honza.g

Tragédie, že jsem to neviděl před svou cestou do Japonska. Tyhle reportáže mne nadchly ještě víc než jiné Pechovy počiny, protože takhle by vypadaly moje filmové dokumenty, kdybych je uměl točit. K.Pech si všímá přesně těch drobností, jaké zaujaly i mne. Japonsko se v mnohém změnilo, především zbohaẗlo, aniž by se zvětšil rozdíl mezi bohatými a chudými. Ale mnohé zvláštnosti zústaly, a také korporátní ekonomika, která přináší některé jevy, vnějškově podobné těm ze státem řízené ekonomiky, ale to si musí každý ověřit na místě. Seriál zároveň vybízí ke srovnávání života v obou zemích - možná to stalo poslední kapkou a aby neztratil místo, musel se záhy přeorientovat na podporovatele normalizační tvorby.

Tohle nemělo chybu, příběh má spád, není přímočarý, pro toho, kdo nezná knihu, není předvídatelný. Líbí se mi, když se jednotlivé dějové linky proplétají, ale ne tak, aby až jejich souběh dal filmu smysl - tedy ty vedlejší linie vlastně nejsou vedlejší, ale současně nejsou nezbytné k pochopení té jakoby hlavní, nejdramatičtější. Spíš dokreslují dobu. A řemeslo filmařské také skvělé, od kamery po herecké výkony. Reálie jsou uvěřitelné, odpovídají mé představě o stavu USA v té době, např. jak ruský žid zakládá filmový průmysl. Bohužel neznám historii tak detailně, abych posoudil možnost, že by se v té době našel černoch tak slepě věřící v rovnost nejen před zákonem, ale i v běžném životě. V kontextu segregačních zákonů v jižních státech a realitě o 50 let později (kdy Ku Klux Klan neožil jen tak z ničeho nic, bez podhoubí) se chování hlavního hrdiny jeví jako naivně riskantní. Ale věřím, že autoři předloh tu atmosféru v tehdejší společnosti znali z dobrých zdrojů. Jediná piha na kráse - hlavní hrdina se nějak moc rychle vyvinul v gangstera s velmi vysokou inteligencí a s přímo geniálními nápady. 90%

Jako detektivka to má správně gradované napětí, a sice standardní, ale velmi dobře propracovaný vývoj. Jako sociologická sonda do společnosti zatuhlé rasistickým myšlením přetrvávajícím z dob otrokářství je to hodně dobré, atmosféra i charaktery předvedeny působivě a věrohodně. A dohromady je to fascinující filmařský zážitek. 90%

95% - nedaří se mi uvěřit, že až tak zkamenělé vedení školy a celé prostředí by bylo v USA možné, na přelomu 50. a 60. let. Nicméně příběh teenagerů v prostředí, ve kterém zvítězila představa, že něco jako puberta je možné zcela eliminovat, je opravdu silný ("Mít vlastní názor? V 17 letech? Nesmysl!"). Spoiler (skoro): Rodiče, kteří důsledně ignorují osobnost potomka a formují ho dostatečně tvrdě do ideálu podle svých představ [z jiné doby], ho vlastně jako svébytnou bytost vygumují a místo něj vytvoří jiného člověka. A myslí si, že na to mají právo, vždyť ho zplodili a mnoho let udržovali při životě. Vtip je v tom, že s nástupem puberty už moc gumovat nedá.

Další japonský animák, který mne nadchl. Tak propracovaný scénář a zároveň grafika, to nemá obdoby nikde na světě. Film je zcela nadnárodní, problémy dospívajících s rodiči a životem vůbec jsou vykresleny sice v japonských reáliích, ale jsou totožné s těmi, co známe z euroamerického civilizačního okruhu. Jenže tato naše kinematografie je už neumí tak pěkně podat a tak se zaměřuje na nějaké anomální situace (agresivita, rasismus, zdravotní problémy, ...) , kde se snadněji napíše nějaká zajímavá zápletka. Když v Evropě vznikne film o dospívání, tak je to buď drama, bláznivá komedie nebo nuda. V Americe ještě k tomu dpláží přidat výchovné momenty, ale tak prvoplánové, že Evropan na to nemůže vůbec koukat. A Japonci udělají silný příběh bez dramat, vylíčí psychologii postav pomocí několika scén a přitom neupadnou do dojáku, a že je v příběhu vlastně návod, jak se s pubertou mohou vypořádat mladí, ale i jejich rodiče, je tak nenápadné, že vám to dojde až druhý den. Vedlejší dějové linky nerozptylují, ale potěší - kocour byl přímo kouzelný.

Je to tak jiné, že to vlastně neohrožuje klasické válečné filmy. Napodobit tento styl bude obtížné, tipuji, že pokud se to neudělá dokonale, tak výsledek povede k dalšímu "artovému" filmu, nad kterým budou rozjímat citliví intelektuálové, ale nejvýš tak 1 den po shlédnuí. Nolan tentokrát ukázal, že filmové umění lze ještě posunout dopředu, a přitom zůstat srozumitelný většině publika. Rada pro diváky: v IMAXu si tentokrat raději sedněta dál než do poloviny, ostrost obvrazu občas bolí. A na Floře by si měli sladit výkon zesilovačů a reproduktorů, které v basech ten nářez Dunkerku nestíhaly.

Každá epizoda má své perly, ale to je tak vyrovnaný seriál, že asi nemá smysl štěpit hodnocení na jednotlivé díly.

Herecký koncert.

Hodnotit seriál rozhovorů je trochu zvláštní. To jak se mi líbí jednotlivé díly může snadno ovlivnit ten který host. Že dávám 95%, znamená že hosty do toho nevtahuji a tak vlastně hodnotím kvalitu moderátora, a koncepci rozhovorů. Tak je tak odlišné od naprosté většiny jiných talkshow, že jí ani toto přízvisko nesluší. Pan přidal sice vystupuje jako nesmírně přívětivý hostitel, ale jeho otázky jsou tak přesné a občas i ostré jako skalpel. Jde opravdu o dílo, protože výsledný pořad je sestříhán, takže zapomeňte na zábavné přeřeky, bodré vtípky nebo nějaké napětí. Výsledkem je prezentace zajímavé osobnosti, která nikoho neuráží, ale také nerozesměje. O zpovídané osobě se dozvíte nesrovnatelně více než z jakéhokoliv jiného rozhovoru a (zdánlivě překvapivě) i víc než z TV medailonků všeho druhu (od GENu po 13.komnatu).

Plná pětka * je možná přehnaná, viděl jsem to jen jednou před mnoha lety ( pravděpodobně při prvním uvedení v TV) a tehdy jsem byl uchvácen (ale taky nepředpojatý - v podstatě jsem tehdy nevěděl, kdo je Ján Roháč). V každém případě bych to chtěl vidět znovu.