zucchini

Film o dvou mladých mužích - jeden je ochoten udělat pro úspěch cokoli, druhý není ochoten překračovat svoje morální zásady. Na olympiádě nakonec zvítězí oba dva. Kdyby nebyl film tak úžasně natočený, tak by mě možná už během jeho sledování napadalo, co nám tím vlastně chtěli jeho autoři sdělit. Vyznělo to na mě především jako připomínka jedné vítězné kapitoly z britské sportovní historie. Něco podobného, jako kdybychom natočili film o Zátopkovi, uvedli bychom tam některého zvláštnosti jeho povahy, ale především jeho obrovské odhodlání a nakonec by následovalo vyvrcholení v podobě jeho olympijských vítězství se spoustou zpomalených záběrů.

Viděl jsem už hodně válečných filmů, ale tento je úplně jiný. A je to o to zvláštnější, že jeho hlavními hrdiny jsou vojáci japonské armády, které mám jaksi spojené s fanatickým lpěním na disciplíně a neschopností projevovat jakékoli city. Pro mě byl tento film především setkáním s jinakostí jiného kulturního prostředí. Těžko říct, do jaké míry vytvořili tuto jinakost sami autoři filmu. Jsem si jistý, že tak zvlášního chlápka, jako byl Mizušima, bychom u nás v Evropě určitě nenašli. Takže vím, že tomu vůbec nerozumím - ale bylo hezké se na to dívat a nerozumět tomu...

Film, který má jednoduchý děj, ale skrývá v sobě silné poselství. Je to příběh o tom, co s člověkem dokáže udělat hlad. A vlastně také trochu o lidech, kteří nemají dost odvahy hledat svoje štěstí za Velkou louží a žijí svoje trochu nezajímavé životy v jedné poněkud zvláštní venkovské komunitě. Ale hlavně je to příběh o odpuštění – a to ne o nějakém rychlém a laciném odpuštění, ale o odpuštění, ke kterému se je potřeba vnitřně probojovat.

Je zajímavé, že film využívá stejnou dějovou linii jako romantická komedie Na hromnice o den více (1993). Den po dni je třeba dělat malé krůčky kupředu, aby se bylo možné zbavit stále se opakující noční můry. Zatímco v Na hromnice o den více jde jenom o záchranu hlavního hrdiny a před kamerou se proběhne tak maximálně svišť, tak v Na hraně zítřka jde o záchranu celého lidstva a na diváky čekají efektní souboje s mimozemskými příšerami.

Amerika zřejmě patří k nejsvobodnějším zemím na světě, ale navzdory tomu i zde existují ostrůvky totality, které si žijí svými vlastními pravidly. Jedním z nich je i psychiatrická léčebna ("cuckoo's nest") z tohoto světoznámého filmu Miloše Formana. Film udělal velmi špatnou reklamu elektrokonvulzivní terapii (léčbě elektrickými šoky), která je již dnes používána pouze s výslovným svolením pacienta. Na osoby podobající se sestře Ratchedové je však možné narazit bez větších problémů i dnes, a to nejenom v amerických psychiatrických léčebnách.

Na filmu mě nejvíce okouzlila jinakost japonské kultury. Gesta jsou zvláštním způsobem střídmá a nenápadná, emoce se dávají najevo úplně jinak, než je tomu běžné v naší kultuře. Problém, co si počít se stárnoucími rodiči, je ale asi určitým způsobem vlastní všem kulturám. A společné je asi také to, že oporu je často možné najít tam, kde by se to zase tolik nečekalo.

Zatímco na jedné straně Lamanšského průlivu vládne brilantní řečník Adolf Hitler, tak na té druhé sedí na trůně král, který se obává, že mu jednou historie přisoudí přezdívku Jiří Koktavý. Naneštěstí žije v době, kdy je nutné národu adresovat živé projevy prostřednictvím rádia, což je pochopitelně pro člověka stiženého řečovou vadou obrovská noční můra. Naštěstí se však ještě stihnul o pár let vyhnout televizní epoše, a tak mu může při jeho rozhlasových vystoupeních asistovat jeho terapeut Lionel Logue vyznávající značně neortodoxní metody.