SeldomSeen

Ano, může to vypadat jako opětovné adaptování slavné předlohy podle osvědčených not (Joe za kameru, Dario za piano, Keira do korzetu), které ostatně i tentokrát fungují bezchybně. Navíc je tu ovšem ústřední inscenační nápad s kvasijevištním ztvárněním (díky již trademarkovým předlouhým záběrům a až muzikálové choreografii ovšem působící výsostně filmově), který nejen zdatně pomáhá přenést mnohasetstránkový román na plátno, ale dává i smysl (všimněte si, kdy se jde naopak do exteriérů). Plné hodnocení už jen za scénu na bále! (P.S. Jako bonus je tu pěkné castingové varování před ztotožňováním herců a jejich postav: zejména dámy by mohly být v šoku, co se může vyklubat z dokonalého pana Darcyho - já si až do závěrečných titulků marně lámal hlavu, odkud je mi ten člověk povědomý...)

Rozjezd je dosti zdlouhavý a poněkud rozpačitý, ale postupně začne víceméně všechno fungovat a nakonec se dostaví i "drtivý dopad". Nevím přesně, jak to Steve Carell dělá, ale tyto role mu prostě baštím i s navijákem a rybářem... Dobrý test, zda ve vás někde hluboko ještě dříme dovedně ukrytý romantik...

Přehlednější než Transformers. Ale nějaké další klady hledám jen marně... Je ovšem celkem zábavné dumat nad tím, co všechno ještě tvůrci myslí "vážně" a kdy si z neohroženého amerického námořnictva a diváků, potažmo pak blockbusterového průmyslu celkově, nanejvýš drsně a nepokrytě stříleji (nepřišel jsem na to, mimochodem...) - proto to mírně nadprůměrné hodnocení.

Já a Titanic? Nejdříve pubertální znechucení nad všeobecným humbukem a jednoznačný bojkot. Později okoukání během TV repríz a uznání řemeslných kvalit, zároveň však naprostá osobní emocionální indiference. Dnes, přesně 100 let a 1 den od ztroskotání, konečně viděno na plátně - a spolknuto i s navijákem...

Aardmani sice částečně opustili svůj tradiční materiál (CG pozadí, ústa postav místo z plastelíny ze 3D tiskárny...), ale hlína je to pořád!

Sitkomová verze populárního TV pořadu Teenage Mom možná nepřekvapí zápletkou a jejím vývojem, potěší však v detailech (např. třídní rozdíly rodinného zázemí obou hlavních protagonistů). Hlavně ovšem umně balancuje mezi realističností a dramaturgickými požadavky žánru rodinného seriálu, tzn. že hrdinové jsou zároveň dost "skuteční", abyste jim věřili (povětšinou), a dost "televizní", aby udrželi zápletku, která má spíše předpoklady drásavého sociálního dramatu, ve vodách lehké zábavy. Uvažoval jsem spíš o třech hvězdách (některé vedlejší postavy jsou přece jen až příliš schematické a klišovité), ale rada do života, kterou v kritický okamžik (6. epizoda) hlavní hrdina dostane od svého otce, do té doby zdánlivě nejprostší a nejtupější postavy široko daleko, sama o sobě zajistila vyšší hodnocení...

Když se na konci filmu, v nejlepší tradici hollywoodského polopatismu, pan farář jal vysvětlovat svým ovečkám (a natvrdlejším divákům) poselství celého filmu, cynik ve mně se zaradoval, že našel záminku pro stržení hvězdičky. Jenže ta scéna skončila dříve, než stihla začít vadit, a tomuto účelu tudíž neposlouží... Takže k čertu s tím: pokud mě film s takto zdánlivě absurdní zápletkou takovýmto způsobem dojme, aniž bych si na chvíli připadal emocionálně vydírán, a fungují i další složky (skvělí herci, scénář neurážející divákovu inteligenci, genius loci a soundtrack ladící s příběhem), není důvod hledat příslovečnou hůl na psa... P.S. Frank Capra by měl radost :)

Nic proti žánrovým hybridům, ale tady se s prvky superagentského filmu a "bromance" natolik šetří, že jde skutečně především o romantickou komedii - což by opět nevadilo, jenomže film o milostném trojúhelníku, kde jednotlivé postavy a jejich počínání při nejlepší vůli jednoduše nemůžete brát ani trochu vážně, už jistý problém představuje... Pobavil jsem se, místy i výborně, ale nic víc.

Woody Allen by jednou rád natočil film o svém oblíbenci Sidneym Bechetovi a neworleánském jazzu vůbec, ale ví, že potřebných sto a více milionů dolarů mu na to nikdy nikdo nedá - autoři Chica a Rity nalezli řešení (efektivní a zároveň i efektní) tohoto problému v tom, že si drahé dobové lokace prostě namalovali... A také jsme se posunuli o pár dekád později, kdy nejžhavější přísadou v tavném kotlíku jazzu byla řádně pikantní omáčka (salsa, chcete-li) z Kuby. Čtu tu stížnosti na tuctovost příběhu, kterým rozumím, ale podle mého tu slouží spíše jako záminka pro rekonstrukci oné éry a k verbalizaci alespoň některých emocí, které v člověku hudba může vyvolat. Chápu nicméně, že lidí, kteří si tento kousek užijí tolik jako já, nebude asi kdovíkolik (pokud jste poznali alespoň onoho "pianistu v divném klobouku", jehož jméno ve filmu nakonec vůbec nezazní, a víte předem, jaký osud čeká Chana Poza, jste na dobré cestě). P.S. Vedle boxu, do kterého toto píšu, se na mě zpod titulku "Mohlo by se ti líbit na DVD" zubí Alvin a Chipmunkové. Je mi jasné, že je to pravděpodobně generováno automaticky podle nějakých tagů - pokud by však snad někdo náhodou právě hledal argument do debaty, zda může umělá inteligence plně nahradit často chybující lidský faktor, názornější příklad mě momentálně nenapadá... ;-)

Robert Rodriguez si svou čichací kartičku může vetknout za klobouk - tento opus zhlédnout v době, kdy i Anglii svírají mrazy a já mám už asi týden doma i v práci nějakých 15°C, to je teprve vícesmyslový zážitek z filmu! Jinak bohužel musím souhlasit s kOCOURem ohledně toho tápání, čím že to ten snímek vlastně chce/má být (klasický "survival", který se nabízí asi nejvíc, to není, z důvodů, o nichž se psát nesluší...). Neeson to ustál beze ztráty květinky a pár scén je skvělých (do letadla se mi příště asi bude nastupovat o něco hůř), ale celek pohříchu připomíná spíše pověstný dort pejska s kočičkou, kde navíc zdaleka ne všechny přísady byly té nejvyšší kvality...