flu

"Skutečnost, kterou zobrazuješ ve filmu, vždycky zároveň nějakým způsobem přetváříš. To je zkrátka součástí filmařské práce. Jinak tomu samozřejmě je, pokud zachycuješ válku nebo fotbalový zápas, ale ve všech ostatních případech onu popisovanou skutečnost ovlivňuješ a měníš." - Michael Glawogger. Všem, co "Megacities" ještě neviděli, doporučuji vykašlat se na plané polemiky typu "co-je-ještě-dokument-a-co-už-hraný-film" popřípadě "nakolik-je-dokumentarista-oprávněn-zasahovat-do-děje-před-kamerou" a nechat se unášet proudem Glawoggerových obrazů. Stojí to za to.

Tragikomický mix násilí, patosu, balkánského nacionalismu a machismu. Zkrátka všech těch výbušných ingrediencí, které v 90. letech minulého století rozmetaly Jugoslávii na kusy. A podstatu tehdejšího konfliktu vystihla tahle surová fraška naprosto přesně.

Ano, ano, je to výborně natočené a parádně zahrané, ale všem obdivovatelům tohoto filmu bych doporučil přečíst si předlohu. Film jsem viděl kdysi dvakrát a líbil se mi. Až mnohem později jsem natrefil na Ellroyův "LA Quartet" (Black Dahlia, The Big Nowhere, LA Confidential, White Jazz), který mně totálně odrovnal. Každopádně nutno přiznat, že tenhle film je asi nejzdařilejší adaptací Ellroye, která byla (a bude?) natočena. Takže všechna čest Curtisi Hansonovi, že dokázal udržet krok s nesmírně nadupanou předlohou.

Ačkoliv se jedná o autorský scénář Amenábara a Gila, tak tenhle film je svou atmosférou a celkovým vyzněním více "dickovský" než všechny adaptace románů P.K.Dicka dohromady. Takže spíše 90% než 80%.

Solidní start, ale svého vrcholu tahle trilogie dosáhla až v dalších dílech. Jednička stále ještě jede v kolejích černohumorných cool filmů o gangsterských loserech, kterých se točilo (...a bohužel stále točí) mraky. Nicméně už zde Refn nastavil základní parametry celé série, které v dalších dílech vycizeloval k dokonalosti - syrovost zpracování, civilní a uvěřitelnou zápletku a realistické postavy. Takže spíše 4* než 3*.

Seriál z produkce veřejnoprávní PBS zkoumá americký Západ z rozmanitých perspektiv a nesčetných úhlů pohledu. Objevování, dobývání a podmanění si amerického Západu jsou zde vylíčeny jako stěžejní kulturní, společenské a politické fenomény, které rozhodující měrou přispěly k tomu, jak se v průběhu 19. a 20. století formovala kolektivní psyché Spojených států amerických. Další pozoruhodný kousek z portfolia Ken Burnse (zde jako producent).

Jusqu'ici tout va bien… La Haine je dle mého skromného mínění jedním z nejzásadnějších evropských filmů 90. let. A pořád stejně aktuálním, jako byl v době svého vzniku.

Jsem tak ráda, že jste mně našel, protože jinak by mi ten příběh nikdo neuvěřil. Aneb tento film je třeba dokoukat až do konce závěrečných titulků.

Osudy Gerryho Conlona a ostatních nešťastníků z případu „Guilfordské čytřky“ jsou zde zpracovány na můj vkus až příliš uměřeně a korektně. Sheridan se navíc zaměřuje hlavně na vykreslení vztahu otce a syna, kteří k sobě díky nespravedlivému uvěznění naleznou vztah (ve skutečností tihle dva nikdy společnou celu nesdíleli) a vyhýbá se jak zobrazování násilí tak řešení ožehavých politických otázek (které však tvořily nedílnou součást a pozadí skutečného případu). V konečném důsledku je pak kolosální systémové selhání britských bezpečnostních složek a místního justičního systému ve filmu prezentováno v podstatě jako ojedinělé pochybení několika jedinců. Namísto rázného (pro)kopnutí dveří vedoucích do příslovečné třinácté komnaty britské politiky za časů „The Troubles“ do nich tento film jen opatrně nakouknul. A je to škoda, protože tohle téma by si zasloužilo odvážnější přístup a méně tradiční zpracování.

Ani na x-tý pokus jsem Johnovi Woo a jeho rádoby chlapáckým střílečkám na chuť nepřišel (a to jsem se opravdu poctivě snažil). Pan Woo je možná z jiné planety, ale jak tak koukám na všechna ta pětihvězdičková hodnocení kolem, tak jsem extraterrestrial spíše asi já sám.