francis

Za originalitu, nápady, kameru a vůbec zpracování by si Taxidermia zasloužila plnej počet, ale vzhledem k tomu, že mám z nějakýho důvodu pocit, že bych tenhle film radši vůbec neviděl (nejspíš proto, že se děsím toho, že na něj nikdy nezapomenu), musím aspoň jednu strhnout. e-e-e-e-e-e-e-eeeeee.

Kdyby všechny starý filmy byly takovýhle, to by bylo něco. Nejzajímavější je, že není vůbec třeba brát v úvahu dobu vzniku, ani u dialogů, ani u způsobu natočení... Přišlo mi to jako extrémně povedenej a v dobrým slova smyslu moderní retro film, jestli jde takový slovní spojení vůbec použít.

Andrej Tarkovskij sbírá střípky, které mu zbyly ze života, a z odrazů, které na nich ulpěly, staví fascinující intimní mozaiku. Nějak mě to sebralo, přesně takhle jsem si totiž vždycky představoval autobiografickej film, a nikdy mě ani nenapadlo, že už něco podobnýho někdo natočil. Vnímám proto Zrcadlo hodně osobně...

Ovšem titulní skladba od Elvise Costella je víc než dokonalá...

Dead poets society mě chvílemi znervózňoval tím, že mnohé situace servíroval divákovi v poněkud zjednodušujících zkratkách, ale vidění světa očima režiséra Petera Weira mě oslovilo a všechny sporné momenty vzápětí ospravedlnilo. Všechna zjednodušení směřovala neomylně za jediným cílem - co nejpregnantněji vyjádřit ústřední myšlenku filmu. Otázka svobody myšlení středoškolských studentů jako téma filmu může možná znít trochu zprofanovaně, ale mě přesto nepřestává zajímat, navíc tenhle film je zatím nejvydařenější zpracování, jaké jsem viděl.

Můj nejoblíbenější Almodóvar.

Tohle jsem viděl v český premiéře v hotelu Pupp v Karlových Varech. Okouzlující a bezprostřední Jean-Marc Barr film na pódiu uvedl a na chvilku zmizel, aby se vzápětí objevil v nadživotní velikosti nahý na plátně v prosluněným poli kukuřice. Možná i tenhle kouzelnej okamžik je tak trochu spoluviníkem toho, že se film Too Much Flesh stal jedním z mých nejsilnějších filmových zážitků. Příběh mě silně oslovil, řada scén mě okouzlila (třeba svádění v hospodě), závěr mě dostal do kolen. Jsem přecitlivělej? Naivní? Možná.

Těžko psát o takovémhle filmu. Je to extratřída po všech stránkách, navíc vůbec není předvídatelný, kašle na filmová schémata a nenutí divákovi nesmyslné berličky. Navíc je krásně natočený, působivý a hluboký. Je velmi záhodno Návrat vidět... Nejlépe na velkém plátně či pořádné obrazovce, skvěle komponované dlouhé záběry za to opravdu stojí.

Panečku, kdyby to šlo, zejtra bych běžel na tenhle film znova a jsem si jistej, že bych si ho znova užil, samozřejmě trochu jinak než na první shlídnutí. Úplně mě to pohltilo, byl jsem napnutej jak drát a mozek mi šrotoval, až se závity přehřívaly. A užíval jsem si ten supervymáklej scénář, ve kterým jsem měl pocit, málem každá postava má úplně jinej styl mluvy, slovní zásobu, stavbu věty a humor (pochvala pro scénáristu). A nemůžu si pomoct a musím to napsat zase - tak jako Martin Scorsese umí s herci pracovat málokdo - často mám pocit, že z nich dostává to úplně nejlepší, ty filmový postavy jsou v jejich podání prostě živý lidi. Napětí neuvěřitelně graduje a když se zdá, že přišel okamžik uvolnění, následuje nečekaná rána pěstí do nosu. A to šílený finále jako možná nejnečekanější a nejsilnější vyvrcholení celýho příběhu, o kterým přemejšlím ještě čtyři hodiny po konci filmu... Jsem nadšenej.

No, moc pěkný, fakt. Ale s takovou muzikou už na mě laskavě nechoďte, jo? Člověku se pak chce celej film brečet, i když vlastně neni proč, a nemůže pořádně sledovat film. Anthony Hopkins podobnou podporu navíc nepotřebuje, je chlapácky okouzlující i bez vtíravý muziky a jiných pokřivených hollywoodských berliček.