Emjecko

Usedáš ke stolu a pohledem měříš své soupeře. Už za moment proti nim budeš hrát o svou budoucnost. Peníze jsou vždy až na prvním místě, ale hned poté jde o život a o lásku. Bereš do ruk herní balíček a začínáš míchat. Pomalu, sebejistě. Ruce se ti nepotí, nesmí. Zkušenými pohyby upravíš pořadí karet k obrazu svému, aniž bys způsobil sebemenší rozruch. Protihráči tě sledují, klidně se usmívají a vědí. I ty víš. Tady podvádějí všichni, tak proč se neusmívat. Stejně vyhraje nejlepší. S touto myšlenkou začínáš rozdávat a koutky úst se ti jemně roztáhnou. Už se to blíží... Jestli jste podobně jako já vyrostli na karetních hrách, neumím si představit, že by se vám Tazza: The Hidden Card nelíbil, a to i přesto, že stejně jako já zřejmě nebudete znát pravidla. Princip je vždy stejný, vyhrát. I nehráči si však přijdou na své, protože se jedná o čistokrevný mafiánský thriller s komediálními prvky a hromadou zvratů. Těch bylo sice zbytečně moc, ale to je asi jediná výtka, aby se neřeklo, že jenom chválím. Když ono to bylo dobrý, fakt dobrý.

Příběhy o hrdinech, kteří létali létali výš než ostatní, tedy i padali z větší výšky, nás provázejí snad od nepaměti. Barry Seal není žádná výjimka, čili pokud na něj půjdete s potřebou vidět něco nového, překvapivého etc., budete zřejmě zklamáni. Přesto má své kvality a jeho předvídatelnost mu nijak neubližuje. Vše nahrazuje skvěle zvoleným tempem s minimem zbytečných vytáček, a když už to vypadá, že se začnete nudit, zařadí jinou rychlost a letí se dál. Výsledný pozitivní dojem podtrhuje místy až černý humor, celkově velký nadhled, s jakým je příběh odvyprávěn. A že tam jsou všichni gauneři první třídy brodící se v morálním bahně? Barrymu i tak budete fandit, chvílemi možná tiše závidět, ale na konci si stejně řeknete, že z až takové blízky ono Slunce asi přece jen vidět nemusíte.:)

Příchozí kladou důraz na komunikaci a analýzu informací, tedy přesně to, co naší rase nikdy nešlo. Rozhodně ne v situacích, kdy je lidí hodně, všichni chtějí něco sdělit, být slyšeni a především vyslyšeni. K analyzování nebývá čas, nebo jen do té míry, abychom si sdělení druhých přeložili k obrazu svému. Že bývá skutečnost jiná, odhalí pouze pár jedinců, navíc její zdánlivá složitost komplikuje šíření dál. Vyžaduje zamyšlení. Stejně jako Příchozí. Velmi obsáhlé téma zabalili do komorního hávu, leccos schovali mezi řádky a i na první pohled nesouvisející děj nakonec nechali zapadnout do celku. Zbytek nechali na nás. Staneme se za 3000 let Příchozími či odchozími?

I přesto, jak moc jsou hlavní protagonisté zlí, zákeřní, vypočítaví, podlí...a různé další nelichotivé vlastnosti, jsem jim zcela upřímně fandil. A možná právě proto. Snad každý z nás se chtěl někdy podívat na odvrácenou stranu dobra. Aspoň ze zvědavosti. Jenom na chvíli. Pro ten pocit, že vás nic nezastaví, a běda každému, kdo se o to byť jenom pokusí, Nemáte žádné zábrany a uděláte cokoli, cokoli, abyste dosáhli svého cíle. Tady však přichází ke slovu lidová moudrost pravící: "Kdo s čím zachází, s tím také schází.", a já doufám, že strach není ten jediný důvod, proč je většina (doufám že většina) lidí na této planetě slušná, plná vřelosti a laskavé dobroty (uznávám, tady už přeháním). Sečteno, shrnuto a podrženo, opravdu jsem se bavil, když Valmont společně s markýzou de Merteuil spřádali své sítě, a možná ještě víc, když se do nich pomalu ale jistě začali sami zaplétat...

Mám osobní zkušenost s lidským tělem, ve kterém se nacházely dvě různé osobnosti. Věc vysoce nestandardní, skoro nepředstavitelná a pro většinu lidí především neznámá. Když víme, že můžou být v jednom těle osobnosti dvě, tak proč ne víc, zlých? Jak vypadá hranice? Je 23 moc, nebo ještě málo? A může v průběhu života u člověka vzniknout druhá osobnost, třetí, dvacátáčtvrtá...? Kde většina hororů pracuje s určitým nadpřirozenem, o kterém nám zdravý rozum velí, že se ho v našem světě nemusíme bát, stačí jenom zavřít knížku či vypnout film, staví Rozpolcený na reálných základech. Pokud budete mít smůlu, narazíte na "Kevina" hned zítra v metru cestou do práce. Zhlédnutí doporučuji už jenom proto, abyste na něj byli připraveni. Mimochodem, Shyamalan po více než 10 letech zase chytá slinu a podařilo se mu natočit kvalitní myseriózní snímek, což je asi to hlavní, co jste si chtěli přečíst, viďte.

Visuálně, pohybově i hudebně podmanivé! Co na tom, že děj příběhu stojí na hloupoučké snaze vymýtit ze světa násilí nějakým jablkem. Pro rozběhnutí motoru to zcela postačuje a jakmile už jedeme, je na co se dívat. Trochu se nabízí srovnání s o třídu lepším Mad Maxem, kterému k rozjetí stačila jenom cesta tam a zpět. Assassin's Creed v tomhle ohledu ztrácí body především kvůli kategorii počítačová adaptace. Na trh tak jde s prokletím většího než velkého očekávání (zlomit se to zatím podařilo snad jenom Warcraftu) a sám sobě ubližuje i roztříštěním děje mezi dvě časová období, z nichž přítomnost je sice ta méně atraktivní, ale zato je jí tam víc. Do budoucna víc minulosti prosím a bude to pecka.

Je spíše výjimkou, když druhý díl předčí první, ale "Gantz: Perfect Answer" se to podařilo. Největší práce byla odvedena v příběhové rovině. Již nejsme svědky stále se opakujících stejných motivů, ale jednoho pořádného s pro někoho až nečekanými zvraty a vyústěním. Přibylo postav i více akce, rozumějte ještě více soubojů s emzáky (a to chcete!), zůstalo nezdravé váhání s mačkaním spouště, o to více prostoru dostaly samurajské meče a na závěr mě vždycky potěší, když se nedostaví typický happy end, na který jsme tolik zvyklí ze "západní" tvorby. Japonský rukopis se holt nezapře.

Shodou okolností jsem pár dní před zhlédnutím Fantastických zvířat dočetl Prokleté dítě a prostě mi to nedá a musím obojí srovnat. Dvě nová díla ze světa Harryho Pottera, na vzniku každého z nich se podílela J. K. Rowlingová, ale zatímco Prokleté dítě je v podstatě zbytečný příběh bez duše napsaný především pro peníze, u Fantastických zvířat jde vidět a cítit, že jsou natočená srdcem. Od začátku do konce na mě z plátna čišela radost v každé scéně, film se nesnažil vnucovat a už vůbec ne zavděčovat co nejširšímu publiku. Jde si vlastní cestou, otevírá zcela nový, původní příběh a co víc, svět Harryho Pottera k tomu vlastně vůbec nepotřebuje. Tu a tam na něj sice decentně odkáže, ale jinak nemá žádnou potřebu neustále opakovat a stavět na tom, co bylo kdysi. Představí vám úžasný děj, který bude tady a teď. Takhle si představuji skutečný posun vpřed.

Komorní ukecaná detektivka ve westernovém stylu. Vzhledem k tomu, že bych jen velmi nerad spoileroval něco ve stylu kdo, s kým nebo za kolik, zdržím se tentokrát většího povídání a jenom zmíním, že se opravdu vyplatí přetrpět zdlouhavě nudný úvod v kočáře. Jakmile však naše pětice dorazí do dřevěnice u Minnie a střetne se s cizinci, začne ta pravá jízda v podobě nadšeného čekání na to, co se tam bude dít, a pak se to stane. Tarantino jak vyšitý, naturalismus hadra.

Čirá fantazie, která není pro každého, ale jestli máte rádi nadpřirozeno a nevadí vám pohádkové zpracování, nebudete se nudit. Nemůžu sice provnávat s knihou, protože jsem ji nečetl (zatím), a chápu, že v případě většího odklonu od předlohy se její znalci na film nemusí dívat tak positivně, ale možná tím líp pro mě a ostatní, kteří knížku rovněž nečetli. Jinak gró celého příběhu se sice dá shrnout do fráze "děti s netradičními schopnostmi bojující proti neviditelným nestvůrám", ale nezní už tohle samo o sobě dost cool? Teď si představte, že to někdo dokáže zpracovat úplně kouzelným způsobem, a tím někým není samozřejmě nikdy jiný než mág Tim Burton. Práce s fantazií mu prostě sedne. Asi jediné, co mě tak trochu mrzí, je, že ty děti vypadají ve filmu příliš (rozto)mile. Obrázky v knížce mají takový hezký, hororový nádech, a to by byla teprve jízda.:-)