DuanBerry

Přiznávám, že jsem k Exorcismu přistupoval s notnou dávkou nedůvěry a v jeho průběhu se snažil rozluštit, čemu mám věřit a co mám hodit za hlavu jako naprostý nesmysl. Byl snad celý příběh výsledkem davové psychosy, americké zabedněnosti a senzacechtivosti či všeho dohromady? A nebo v tom bylo skutečně něco nadpřirozeného? Jenže prakticky všechny úkazy, jichž jsme ve snímku byli svědky, lze vysvětlit racionálně. Přesto se vkrádá myšlenka (a v průběhu spektáklu mě docela mrazilo...), že exaktní vědecký přístup vždy racionální není a někdy je třeba hledat pravdu i jinde. No, zkrátka, že je něco mezi nebem a zemí :)

Do kinosálu jsme dorazili se čtvrthodinovým zpoždění, těm deseti lidem v sále se tedy omlouvám. I přes chybějící úvod, jsme se rychle zorientovali. Na stávající českou filmovou produkci to nebylo zase tak zlé, rozčiloval mě ale ten dabing cizojazyčných herců. To je ale problém nikoliv jen tohoto snímku. Zní to pak, jako by se vám do surround zvuku rvalo mono a nebo naopak. Není to prostě ono. Verdikt je takový, že je to film, na který se podíváte, řeknete, že není zlý a zítra si na něj ani nevzpomenete!

S dětmi jsme tento snímek absolvovali ve vesnickém kině kdesi na Severu. Plakát na obecní vývěsce avizoval český dabing, místo toho film běžel dobrých deset patnáct minut v originále bez titulků. Když nám došla trpělivost, zvedl se náš hlavas alias hlavní táborový vedoucí a jal se konat. Chvíli zřejmě zápolil s dědou zaměstnaným jako promítač, protože jsme si během několika minut poslechli, jak film zní v portugalštině, slovenštině a němčině, než se konečně dostalo na češtinu. Děti odcházely z kina snad i spokojené, nám ostatním zůstala na jazyku pachuť přepáleného oleje. Oživlé žrádlo není špatný nápad, špatné je, když se na oživlé žrádlo nabalí klišoidní příběh, kterých tu byly už stovky. To pak poměrně slušný biák srazí pod průměr.

Islanďané asi dobře vědí, co je to národní hrdost, když ji tak okatě ve filmu dávají najevo. Hirata, který přiletí na Island vykonat rituál za duše svých zesnulých rodičů, musí být perplex z chlapíků zpívajících sborově jakýsi lidový popěvek na korbě náklaďáku, nebo když se ožere místní národní kořalkou Brennivin. Snímek nabízí sice spoustu pěkných záběrů islandské pustiny, ale samotný příběh za mnoho nestojí. Celkem vzato by se dal odbít jednou, dvěma větami. Krátká úvodní episoda odehrávající se v Japonsku dává tušit přerod ve smýšlení hlavní postavy, zůstalo však u tušení. Celou dobu, až na několik světlejších okamžiků, jsem se nemohl zbavit dojmu, že Hirata chce mít obřad co nejrychleji z krku, aby se mohl vrátit do tepla. A ani závěr mě nepřesvědčil, že je tomu jinak. V tomto ohledu mě film tedy docela zklamal, nicméně dívat se na to dá a hudba je ucházející a taky tam hraje můj oblíbenec Gísli Halldórsson, takže 3 hvězdy, aby na mě z nebíčka neseslal obzvlášť krutou mrazivou kletbu :)

Syrové realistické vězeňské drama, které má všechny potřebné atributy kvality a osobně se mi líbilo víc než oslavované Vykoupení z věznice Shawshank. Nejednalo se totiž o tuctový snímek, kterých byly natočeny mraky, kde by se hrdina musel promlátit na výsluní, aby tím získal respekt všech, včetně dozorců. V tomhle vězení bojuje každý za sebe a ačkoli se zdá, že se tu jedni tu druzí organisují v gangy, jediný kdo všem vládne a všechny ovládá je ostraha, přesněji brutální Jackson. Perfektní herecké výkony (včetně Vala Kilmera, kterého jinak příliš nemusím), spád bez zbytečných průtahů a pěkný hudební doprovod, zcela jistě nejlepší film daného žánru, který jsem doposavad viděl.

Mám rád tvorbu z nemocničního prostředí, zejména když se tam neplácají kraviny (viz House M.D.) Síla tohoto snímku, dle mého názoru, spočívá v tom, jak reflektuje stav soudobého zdravotnictví, respektive vztahů v jeho nitru, které se za padesát let nezměnilo. Kriminalistická složka hrála pouhého zprostředkovatele průniku do duševního balastu a konfliktů tamního personálu. Velmi dobrý film bez socialistického humusu a propagandy, což je asi dáno tím, že vznikal v letech uvolnění, dříve než nás ti kokoti v tancích vrátili zpět do reality.

Tohle dílo patří k nejlepším německým filmovým počinům posledních let. Já jsem Wieslerově přerodu docela uvěřil. Vezměte si, že začal poměrně nevinně scénou ve výtahu s malým klukem. V ten okamžik bylo zřejmé, že ve Wieslerově hlavě je sváděn urputný boj mezi chladnou bezcitnou profesionální loajalitou k režimu na jedné straně a morálkou a evidentní touhou žít normální život na straně druhé. Některé momenty sice působily až orwellovsky, ale věřím, že socialismus v časech, kdy mu již značně teklo do bot, se snažil využívat těch nejodpornějších prostředků své nečisté hry k odvrácení hrozby jistého pádu. Pointa s odpuštěním formou věnování knihy HGW XX/7 je sice předvídatelná, i tak ale celkem dojemná.

Až na určitou zkratkovitost, kterou si však zpracování knižní předlohy logicky vyžádalo, jde o špičkovou adaptaci Orwellovy knihy. Velmi působivé od první do poslední minuty, navíc prodchnuté pěknou hudbou.

Dlouho jsem váhal, jak se k tomuto spektáklu postavit, neboť jsem jej viděl před lety v nočním filmovém klubu a tehdy to na mě byla přílišná smršť nejasného poselství, zatímco visuálnímu zpracování jsem nevěnoval pozornost. S odstupem času se můj náhled na film přeci jen vytříbil. Nebudu tvrdit, že odyseu řadím mezi klasiku sci-fi jen proto, že se to o ní všeobecně ví. Mně se film jako celek nesmírně líbil. Fascinuje mě, jak Kubrick dokázal udržet divákovu pozornost v napětí i v momentech, kdy obrazovka byla temná a hudební doprovod se ustálil na jednolité monotónní melodii, jak se perfektně podařilo zharmonizovat soundtrack s nádhernými vesmírnými sceneriemi a pak mě pochopitelně ohromilo to, s jakými nebývalými efekty vyrukovali tvůrci v době, kdy nás přijel navštívit Ivan. Hal 9000 a události okolo jeho vzpoury, v níž se zračil prostý lidský strach, hrál okrajovou roli. To podstatnější bylo rozprostřeno do celých 141 minut a týkalo se monolitu (P.S.: četl jsem v jedné knize o paranormálních úkazech v minulosti, že s obdobným monolitem se setkali lidé kdysi ve středověku - viděl jsem i dobovou ilustraci! a onehdy levitoval nad jejich hlavami - mohl se snad tímto A. C. Clarke inspirovat?) Na pochopení závěru jsem krátký, samozřejmě se ho snažím po svém všemožně vysvětlit, ale bojím se, že si troufám příliš. Skutečnost, že se Dave setkává se svými stárnoucími obrazy v jakémsi obstarožně/futuristickém bytě chápu jako povýšení lidského vědomí na vyšší úroveň prostřednictvím monolitu a návrat této vyšší úrovně zpět na Zemi v podobě plodu, který má snad na planetě tuto změnu zasít a přivést lidstvo k něčemu většímu a lepšímu. Ten byt a to, že se v průběhu stárnutí Daveho nemění je snad důsledkem toho, že lidstvo ve své sleposti nikam nepostoupilo a stále opakuje tytéž chyby, proto ani byt nedoznává žádných změn. Promiňte, konfabuluji. Udělám lépe, přečtu-li Clarkovu předlohu a zjistím, že všechno je jinak. Tedy pokud čas dovolí. Ať tak či onak, nakonec mi nezbývá trochu stereotypně poznamenat, že tohle tedy skutečně je klasika :)

Ani nevím, jak se mi poštěstilo narazit na tenhle výborný film, nicméně když jsem si přečetl obsah, začalo mě velice zajímat, jaký racionální přístup zvolí protagonisté k vyřešení složitého vztahového trojúhelníku. Aby z toho vyšli bez šrámů na duši, rozhodli se pro alternativu, která je celkem snadno předvídatelná. Jejich cesty k rozuzlení byly však plny zkoušení a slz. Potěšily mě slušné herecké výkony, solidní atmosféra, drobná symbolická intermezza i hudba. Zkrátka solidní film.