brzozin

Leon je jedna z nejvýraznějších filmových klasik mého života. Možná proto je k tomuto filmu velice těžké napsat jakýkoliv smysluplný komentář. Ve své podstatě se jedná o velice originální a na svou dobu novátorský koncept. Násilí ve své nejčistší podobě. Drogy, vraždy, úplatní policisté, totální morální nihilismus. A v tom všem zasazený dětský svět Mathildy, žijící v naprosto pokřivené realitě. Vedle ní pak Leon, masový vrah, zabiják, člověk na okraji společnosti. Nicméně zároveň citlivý a dobrácký člověk. Výsledkem je jejich milostný vztah, který se tu rozvíjí jakoby proti všem a všemu. Proti světu s jeho zažitými stereotypními škatulkami. U tohohle filmu musíte zákonitě fandit těm zlým a opovrhovat těmi hodnými. Tedy alespoň podle běžného schématu (policisté x zločinci). Svět, kde zločinci jsou dobří lidé a takzvaní slušní lidé jsou vlastně zločinci. Trochu mi to připomíná svět, ve kterém skutečně žijeme.

Mám rád, filmy, které končí špatně. Mám rád filmy, které spíš popisují svět, který je kolem nás takový, jaký je, než takový jaký by měl být. Docela jsem chvílemi sympatizoval s Johnem Doem v konfrontaci s mě totálně nesympatickým detektivem Millesem, když říkal: "Nevnímáte hřích, protože je všude, je tak samozřejmý."

Forest Gump ovlivnil můj život. To říkám zcela na rovinu. Když jsem k němu sedal poprvé, netušil jsem, že můj život se změní. Tím nechci tvrdit, že tohle sladké melodrama, které je více letní oddychovkou, než nějakým vrcholným uměleckým dílem, je nějakým absolutním vrcholem filmové tvorby. Znám řadu jiných, určitě lepších filmů. Nicméně faktem je, že tohle bylo filmařské dílo, které mě zasáhlo asi nejsilněji z celé dekády 90. let. Fakt nevím, proč přesně. Prostě jsem po tom začal svět vidět jinak. Možná očima Fresta Gumpa.

Všichni operují s pojmem kultovní film. A skutečně tento film stál u zrodu jistého kultu. Důkazem budiž, že Taratino pak už nedokázal natočit téměř nic, aniž by nevybrakoval tento svůj trhák. A i přesto ty ostatní filmy (zmiňme například Kill Bill) byly hity. Možná i to je známka určitého kultu. Následují SPOILERY. Film samotný je doslova prošpikován prapodivnými lidskými karikaturami amerického podsvětí. Všech možných profesí, charakterů a slabostí. Je to svět sám pro sebe. Jakási jiná dimenze, jakýsi polosvět, který funguje paralelně s tím naším. Svět, kde můžete cítit sympatie i k nájemnému zabijáku, k prostitutce, feťákovi. Protože i oni si žijí své vlastní rádoby normální životy. Dávkují drogy, zatímco vedle na gauči děti sledují kreslené pohádky. Vyprávějí si drby o svých známých před tím, než někoho rozstřílejí na kaši. V čisté a spořádané domácnosti americké střední třídy si myjí ruce od krve a domácími dekami čistí auto od zbytků lebky. Těžko říct, jestli jsem někdy viděl absurdnější a koukatelnější film.

Amadeus je dle mého soudu nejpovedenějším Formanovým velkofilmem. Celých 160 minut vám prostě nedá vydechnout. Nenajdete tam ani sekundu nějaké vaty, něčeho prvoplánového. Tady je dokonalé skoro vše. Výprava tak bombastická, že i kdyby všechno stálo jen na ní, tento ohňostroj barev a stylů by vás uchvátil. K tomu hudba. Taková, že snad každý, kdo tento film kdy viděl, musí milovat Mozarta. Největší sílou je ale dějová linie. Konflikt mezi infantilní genialitou, která si sebe sama ani neuvědomuje a servilní tupou rutinou, která by tak toužila uniknout z průměrnosti. Víte, co mě na tom fascinovalo ze všeho nejvíc? Že ze všech těch komponistů, dirigentů, kritiků, posluchačů, co se tehdy na vídeňském dvoře motali, jediný Salieri dokázal plně docenit Mozartova génia. Jediný to viděl, jediný to slyšel. A přesto nebo právě proto se to rozhodl zničit.

Tenhle film jsem musel vidět několikrát, abych ho byl schopen hodnotit. Po prvním shlédnutí toho bylo prostě moc. Člověk v bdělém stavu asi opravdu využívá jen nepatrnou část svého mozku a především fantazie. Teď ale mohu přistoupit k zhodnocení něčeho, co jsem konečně pochopil, plně docenil a proniknul do všech zákoutí. Tedy Počátek je film, jaký tady dlouho nebyl a asi dlouho nebude. Námět jako by zavání matrixovskou stopou prolínání několika světů. Jenže Nolan se tady dokázal držet v mezích reality a nesklouznul k sci-fi. Navíc ty vrstvy nejsou dvě, ani tři. Je jich nespočetně a mezi všemi příběh proplouvá s takovou lehkostí a samozřejmostí, že se až nechce věřit, že tohle mohl někdo vymyslet a natočit. Pořád jsem v tom hledal nějakou logickou botu, nesrovnalost. Tohle přece není možné, aby všechno do sebe tak zapadalo. Ale ona tam žádná bota není. A v tom je genialita celého díla. Navíc vás děj v každém novém záběru dokáže něčím novým překvapit. Tady je námětů na několik kvalitních filmů. Herci dokonale zapadají do rolí. Omlouvám se DiCapriovi, že jsem ho kdysi považoval za hezoučkého seladona. Tohle je jedna z jeho životních úloh. Hudba a střih neskutečně sugestivně ladí. Kamera je famózní. Nedokážu si představit, co s ní musel kameraman dělat, aby to natočil. Absolutně nezávidím skriptce, tohle musel dělat tým lidí. No dalo by se pokračovat. Na závěr snad jen jedna poznámečka, která se tu již několikrát opakovala. Celý film jsem zíral s otevřenými ústy a ani si neuvědomil, že už je konec.

Člověk míní, život mění. Když jsem tenhle film viděl poprvé, ani jsem ho nedokoukal. Začátek byl natolik nepřehledný, že jsem neměl dost trpělivosti a kázně a vypnul to. Ale dnes jsem se odhodlal a tohle velice vysoce hodnocené Nolanovo dílo shlédnul znovu. A vyplatilo se. Nevím, jestli to je tou podmanivou výpravou, hubou a celkově dobou, kterou prostě zbožňuju. Nebo je to opravdu dokonalý trik, který Nolan použil. Musíte překonat prvotním zmatek v postavách - opravdu je tu trochu chaos, navíc hlavní hrdinové jsou typově tak identičtí, že se v ze začátku trochu pletete. Ale možná je to součást jinak dokonalého scénáře. Protože o záměnu, zmatení a všeliké poblouznění diváka tu jde především. Přiznám se, že jakmile jsem se trochu zorientoval, už jsem jen seděl s otevřenou pusou a hleděl. Není tu jediná sekunda nějaké vaty, není tu ani náznak jakéhokoliv klišé. Je to dokonalý psychothriller říznutý historickým velkofilmem a sci-fi prvky. Přiznám se, že jsem byl, na rozdíl do některých jiných, asi tak poblouzněný tím vším, co se na scéně odehrává, že jsem opravdu konec nečekal, nepředvídal a velice mě šokoval. A to se povede opravdu jen málokdy. Takže po důkladném shlédnutí musím říct, že tohle je jeden z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděl. Dávám do své top10.

Co napsat, aby to nebylo jen přežvýkávání prázdné slámy? Protože k tomu skvostu světové kinematografie, už bylo napsáno skoro vše. Knihu jsem četl, samozřejmě jako první. Snad žádný snímek ve mě nezanechal takový dojem, jako Kmotr. Dokonalá hudba, dokonalé herecké výkony, dokonalý děj, dokonalá scénická rovina. Bohužel na tenhle film se nedá koukat víckrát. Ta první emoce se už nikdy nezopakuje.

Jestli existuje nějaké nebe pro černé ducharřské komedie, pak tam Addamsovic rodina musí nutně sedět na nejvyšším trůně. Na tomhle filmu jsem se opravdu snažil najít nějaký skutečně zásadní nedostatek. Marně. Kostýmy - famózní, herecké obsazení - dokonalé, hudba - geniální, scénář - skvělý. A celková mysteriózní atmosféra - nepopsatelný. Film, který se stává karikaturou sebe sama, to tu ještě nebylo. Rozhodně mezi mými top 10.

Nevím, jestli existuje nějaké filmové nebe, nebo peklo. nicméně jestli ano, pak tam tahle pohádka patří. Přitom upřímně řečeno, Popelka s Libuškou se mi jako čistá pohádka líbí víc. Nicméně pokud bych si měl vybrat, na kterou se podívám raději, pak je to tato. Možná proto, že to není až taková pohádka. Tohle je opravdu rodinný film. Uznejte, kolikrát se stane, že by hlášky, který se smějí malé děti, mezi sebou u piva prohazovali i ostřílení dospěláci.