Eruntano

Především úžasně zahraný film. S dokonalým citem pro přirozené herectví, které přes svoji pokoru dokáže vrzůst do výsostně tragických poloh, aniž by si muselo pomáhat falešným pathosem. Mladí herci ze sebe vydávají vědra autentického života. Hořký příběh drsného, ale dobrosrdečného kluka, který chce sjednotit a zaopatřit rodinu dealováním drog, je napsaný neskutečně citlivě. Na Loache je až nečekaně plný zvratů a výsostně dramatických míst. A samozřejmě je morálně neskutečně dráždivý. Během filmu jsem asi tisíckrát změnil názor na to, co z počínání postav je dobré a co zlé, v čem jim fandím a v čem ne. Zapeklitý je ten náš svět.

Lumeta mám moc rád. Tento film jsem (ani nevím proč) dlouho odkládal. Zařadil se přitom jednoznačně do mé lumetovské topky. Příběh je vyprávěný nenápadně, bez velkých gest, ale se zaměřením na citlivé tlumočení toho, s jakými dilematy se potýkají duše všech zúčastněných postav. V celém ději není žádné rozhodnutí, které by bylo snadné a jednoznačné. Od životního stylu rodiny (jsou to bezohlední fanatici, nebo důsledně čestní lidé?), přes to, nakolik lhát těm, které milujeme (Dannyho přiznání Lorně), až po otázku, jestli dopřát Dannymu vlastní život. Nejednoznačné jsou i postavy, v čele s otcem, kterého úžasně hraje Judd Hirsch. Vše má zcela přirozeně svůj rub a líc a nám je díky precizní Lumetově režii dáno to složité drama intenzivně spoluprožívat. Hlavně díky tomu, jak skvěle režisér pracuje s herci - v celém filmu není v tomto ohledu slabého místa. I několikaminutový výstup Stevena Hilla coby otce Annie je zcela naplněný. Soustředěný herecký koncert z trochu divokého námětu dělá precizní a uvěřitelnou sondu do rodinných vztahů, které film krásně mapuje a ukazuje jejich hodnotu, přesahující i bolest oběti.

Asi nejsilnější akční krimi drama, co jsem viděl. Je řemeslně dokonalé, schopné maximálně vytěžit všechny žánrové postupy a samozřejmě též geniálně zahrané do poslední figurky. Na piedestal ho ale staví především příběh, ve kterém se mrazivým způsobem odráží temné stránky přechodu do postsocialistického režimu. Kde berou Poláci schopnost tak bravurně filmem reflektovat svoje dějiny, i ty nejaktuálnější, je mi záhadou. Asi od pánaboha (což by vysvětlovalo, proč mi to tak zoufale neumíme). Psy se kvalitou, atmosférou a stylem vyrovnají jakékoli Hollywoodské kriminálce. Vedle jejich autenticity ale cokoli amerického vypadá jako neškodné děcko. Scéna, kdy bývalí namachrovaní "estébáci", po revoluci přidělení ke kriminálce, poprvé v životě narazí na skutečné zločince, je nezapomenutlná jako skvostně zrežírovaná akce, i jako kurewsky trefná metafora. Film bez mě známé konkurence.

Řeči o tom, že ten film je naivní agitka, jsou neskutečně mimózní. Ten film je obrovskou obžalobou korupcí prolezlého systému (myslíte, že by se kongres pokoušel zakázat promítání vlastenecké propagandy?). Film zdánlivě ukazuje až přehnaně patetický vztah hrdiny k americkým ideálům a idolům, jenže: ono to funguje spíše jako kontrast k bezútěšnému portrétu morálně vyprázdněné podnikatelské politiky, která se nezastaví před ničím, včetně útoků na děti. A zároveň jako ironický úšklebek tomu, že ideály nefungují, pokud jsou posvátně uctívané, ale jen pokud jsou vybojovávané. To je pointa vývoje hlavního hrdiny z přiblblého naivky v ostrého bojovníka za spravedlnost. Doporučuji tedy divákům alergickým na laciný idealismus, aby raději film sledovali v bdělém stavu. Fascinující je nadčasovost snímku. Například v tom, jak ukazuje smutný vnitřní rozklad dříve snad slušného chlapa, kterého ale politická kariéra totálně rozemlela. V obrázku propracované sofistiky, se kterou zde dokáží ostřílení sviňáci překrucovat pravdu dle potřeby. Nebo v obrazu médií ovládaných mocenskými skupinami a dokonale manipulujících veřejné mínění. Výsledná neprůstřelnost tohoto systému je nesmírně znepokojující divácký zážitek. Silný dojem z filmu podrtrhávají herecké výkony od Jamese Stewarta, jehož sebedestruktivní řečnický maraton je neuvěřitelně sugestivní a drásavý, až po Harry Careyho v nenápadné, ale nesmírně sympatické roli předsedy senátu, vytvářené do velké míry jen mimicky. Skvělý film o tom, jak funguje a nefunguje demokracie. Škoda, že je docela zapadlý, poněvadž má co nás naučit.

Silný válečný film. Jeho zajímavost startuje s již ne právě známou událostí, jíž Australská účast na boji proti Turkům je. To hlavní je ale způsob vyprávění, zaměřený vůbec ne na filmovou líbivost válečné akce, ale na lidské příběhy. Peter Weir ukazuje, jak vypadá pozadí války. Vzdálené události jsou pro Australany jakousi exotickou romantikou, kterou vnímají jako vlastenecký výlet. Většina filmu také je výletem, na kterém vznikají a prohlubují se přátelství proto, aby mohla být zničena krátkým, leč drtivým střetem s realitou války. Dramatický závěr proti sobě skvěle staví lidskost a absurditu - kdo z nich má větší šanci zvítězit? Weir skvěle pracuje s herci a není zde vedlejší postavy, která by nepůsobila živě. I díky tomu film diváka vtahuje do děje, který nelze vnímat s odstupem pozorovatele. A třešničkou jsou postavy ústřední. Například Gibsonův mimický komentář k poslední čtvrthodině událostí je úctyhodným (a pro hloubku sdělení filmu důležitým) výkonem.

Rozkošný vtípek. Jednoduchý, ale gradovaný a plný hereckých fórků (pekařovo takřka hrdinské vítězství!).

Podobenství o tom, jaké by to bylo peklo, kdyby se otravní zmrdi nedali zabít.

Úžasný důkaz toho, do jakých výšin se může vzepnout divadelní režie. Neuvěřitelně poctivý a pracovitý a přemýšlivý Macháček každou scénu, každou repliku proložil maximální dávkou konkrétního významu. Jeho Hamlet je lidsky absolutní příběh, ze kterého lze číst jak z Bible. Nejlépe o tom, jak může v sobě člověk najít sílu čelit zlu, i když vše, ale kurevsky vše kolem smrdí shnilotinou..

Neuvěřitelný a drsný příběh tří přátel, mezi nimiž se našla jedna svině, což se velmi hodilo polským STBákům. Dokument, který má naprosto unikátní schopnost odkrývat nejen pokřivenost života v socialistické tyranii, ale také kuří oka lidských charakterů. Kdyby toto byla vyfabulovaná detektivka, byla by skvělá. Jenže ona je to pravda, a to mrazí.

Žasnu nad tím, jak úchvatně v těch dávných dobách Sjöstrom, mistr řemesla, režíroval. The Wind se v jeho rukou proměnil v plynule vyprávěný, svižný a díky narativní jemnosti až strhující příběh. Příběh poměrně prostý co do fabule, ale krásný hloubkou postav, o nichž vypráví. Křehká dívka Letty je devastovaná ani ne tak drsným podnebím "krajiny věčného cyklónu", jako nehostinností zdejších obyvatel. Bezbrannost a bezmoc v jejím souboji s krajní životní situací představuje Lillian Gish způsobem, díky kterému se do jejího herectví nelze nezamilovat. Dokáže mimicky vykreslit pestrou paletu emocí a stavů a pohnutek; pouhou tváří vypráví příběh své postavy zcela bravurně. I obsahově tak patetická scéna, kdy Letty strachem propadá do šílenství, je díky Gish k mému velkému překvapení neuvěřitelně přesvědčivá a tedy i dojemná. Druhá hlavní role v podání Larse Hansona, který bez problému přechází z komické postavy do tragické s tím, jak jeho bezstarostný Lige zažívá životní zlom, je také bravurní. Moment, kdy tento prostý venkovan pochopí, že jeho naivní představa o životě se rozplývá i se vší bezelstnou radostí, kterou do ní vložil, patří mezi nejsilnější ve filmu. Vedle těchto dvou ale díky suverénnímu režijnímu vedení vynikají i ostatní: co postava, to jasně vykreslený typ, počínaje již perfektní vizuální stylizací (zamračená hrubozrná Cora porcující prase, šaškovitý strejda kovboj Sardough...). Tam, kde nestačí herci, vypráví Sjöstrom geniálním střihem, jímž s lehkostí mistra rozhýbává potřebné souvislosti. Dokáže díky němu vytvořit výsostně dramatické scény, například při konfrontaci novomanželů. V závěru gradujícím k nesnesení napíná diváka na skřipec tím, jak mu poťouchle ukazuje jen část děje a nechává situaci dramaticky otevřenou až do konce. Nevěřil bych, že v té době filmové vypravěčství mohlo dosáhnout tak suverénní a zralé vypravěčské promakanosti. Děkuji Sjöstromovi za humor, napětí, strach i dojetí. Vše v míře vrcholné.