salisbury

Novodobé zpracování Neviditelného od Leigh Whannella, který se zaskvěl naposledy Upgradem, se nadmíru povedlo. Do kinosálové lavice jsem usedal s netuchou, co se bude na plátně pln děsu odehrávat a musím říct, že strachem kočírovaný snímek se velmi zdařil. Brutální hudba od Benjamina Wallfische tomu jistě hodně pomohla, nemluvě o skvělém hereckém výkonu Elisabeth Moss, která musela z této role snad i ve světě reálu totálně zešílet. Neviditelný si určitě zaslouží nejen návštěvu kina, ale i v budoucnu nějaké to nejedno zhlédnutí v prostorách domácí kukaně.

Režisér Sam Mendes si odskočil od Jamesa Bonda do roku 1917 a natočil jednozáběrový válečný majstrštyk, za který kameraman Roger Deakins dostal po právu Oscara, neb tato podívaná na jeden záběr bere dech z plic. Scénář nenabízí vcelku nic mimořádného, vše je tak nějak závislé na skoro nulové střihové produkci a samozřejmě na hereckém ansámblu, který je pln velkých jmen, ač v tomto filmu zrcadlen v nevelkých rolích.

Satiristická komedie Králíček Jojo od Taika Waititiho mi rozešplouchla do tváře chechot nad kterým i rozum stál. Parodie hrající si s nacismem byla abnormálně výtečná a již samotný režisér Taika v roli Ády byl naprosto skvělý. Pohrál si nejen s režií a jednou z pohlavních rolí, ale též geniálně zapracoval na scénáři, který neměl chyb, neb "Arbeit macht frei". Již Thor Ragnarok z jeho režijní dílny byl zdařile vtipný a rozhodně nezklamal ani následný Králíček Jojo, kterého luxusně herecky dle scénáře na plátno zrcadlí Roman Griffin Davis ve své herecké prvotině. Scarlett Johansson se zablýskla několika výtečnými momenty a stejně tak i Sam Rockwell, kterému role byla šitá na míru jak nacistická uniforma posetá svastikou. Nesmím opomenouti, že snímek se z větší části natáčel v naší rodné domovině, což je občas z filmu znát a přidá mu to jistojistě na kráse.

Shining od Stanleyho Kubricka se skvělým Jackem Nicholsonem je bezesporu výtečný film, který řadím k těm mým nejoblíbenějším kouskům a proto bylo dle mě těžké volně pokračovat snímkem Doctor Sleep v režii nepříliš úspěšného režiséra Mike Flanagana. A ono se to podařilo. Film je skvělý, ač si myslím, že by mohl fungovat úplně v pohodě i bez návaznosti na již zmíněné Kubrickovo Osvícení. Ewan McGregor v hlavní roli je fajn, ale Jack Nicholson to není. Co mě velmi potěšilo byla Rebecca Ferguson se svým kouzelnickým kloboučkem, která byla v roli Rose nadmíru výborná. Film rozhodně nezklamal a nemám nejmenší důvod ho zatracovat, ač předchozí kousek byl přeci jen osvícenější.

Ford versus Ferrari čili v našich končinách Le Mans ´66 je nadmíru výtečný snímek, kde režisér James Mangold opět potvrdil své kvality. Le Mans je promazán hektolitry oleje, ševelením pneumatik, zvučením nadupaných motorů a poutavým příběhem. Bale zabouchl dveře od svého Batmobilu a pomalým šouravým krokem přešel k Fordu GT40, kde ztvárnil legendárního Kena Milese. Zhubl jak je jeho zvykem o nějakou tu desetikilovku a zahrál svůj part naprosto famózně. Je velmi pravděpodobné, že se zas stane na nepatrnou chvíli protivníkem Jokera na Oscarovém klání a pokud tak nastane, budu oběma velmi rád držet palce v sevřených dlaních.

Zombieland zasadil baseballovou pálkou napodruhé ránu jistoty a již v úvodu kdy Columbie rozkmitala své doposud strnulé paže vstříc živým mrtvým jsem vytušil, že tady se nudit nebudu. Následný zombie videoklip s hudebním doprovodem kapely Metallica mě v tom jen utvrdil. Film má hodně vtipných momentů, které nejdou nijak moc přes čáru nevkusu a diváka tak donutí přežít tento masakr s úsměvem na rtech až do skvělé závěrečné třešničky s výtečným krotitelem duchů Billem Murrayem. Rána jistoty je film, který se dá vidět nejednou a není potřeba se obávat, že už se jím v budoucnu nepobavím.

Blíženec alias Gemini Man se dle mého skromného hodnocení nepovedl. Ang Lee je režisérem jenž za sebou ponechal snímky velmi slušných kvalit příkladně Pí a jeho život, Rozum a cit či Zkrocená hora, ale tahle báje o Castorovi a Polluxovi ho spíše táhne v Poseidonově říši ke dnu. Ve filmu jsem byl přepaden nedobrým digitálním vizuálem, který mi přidal další imaginární vrásku a já se závěrečnými titulky si konečně oddechl, že mám již Blížence za sebou, poněvadž koukat naň se mi již nikterak nechce.

Režisér Todd Phillips známý svou Pařbovou trilogií si pro nás přichystal velké překvapení s názvem Joker. Již dle trailerů se dalo tušit, že tady půjde v rámci komiksového žánru o dílo jen tak nevídané. Pravdou je, že komiks je ve filmu cítit pramálo, spíše to zavání psychologickým dramatem s nádechem artové nitroglycerinové nálože připravené k explozivnímu závěru. Joaquin Phoenix si nasadil klaunský nos, skoro neslezl z filmového plátna a opět se velmi citelně se svým hereckým umem zapsal do historie pohyblivých obrázků. Jeho ztvárnění Jokera bylo výtečné, počítaje s minimální Oscarovou nominací i já budu s Gothamem vyčkávat, zda náhodou se nezrodí pokračování, jenž by k potěše divákova oka rozehrálo Jokerovo šílenství o pestrobarevnou špetku líčidel víc.

Kořist je film, kde product placement baget a luxusního oděvního průmyslu na nás kouká ze všech stran, ale největší kořistí je pro film divák, který je lapen do scénáristické hypnózy pln těkavého odéru rajského plynu. Rasmussenové evidentně ujížděli na fajn matroši, který jim dovolil napsat dílo táhnoucí se hodně přes čáru. Ve filmu se nachází pár slušných lekaček, efektní podívaná lahodí oku, ale jinak se film topí pod tlakem dešťových kapek v průměrné velikosti krokodýlí samice.

Druhé pokračování Annabelle od Garyho Daubermana jsem nebral nikterak vážně, ale musím přiznat, aniž bych měl na nohách palečnice, že se mi to pro strach líbilo. Vera Farmiga s Patrickem Wilsonem jsou pro mě ostnatým drátem na hororovém dortu a jejich přítomnost mi vylepšila o pár záchvěvů smrtelné křeče karmu. The Conjuring je nepřekonatelně lepší, ale i tak jsem si tuto duchařinu užil k mé nesmírné potěše zbabělosti a rozhodně vím, že panenku Annabelle za žádných okolností doma mít nechci.