Dosou

Jako v Antice, jako u Aristofana, jednota děje, místa a času. A ještě střiženo absurdním drmatem let šedesátých. Karel Kachyňa a Jan Procházka stvořili úžasné drama a skvělý thriller na miniaturní ploše jednoho malého domu, jedné papalášské rodiny. Drama nechutného ponížení, strachu a ztráty lidské důstojnosti až na samu hranici únosnosti. Je mi dodnes zle z pocitů, které ve mě tento film vyvolal. Stud a strach, pocit hnusu a zvratků z doby, kterou jsem musel žít ještě dvacet let po vzniku tohoto filmu. A to jsem se u něj smál. Přes ten smích byla tato zrůdnost ještě obludnější. Právě ve spojení tragična a grotesknosti je Procházkův scénář nejsilnější. Viz fackovačka v koupelně. U obou protagonistů jde zde bezesporu o nejlepší herecké výkony na poli dramatického žánru. U Jiřiny Bohdalové do té doby nevídané a dodnes nepřekonané. Síla tématu je však také v brutální obžalobě tehdejší společnosti. Nejde jen o malé osobní a rodinné drama, jde o drama s celospolečnským přesahem. Drama profízlované, totalitní a zlovolné lidské komunity. Každopádně jeden z nejzdařilejších počinků "Českého žalujícího filmu". A protože je mi stále ještě k zblití, dávám 5 hvězd.

Tento film jsem viděl poprvé na Letní filmové škole v Uh. Hradišti v roce 1982 na noční (tajné) projekci. A nutno říci, že v dobré společnosti. Například Tarkovského "Zrcedla", "Blade Runnera" od Ridliho Scotta, nebo "Nemocnice Britannie" Lindsaye Andersna. Tenkrát na mě však nejvíc zapůsobil právě Radok. A to úplně jinou filmovou řečí, než bylo na konci čtyřicátých let v České, ale i světové kinematigrafii zvykem. Montáž dokumentárních sekvencí do hraného filmu nebyla až tak překvapivá. Vnést však divadelní jazyk do jazyka filmového, bylo něco naprosto nového. Radok, do té doby uznávaný režisér divadelní, své zkušenosti z jeviště, a to především použití metafory, dokázal využít zcela svébytně právě v tomto filmu. Tehdy běžný realismus ( u nás soc. v Itálii neo) povýšil tímto způsobem na realismus MAGICKÝ. Tím daleko předběhl svou dobu. Spolu s expresivními obrazy kamery a dramatickou hudbou skvělého Jiříhi Sternwalda dokázal vytvořit dokonale tísnivou atmosféru Terezínského ghetta a protagonisty jen tušeného Holocaustu. Nebýt jeho divadelní zkušenosti, těžko bychom se dočkali tak magických, syrových a silných momentů, jako například shánění látky na svatební šaty s potiskem židovských hvězd pod rozkymácenými křišťálovými lustry v temném židovském krámě. Nebo vlaku s šílenou dechovkou, odvážejícím vězně do plynu. A nebo oznamování svobody do ticha tábora, drásajícími ranami palice o střeva oběšeného koncertního křídla. Kontrast hraných pasáží a dokumentárních vstupů tragiku tohoto díla jen násobí a podtrhuje. Takový způsob vyprávění tehdy soudruhům (ale i některým kolegům) naháněl strach, a tak film zůstal na dlohá léta v trezoru. Škoda. Za lekci tehdejšímu filmovému řemeslu dávám 5 hvězd.

Slepte rozbité zrcadlo a pak se do něj podívejte. Každý střep odráží váš obraz pod trochu jiným úhlem a výsledkem je fantaskně realistický, magický obraz vás samotného. Tak to je Felliniho Řím. V každém střepu a střípku je kousek "Věčného města" tak, jak jej mohl vidět jen člověk, který toto město miloval i neměl rád. Chaos i řád, historie i současnost, lesk a bída, věčnost i zmar. Tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Ten obraz nemá vlastně žádný děj. Je to sled mnoha malých dějů, které, každý svou vlastní poetikou, rytmem a dynamikou, dávají dohromady výsledný epos. Každá z mnoha epizod má svou lehkost, nebo sílu výpovědi. Fascinuje mě, co všechno se dá vidět a prožít během sedmiminutové jízdy filmového štábu po příjezdové dálnici do města. Co pohled, to situace, co auto to příběh. Jasno, déšť, bouře. Lidé, psi, koně, krávy. Život, smrt. Památky i jejich kulisy. Tato sekvence vydá na samostatný film a měla by se přednášet na filmových školách. Skvělou atmosféru nadšení, úžasu a zmaru má situace hloubení metra a nálezu starověkých fresek, které vzápětí vlivem vzduchu nenávratně mizí. Tady, jako i jinde u Felliniho, můžeme vidět v podobě obřího rypadla jeho fascinaci obřími démonickými stroji. ( Amarcord - zaoceánský parník, Zkouška orchestru - bourací koule, Město žen - tobogán, Svit luny - bagr ). Boží jsou také návštěvy nevěstinců s jedinečnými defilé římských prostitutek. Malých, velkých, tlustých, tenkých, svůdných i odpudivých, tak, jak je u něj zvykem. Jeho zvykem je i lehká dehonestace církve, která to schytala v podobě fantaskní módní přehlídky kněžských rouch a ornátů. Ale neméně smyslná je i oslava jídla a pití v ulicích denního i nočního města, nebo bizarních interierech římských domácností. Tichá a mlčenlivá zastavení, přervaná řevem motorkářů, kteří nás v závěru filmu vyvezou za hranice tohoto magického města. Mnohem později jsem si na tento film vzpomněl, a to při shlédnutí filmu "Praha - neklidné srdce Evropy" s dynamickou kamerou Věry Chytilové a démonickým komentářem Miroslava Macháčka. Ale to jen tak na okraj. Takže mé hodnocení je 5 hvězd.