Bláža

Na rovinu – nesnáším Jacksona (krom raných děl) a Pán prstenů mě nudil. Tahle mnoha lidmi toužebně očekávaná podívaná ve mně vyvolávala spíše obavy z prznění originálu. Snímek je opravdu velmi věrným přepisem. Samozřejmě, že si Jackson dovolil některé věci přidat nebo více rozvést, což je jasné už ze stopáže, která původní film překonává dvojnásob. V podstatě se dá film rozdělit do tří přibližně hodinových bloků (cesta na ostrov, ostrovní dobrodružství, městské finále), což zajišťuje divákovi jistou obranu před stereotypem, protože se pořád někde něco děje. Klobouk dolů, gradace je výborná, už od počátku stoupá napětí a akce skončí až s Kongovým pádem. Když už jsem nakousl srovnání s originálem, je tu několik poct. Jedna za všechny - když v kině před Kongem nastoupí herci coby domorodci, vypadají přesně jako divoši v původním filmu. I scéna s tyranosaury (ano, je jich víc), která si zachovává bezvadný „wrestlingový“ charakter, je téměř přesná. A pokud budete dostatečně všímavý, odhalíte mnoho Jacksonových vtípků, které jsou docela trefné. Na druhé straně je tu i co vytýkat. Místy jsem si nemohl pomoct, ale některé scény se asi poněkud vymkly kontrole a patos dominuje (i přesto, že k tomuhle filmu prostě patří). A že scény točené na bluescreen vypadají místy rušivě, o tom se ani nezmiňuji. Verdikt je ale jasný – tohle je důstojný REMAKE (to znamená, že ti dinosauři tam opravdu patří).

Docela slušná podívaná, která neurazí a pobaví. Oceňuji, že si kromě dětí přijdou v kině na své i ti starší (což je už v podstatě standardem). Mám na mysli všechny ty filmové odkazy, které se tu skrývají – od PLANETY OPIC a AMERICKÉ KRÁSY až po TROSEČNÍKA. A samozřejmě tučňáci – asi nejlepší z celého filmu (proto si zasloužili celý vánočně-motivovaný kraťas).

Poté, co Tim Burton společně s Henrym Selickem natočili Nightmare Before Christmas, naprosto všem vyrazili dech. Loutková animace se už delší dobu nenosí, digitální je dominantní. Až na výjimky (Nick Park s Wallacem a Gromitem) se o klasickou animaci nikdo nepokouší – stojí to peníze a čas. O to větším překvapením bylo oznámení, že Tim Burton chystá další animovaný film. Loutkový. Corpse Bride je důstojným nástupcem Nightmare Before Christmas. Tradičně černá Burtonovská poetika se tu projevuje ve velké míře – kostlivci, záhrobí, bolestínské postavičky s mindráky Bizarní? Lehce. Absurdní? Ani ne. Morbidní? Zcela určitě (Scraps – pes kostlivec je neuvěřitelně roztomilý). Ztvárnění a stylizace je stená jako u Nightmare Before Christmas (občas mi dokonce figurky kostlivců připomínaly Fimfárum). Celková tmavost a ponurost filmu evokuje velmi melancholickou atmosféru, jakoby otisk Victorova nitra. Victor je typický Burtonovský hrdina - nesmělý, nezapadající do společnosti, žijící ve svém vlastním světě. Stejně tak se jeví i jeho živá snoubena Victorie. Stejně jako Wallace and Gromit: The Curse of Were-Rabbit, je Corpse Bride důkazem, že vedle digitální animace stále existuje velmi silná alternativa (paradoxně) v podobě klasické animace. Jedinou slabinou jsou asi písničky - nepřišli mi tak chytlavé jako u Nightmare Before Christmas (ale to je věc názoru).

Je až k nevíře, jak působivá atmosféra, kolik napětí a dramatičnosti se dá vyzískat z jedné zasněžené planiny, stanu a dřevené boudy.

Film mapující prostřednictvím prodejce zbraní některé momenty světových konfliktů za posledních 20 let a tvrdící o sobě, že je inspirován skutečnými událostmi. Fajn. Ačkoliv by člověk čekal nějakou moralizující záležitost ve stylu USA – world police, zbytek světa – evil, není tomu tak. Film překvapivě ani nerozebírá nějakým zásadnějším způsobem odpovědnost za prodej zbraní nebo přiživování se na neštěstí druhých. Celou dobu je tu balancováno na hranici neutrality, kam spadá i hlavní postava Yuri Orlova. Film je tak spíš dramatem jednoho muže, než společenskou otázkou. Nejprve to dokonce vypadá jako scorseseovsky laděný příběh o vzestupu a pádu, ale i ten pád je tak nějak neutrálně vyvážen. Přestože scénář má několik slabin a místy pokulhává, je poměrně dobře napsaný a oplývá neobyčejnou lehkostí a nadsázkou. Ta ironie by se dala krájet (třeba když monrovijský zabiják požaduje zbraň, jakou měl Rambo ve filmu). Jinak očekávejte typický arzenál “oscarových“ scén (bortící se rodinný život, hledání sebe sama...). Prodávejte zbraně, vynáší to.

Příběh o unesených slonech je opravdu jednoduchý. Každopádně ten je tu opravdu jen jako vata. Hlavně že poskytuje hlavnímu hrdinovi na jedné straně dostatečnou motivaci k akci a na té druhé situace k exhibici jeho bojového umění. Exhibice je to správné slovo pro tenhle film – nejde jen o ty bojové, ale i bmx a inline brusle, stejně jako už z Ong-Bak známé honičky (tentokrát na lodích). Skvělou práci tu odvádí kamera, která je správně „akční“ – hodně časté jsou dlouhé jízdy bez střihu, neobvyklé úhly, zpomalené záběry k vypíchnutí extra kopu a tak podobně. Oproti Ong-Bak mi přijdou bojové scény choreograficky ještě propracovanější (pokud je to vůbec ještě možné). Zvláštní, jak může být film postavený jen na čisté akci tak zábavný.

Po skončení filmu, jsem měl pocit, že mi něco podstatného uniklo. Nic mi nedávalo smysl. Pak jsem na to konečně přišel – film nemá ani hlavu ani patu. Navíc samotný apokalyptický závěr filmu se moc neslučuje s s příběhem, který je spíše „komorní“, rozhodně nemáte pocit, že sledujete něco, co by vyhubilo celé lidstvo. Měřítka Uwe Bolla jsou asi velmi předmenzovaná. Nic tu není pořádně vysvětleno a neustále máte vtíravý pocit, že se věci ve filmu řeší nějak moc rychle. Film je neobyčejně stupidním – scénářem počínaje a střihem konče. Mnoho scén působí křečovitě a často moc šroubovaně (třeba „povinná“ sexuální scéna). Připočítejte podprůměrné herecké výkony (snad až na Christiana Slatera, ten je průměrný) a máte výsledek – s bídou jedna hvězdička.

Zářná ukázka toho, jak je forma nadřazená nad obsah. Přestože byl samotný komiks použit jako storyboard, a proto se vizuálnímu zpracování nedá nic vytknout (je prostě úžasné), samotnému filmu jaksi něco chybí a nedokáže diváka upoutat. Jde jen o prázdný obal.

Přestože Besson zanevřel na režii kvůli špatným kritikám svých posledních filmů, nadále se věnuje produkci a scenáristice. Výsledkem je Danny the Dog. Přestože Besson neseděl na režisérské židli, jeho rukopis vyvěrající ze scénáře je víc než patrný. Jako vždy se věnuje svému stěženími tématu – neschopnosti komunikace s okolím, kdy hlavní hrdina je z nějaké příčiny outsider. Danny vyrostl jako pes, jako mašina na zabíjení. Proto není schopen jiného kontaktu s lidmi, než prostřednictvím agrese. Samozřejmě že přijde zlom a z Dannyho se stane člověk. Jenže právě melodramatická rovina filmu se moc nepovedla, je to taková nakyslá limonáda. Je vidět, že Besson není režisér a celý film se drolí pod nevyváženou taktovkou Louise Leterriera - na jedné straně akční scény a na druhé snaha o hollywoodské drama (s hollywoodskými herci). Jet-li sice odvádí docela slušný výkon, třeba hned v úvodní scéně, ale boje v aréně s novodobými gladiátory jsou spíš směšné. Nezbývá než doufat, že Besson se uvolí zase něco natočit.

Nick Park a Aardman studio dokazuje, že klasická animace ještě není mrtvá. Po rozporuplném Slepičím úletu je tohle návrat ke kořenům - Wallace a Gromit jsou jistota, na kterou se dá vsadit. Tenhle film obsahuje vše, co od dobrého filmu očekváte - napětí i zábava v plné míře. Fanoušky hororu potěší inspirace tímto žánrem (hlavně postava faráře je úžasná). Dokonce nechybí ani Grifithovská záchrana na poslední chvíli! Králíky budete milovat.