Setkon

Přiznám se, že se stydím, že jsem si **AŽ** při druhé epizodě v duchu poznamenal: "Tohle napsala nějaká Fujo." Zdánlivě nenápadný seriál o klubu flákačů by jím zůstal, pokud by však po konečné znělce první epizody nepřišla Makimu návštěva. Zasít drama do sportovního anime je sice bežné, nicméně přehnat se dá vše. A tady se to navzdory hávu realismu prostě monumentálně přepísklo. Sportovní anime končívají výhrou, která má postavám vysloužit uznání jak ve škole, tak i doma. V Hoshiai no Sora jsou však rodinné situace drtivé většiny postav tak bezvýchodné, že výhra jednoho zápasu v sezóně klub sice zachrání, ale s tím jak zoufale, zakomplexovaně, odtažitě, lhostejně, násilně a neotřesitelně tvrdohlavě jsou zde vykreslení rodiče, mizí rázem smysl se tím soft tenisem vůbec zabývat. Ano, pokud by anime dostalo slíbené 24 epizody místo 12, byl by snad čas tam vepsat příležitost k alespoň částečnému rozuzlení, nicméně kadence, se kterou nahlížíme na rodinné vztahy nevztahy, pozvedá obočí spíš směrem k autorce, mlčky se ptajíc co tím vlastně chtěla ukázat, a která se navíc do příběhu bezostyšně vepsala jako nanicovatá voyeristka. Jednotlivé postavy v klubu už nejsou tak k zahození. Hlavní hrdina Maki je sice tradičně až moc perfektní (reflexy z běhání po schodech?), ale jeho důmyslnost často posouvá a koření děj, přišlo mi tedy zatěžko si ho neoblíbit. Tomovi sice chybí dobrý úsudek, ale jeho snaha všechno zachránit a ochota se poučit je úctyhodná. Z ostatních jménem zmíním jen kluka jménem Nao, při jehož scéně na ošetřovně by se ve mně krve nedořezal. Postav a děje je v seriálu pochopitelně víc, ale o víc, než to, jak to ti (zvětšiny) kluci zvládnou, vlastně nejde. Animace rozhodně nadprůměrná; hudba slouží tak, jak má, i když se snadno oposlouchá. Poslední scéna se urputně snaží vymámit z fanoušků podporu pro další řadu, ale na mě působí skoro úsměvně. Přinejlepším vydají mangu. I když jsem si tady dost stěžoval, bavilo mě to od začátku do konce. Jen mě o to víc mrzelo, že to tak spousta lidí z pochopitelných důvodů mít nebude.

Zhruba po druhé třetině filmu dojdou Guðmundssonovi antidepresiva a hrdinům tím pádem i štěstí... Bude to asi znít krapet neupřímně, jelikož jsem oběma hrdinům celou dobu hrozně fandil, ale ten konec se tam fakt nehodil. Ani ne tak Christianova návštěva stodoly jako ta depka na druhou, co po tom všem následovala. Na druhou stranu je pravda, že jednotlivé postavy, jejich chování a události, kterými procházely, vcelku dávaly smysl a bylo tedy bezmála jasné, kam vše povede...

Kdyby Rusové neměli takovou slabost pro teatrální expoziční přednesy, neměl bych s filmem větší problém. Vím, vím, nějak ty mafiány přiblížit museli, ale tady to prostě bije do očí. Stejně tak Nikitinova procházka do hospody místo které klidně mohli na obrazovku hodit nápis 'teď máte čas se jít vychcat' nebo zakončení projížďky k mostu. Jinak ale spokojenost. Bykov, koukám, umí se vším, s čím umět má, tak se podívám i na zbytek… Jak je vše v Rusku rozkradené a zkorumpované a jak se (nejen) tamější společnost dívá na spodinu, se všeobecně ví, ale názorná ukázka na dilematu ‘já nebo stovky socek’ v příjemně syrovém hávu rozhodně neuškodí. Už jen proto, abychom si připomněli, že u nás mohlo být hůř, byť ne nutně o moc…