Killingjoke

Psalo se léto 1992 a já trávil své prázdniny před čtvrtou třídou s kamarády u babičky. Najednou někdo nadhodil, že bychom mohli večer zajít do kina na Batmana, který jak už to tak po revoluci bývalo, dorazil do našich kin tři roky po americké premiéře. Ale kdo je sakra Batman? Ptal jsem se… A tak jsem jej tehdy v potemnělém kinosále poznal, čelist mi padla kamsi na podlahu, když jsem poprvé zíral na žlutý ovál připomínající pohled do rozšklebených úst. Nakonec jsem si uvědomil, že se musím soustředit na černou uvnitř oválu a mé oči si našly emblém netopýra. Takové bylo první setkání s Batmanem a dnes o desítky let později můžu potvrdit, že to bylo setkaní osudové… Batman Tima Burtona je úžasně natočený film. Díky němu jsem se blíže dostal ke komiksům, které dodnes miluju a rovněž přímo k Batmanovi, který je pro mne dodnes bezkonkurenčně nejlepším komiksovým hrdinou všech dob. Timu Burtonovi se v roce 1989 podařilo něco, v co nikdo ani nevěřil. Smetl z Batmana parodující aspekt, který mu dal seriál ze 60. let a vrátil netopýřího muže zpátky ke kořenům, blíž původní předloze kreslíře Boba Kanea. Bruce Wayne alias Batman dostává psychologický rozměr, dusivý pocit tajemna a skryté nezhojené bolesti. Stává se tak skutečným mstitelem, hnaným bolestí nad násilnou ztrátou svých rodičů. Ke kvalitám snímku mimo příběhu samotného rovněž přispívá precizně vystavěná retro-atmosféra Gotham City, nakažlivá hudba Dannyho Elfmana, která se prostě dostane pod kůži a v neposlední řadě herecké obsazení. Michael Keaton, z počátku fanoušky zatracován předvedl, že se pro roli narodil, Kim Basinger je velmi sexy a krásně tvoří odlehčenou část jinak temného filmu. Joker v podání Jacka Nickolsona je ikonický a nezaměnitelný ve všech ohledech stejně jako jeho komiksová předloha. No a nakonec je zde ten skvělý Batmobil, auto, které by prostě chtěl vlastnit každý chlap…

Kmotr Maria Puza patří již spoustu let mezi mé nejoblíbenější knihy. A byla to právě tato kniha, která mne přivedla k bližšímu zájmu jak o dílo Maria Puza, jehož všechny knihy, které vyšly česky mám přečtené, tak o samotnou problematiku mafie a organizovaného zločinu. Puzo v Kmotrovi vytvořil velmi čtivou a promyšlenou ságu o vzestupech a pádech rodiny Corleone, která ve své době na čtenáře zapůsobila až šokujícím dojmem autentičnosti. Lze převést takto skvělé dílo na stříbrné plátno? V roce 1972 se o to pokusil režisér Francis Ford Coppola a výsledek je i z dnešního pohledu naprosto úžasný a neztrácí nic na svých kvalitách. Film se sice na rozdíl od knižní předlohy soustředil pouze na jednu časovou linii (příběh mladého Vita Corleona se objevil až v Kmotrovi 2 o dva roky později), v konečném důsledku to však vůbec nevadí a my tak můžeme sledovat velmi bolestný příběh životních osudů Vita Corleona a jeho synů, příběh o cti, korupci a rodinných hodnotách, který je psán krví. Vyzdvihování všech superlativů by v tomto případě bylo nošením dříví do lesa, Kmotr je prostě nádhernou ukázkou toho typu filmu, který disponuje výbornou předlohou a scénářem, dobovou výpravou, nezapomenutelnou hudbou a skvělou režií. To vše podpořeno nezapomenutelnými scénami a dialogy, mezi kterými vyčnívají ty, ve kterých předvádí své herecké umění pánové Marlon Brando a Al Pacino. Kmotr pro mne představuje perfektní film, čirou esenci z žánru mafiánských a gangsterských filmů a je jedním z hlavních důvodů, proč je pro mne tento žánr jeden z nejmilovanějších…

Alfred Hitchcock byl prostě genius a pan filmař, jakého dnes najdeme pouze s velkými obtížemi a v tomto filmu to znovu bez jakékoliv pochyby dokazuje. A nic na tom nezmění ani fakt, že si prostě myslím, že Psycho není až tak geniální a po všech stránkách výstavní dílo pana Hitchcocka a že tento režisér v padesátých letech natočil minimálně tři daleko lepší snímky. Hold se musím smířit s tím, že Psycho už bude navždy bráno jako synonymum pro Hitchcockovu tvorbu. Na druhou stranu je Psycho skvělý film, tedy z komplexního hlediska. Protože velmi banální příběh a zápletka, která ztrácí hitchcockovsky proslavené tajemno už po půlhodině filmu, je vykompenzovaná exkurzí do nitra nemocné lidské mysli, za pomocí výborných hereckých výkonů (Anthony Perkins hraje opravdu skvěle), eskalace napětí a brilantně jednoduchého hlavního hudebního motivu, který se zaryje hluboce do mozku (a vy podvědomě víte, že jej znáte již desítky let aniž byste kdy předtím Psycho viděli). Filmu na kvalitě neubírá ani to, že některé momenty nebo dialogy z dnešního pohledu působí trošku úsměvně. Ono je to vlastně zvykem, protože dnes jsme už tak obrnění, že nám nevadí, když na nás z filmového plátna (obrazně řečeno) lijou kýble krve, ale v roce 1960 tohle musel být pro mnohé šok a já úplně vidím ty stovky pištících divaček, skrývajících si tváře v dlaních, když Janet Leigh umírá ve sprše…

K tomuto filmu mne původně přivedla jen zvědavost (vyvolaná samozřejmě proslaveností scény s vlasy v Shawshanku :)), ale asi po dvaceti minutách jsem již tušil, že filmu dám pět hvězdiček. A rozhodně to není jen pro krásné oči Rity Hayworth. Přede mnou se totiž začal rozvíjet tajemný příběh dvou mužů, které dohromady svedla láska k hazardu. No popravdě, ten první, Ballin (George MacReady) hazard využívá jako zástěrku pro jiné aktivity, ten druhý, Johnny (Glenn Ford) v něm vidí vlastní obživu a zábavu. Společně pak vedou nelegální kasíno v Buenos Aires, kde můžete potkat nejrůznější existence, tajné policisty nebo jednoho hodně chytrého chlapíka, prodávajícího kolínskou na pánských toaletách. Vše klape jak má, až do chvíle, kdy mezi ně vstoupí Ballinova americká novomanželka Gilda, jenž skrývá svá tajemství, která úzce souvisí s Johnnym… Film Gilda je mistrným ztvárněním klasického motivu milostného trojúhelníku, okořeněného velkou dávkou tajemství a nezapomenutelných scén. Zvláště pak interakce postav hraných Ritou Hayworth a Glennem Fordem je kapitolou samo o sobě. Ano, proč to nepřiznat, Gilda v podání Rity Hayworth je až neskutečným spodobněním femme fatale zlatého věku Hollywoodu v tom nejlepším slova smyslu a už jen díky oné scéně s zipem, o které se tady v komentářích často hovoří chápu, že čtyřicátá léta ji bezbranně ležela u nohou…

Dotek zla je filmem, který klame tělem. Dostáváme se na americko-mexickou hranici, kde se zločin skrývá v každičké špinavé uličce. Film má sice velmi pomalý rozjezd, stále se však nemůžete zbavit dojmu, že na hlavní hrdiny někdo vyskočí ze stínu nebo někdo někoho sejme přímo uprostřed ulice. Na hraničním přechodu dojde k výbuchu auta a k případu je povolán zkušený policista Hank Quinlan v podání samotného režiséra Orsona Wellese a shodou okolností je zde mexický šéf protidrogového oddělení Miguel Vergaso na líbánkách, v podaní Charltona Hestona. Oba muži se již od počátku dostávají do sporu ohledně způsobu vyšetřování a zajištění důkazů. Postupem času se odhaluje, kdo z nich je poctivý, skutečný zastánce zákona a kdo představuje ono mýtické zlo a pokryteckou přetvářku. Po pomalejším rozjezdu začíná zběsilá jízda, do které připlete gang bosse Grandiho, který má své plány s Vergasovou ženou Susan a vlastně i Vergasem samotným… Takto si představuji skutečný noir! Navíc je to podle mne v mnoha ohledech film zlomový. Jednak se pomyslně uzavírá kapitola klasických noirů, jednak se podle mne jedná o nejlepší film Orsona Wellese, který už nikdy nic lepšího nenatočil. Možná ani nemohl, protože laťka zde byla umístěna hodně vysoko. Vedle skvělé režie i svou roli kapitána Quinlana zahrál prostě nezaměnitelným způsobem. Dotek zla je veskrze temný film, jenž nezanechá žádnou falešnou iluzi o světě ve kterém žijeme a budete si jej ještě hodně dlouho připomínat…

Tak tohle bylo rozhodně milé překvapení. O válce ve Vietnamu a tamním válečném pekle se toho natočilo hodně (můj favorit je Lovec jelenů s Robertem De Nirem). Na film Návrat domů jsem narazil tak nějak náhodou, hlavně díky účasti mé oblíbené Jane Fonda, ale rozhodně toho nelituji. Na první pohled film v mnohém připomene pozdější film Narozen 4. července s Tomem Cruisem, protože i zde se z války vrací na vozík upoutaný veterán Luke Martin, jehož mladické ideály vystřídala krutá realita a osobní boj proti válce. V nemocnici se setkává s mladou Sally, se kterou se zná ze školy a jejíž manžel, kapitán Bob Hyde se svou jednotkou odletěl do Vietnamu. Luke a Sally se začnou sbližovat nejprve platonicky, nakonec i fyzicky. Tahle falešně vybudovaná idyla se však začne rozplývat v okamžiku, kdy se Bob vrací z Vietnamu stižen posttraumatickým válečným syndromem a o románku své ženy se dozví… Návrat domů není o zobrazení hrůz válečného pekla. Je o příčinách a následcích, o vnitřní síle člověka a odhodlání bojovat dál, i když se člověk nachází ve zdánlivě bezvýchodné situaci. A hlavně, je to film o lásce, přátelství a obrovských emocích. Každý z úhlavní trojice předvádí perfektní výkon ve vzájemně velmi odlišných úlohách. Jane dostala za svůj výkon druhého Oscara, kterého si rovněž odnesl John Voight, podávající zcela jistě nejlepší výkon své kariéry (soudím dle filmů, které jsem s ním viděl). No a Bruce Dern v roli narušeného a podvedeného kapitána ve filmu rozhodně nebyl jen do počtu…

Film Klute by mohl být jen dalším tuctovým přírůstkem do kriminálního žánru. Říkám mohl, protože tomu rozhodně tak není. V širším měřítku totiž ani tak nejde o detektivní práci, jako spíše o snahu psychologického efektu na diváka. Bývalý policista a nyní soukromý detektiv John Klute je najat na případ nezvěstného obchodníka. Pátrání jej zavádí až před práh prostitutky na telefon Bree Danielsové, o které se domnívá, že by se zmizením mohla mít něco společného. Nevědomky tak nahrává i únosci, který chce Bree navždy odstranit. Začíná velmi propracovaná psychologická hra, kdy na vás reálně dýchá strach o život Bree v každém okamžiku. Ta je místy trošku odlehčena milostným sblížením mezi detektivem a prostitutkou, která v sobě objeví dávno skrývané city. Film Klute Alana J. Pakuly po celou dobu působí velmi tísnivým a naléhavým dojmem. To vše je podpořeno skvělými herci v čele s Jane Fonda, která si za svou roli prostitutky odnesla zaslouženého Oscara. Její monology u psychologa se mi nadlouho usadily v hlavě a musel jsem nad nimi opakovaně přemýšlet. Výborné…

Velmi zdařilá divadelní hříčka převedená na filmové plátno. Romantická dialogová spletitost s obrovským srdcem, kopou skutečně zábavného humoru a životních přesahů. Příběh novomanželů, jejichž láska je vystavena řadě zkoušek a výzev, které mají prověřit pevnost jejich vztahu. Do hlavní role byli obsazeni Robert Redford a Jane Fonda. Chemie mezi těmito postavami je prostě úžasná, skoro by si člověk myslel, že nehraná. Bosé nohy v parku jsou ukázkou toho nejlepšího filmařského umění, hereckého talentu a skvělého scénáře. Prostě věc, kterou můžu vidět tisíckrát a vždycky mne spolehlivě znovu rozesměje a pobaví mnohem lépe, než současné komediální pokusy…

Je to takový krásný začarovaný kruh. Nejprve pro ostatní nasazujete mnohokrát vlastní život, vynášejí vás do nebes a oslavují. Jenže, jakmile by vám svůj dluh mohli vlastní pomocí splatit, všichni se k vám otočí zády. Tohle funguje téměř na sto procent vždy. Znám to z vlastní zkušenosti. V klasickém westernu V pravé poledne tak přesně podle toho pravidla sledujeme usilovný boj bývalého šerifa Willa Kanea, který se v den své svatby a odchodu do civilu dozví, že v poledne přijede vlak, ve kterém sedí jeho nesmiřitelný protivník, zločinec, kterého dostal před lety do vězení… Četl jsem zde výtky, že se ve filmu až do konce nic neděje. To je však lež. Ano, nestřílí se tady, ale namísto toho tady máme psychologický boj muže, který se má postavit čtyřem pistolníkům a přitom po celém městě nemůže sehnat jediného člověka, který by mu aspoň pomohl zvýšit šanci na přežití. Drama jako vyšité a velmi zajímavé. Pomoc nakonec přichází z té nejméně pravděpodobné strany… Hlavní roli šerifa skvěle zahrál Gary Cooper a jeho novomanželku, jejíž role není jen do počtu, zahrála úžasná Grace Kelly. Western Freda Zinnemanna je z jiného soudku než kultovní a výborné westerny Sergia Leoneho, je to spíše zástupce romantického westernu dle šestákových historek z Divokého západu. Jako kluk jsem měl krásný fotografický výstřižek z novin, kde byl Gary Cooper v objetí s Grace Kelly, uložen pod sklem na stole. Říká se, že stará láska nerezaví...

Mám rád filmy s dobře napsanými hlavními charaktery. Mám rád, když herci hrají přirozeně a ve svých úlohách zbytečně nepřehrávají. Možná proto mám rád staré klasické filmy, protože tam to opravdu bývá o hereckém talentu a profesionálním umu, kterého je v současných filmech stále méně. A možná jsou to právě výše zmíněné důvody, proč mám velmi rád snímek Country Girl. Příběh zkrachovalého herce utápějícího se v alkoholu a hromadě komplexů, které však na veřejnosti označuje za nešváry vlastní ženy, která je mu neustále po boku – v dobrém i zlém. Film je výborně napsaný a nepopře svou divadelně dramatickou předlohu. Roli slabošského herce, obklopeného pokryteckou mlhou sebelítosti si s velkým gustem střihl zpěvák Bing Crosby. Nejdůležitější je však role jeho manželky, až neuvěřitelně houževnaté a milující ženy, která dokáže snášet všechny viny a falešná nařčení svého manžela. Tuto velmi okouzlujícím způsobem zahrála krásná Grace Kelly, pro kterou byl rok 1954 veleúspěšný (natočila ještě s Alfredem Hitchcockem Okno do dvora a Vraždu na objednávku), znamenala tato role Oscara za hlavní roli. Její hrdinka je až ikonickým obrazem osudu vzdorující osamělé ženy v mužském světě a takovým ženám já vždycky rád fandím. Country Girl je krásný a emotivní film, velké drama, které se mezi filmovými klenoty rozhodně neztratí…