku 1969 v Kanadě ilegálně vystěhovaného bratra a z Barrandova na ni zřejmě přišlo nějaké udání.

Faktem je, že po Prázdninách pro psa natočila ještě film Evo, vdej se, který vedení filmových studií označilo za příliš pesimistický a protisocialistický, a režisérce bylo naznačeno, že dál točit nebude.

„Když jsme se s dcerou v Americe zabydlely, začaly jsme plánovat, jak pozveme Marušku s Tomášem k nám a uděláme jim program. Místo toho ale Tomáš umřel. Zůstala mi Maruška, za níž jsem po listopadu 1989 jezdila. Naposledy jsem se s ní viděla na podzim 2013, krátce nato zemřela. Víte, ona na nikoho neházela svou bolest, nedávala ji ani příliš najevo, ale jednou se přede mnou přece jen vyplakala."

Dědu měl hrát Rudolf Hrušínský

Jaroslava Vošmiková měla u Prázdnin pro psa jasnou představu i o obsazení dalších rolí. Tomášova dědu měl hrát Rudolf Hrušínský.

„Scénář se mu moc líbil, navíc si tehdy pořídil loveckou pušku. Navrhoval, že babičku bude hrát Dana Medřická. Jenže pak mi pana Hrušínského neschválili, protože zrovna točil Postřižiny a už by ho prý bylo moc, tak jsme nakonec obsadili málo známého Bohumila Vávru a k němu Věru Tichánkovou. Pan Vávra nebyl špatný, ale já si stále představovala, jak by si Tomáš býval s panem Hrušínským rozuměli a jak by vzájemně smečovali. O Tomášovi bylo známé, že si hodně replik sám vymýšlel, že inspiroval i zkušené herce svou bezprostředností a přirozeným chováním."

FOTO: archív Jaroslavy Vošmikové

Problémy měla režisérka i s obsazením Tomášova psa Altona. „Produkce mi sdělila, že se už půl roku cvičí kokršpaněl a že mi to tedy dají k úhradě. Nakonec mi Maruška poradila, ať požádám o možnost si vyzkoušet oba pejsky za přítomnosti Tomáše. Bylo to od ní šalamounské a Tomášův Alton samozřejmě vyhrál."

Tomášova tatínka hrál Jiří Hrzán. Byla to pro něj poslední role, neboť nedlouho potom se zabil. Zbývalo tehdy dodělat asi dvě věty v postsynchronech. Za Hrzána je namluvil Vladimír Hrabánek ze Semaforu.

Pokračování se nekonalo

Komedie Prázdniny pro psa získala cenu diváků na festivalu Novoměstský hrnec smíchu, a to i v tak silné konkurenci, jako byly Menzelovy Postřižiny nebo Svěrákův a Smoljakův snímek Vrchní, prchni.

„O úspěchu rozhodovaly děti, u nichž se měřila stopkami délka smíchu a potlesku. Když jsme s Tomášem čekali na verdikt, společnost nám dělal olympionik Emil Zátopek. Nikdy nezapomenu, jak moc jeho vyprávění Tomáše zajímalo!" vzpomíná Jaroslava Vošmiková.

Vždycky se chtěla věnovat tvorbě pro děti a nakonec v Americe našla poslání jako pedagožka. Než odešla z Československa, pokoušela se domluvit pokračování Prázdnin.

„Antonín Máša měl napsaný druhý díl, jmenoval se Bouda na strýčka, ale vedení Barrandova žádné pokračování nechtělo. Kopii scénáře mám schovanou dodnes..."

Režisérka Jaroslava Vošmiková nechtěla obsadit ve filmu Prázdniny pro psa do role městského kluka nikoho jiného než Tomáše.

FOTO: archív Jaroslavy Vošmikové

Musí být spravedlnost

Na setkání do Krásné Lípy dorazil také Josef Horáček, který s Tomášem absolvoval jeho úplně poslední natáčení již zmíněného seriálu Připoutejte se, letíme nad Atlantidou.

„Představte si, že jsme se s Tomášem poprvé setkali už jako mimina u Apolináře! Narodil jsem se totiž 16. března 1968, o pouhý den dřív než Tomáš, a naše maminky byly ve stejné porodnici. Pak jsme se v deseti letech potkávali na náplavce na Výtoni, kde jsme jezdili na kolech. To už měl Tomáš za sebou natáčení ,Velryby', ale já ani nevěděl, že je herec. Když nám bylo dvanáct, obsadili nás oba do seriálu, a tak jsem s ním mohl strávit několik měsíců a musím říct, že mě ovlivnil na celý život. Úplnou náhodou jsme se ale setkali ještě jednou - v tanečních v Obecním domě. Tomáš se tehdy ke mně přihlásil, ale já ho nemohl poznat."

Tomáš Holý se rozhodl studovat práva, prý proto, že musí být spravedlnost. Spravedlivé ale od osudu nebylo, že 8. března 1990 našel smrt v zatáčce na silnici mezi Polevskem a Kytlicí. Od jara letošního roku tam má žulový pomník, který nechal zhotovit brněnský podnikatel a Tomášův obdivovatel Hynek Charous.

..a kdo dál? :(

.

.

.

.. famozní hudba!!!!

..aneb stále si lámu hlavu,kde jsem tu melodii už slyšel ?!

.