Dupac

Anomalisa má tu smůlu, že budí nedůvěru, jestli nehrozí animovaná verze Synekdochy, což jistě není úplně atraktivní představa. Proto je i tak moc nedoceněná. Ale těm, kteří se odhodlají, otevřou a nenechají se odradit lehce nečitelným rozjezdem, se bohatě odmění - nečekal jsem, že nejsilnější emocionální filmový zážitek za hodně dlouhou dobu mi způsobí malé loutky v měřítku jedna ku šesti. Tematicky nejde o nic výjimečného, co by kdekdo z nás nezažil - služební cesta na korporátní téma, osamělý večer v kulisách sterilního hotelového pokoje, náhlé citové vzplanutí, kdy vám celý svět kromě toho jednoho konkrétního někoho splývá v šedivou hmotu. Jenže největší síla je v kombinaci téhle všednosti, skvěle vystavěného scénáře a nikde jinde neviděným způsobem animace. Ty loutky mají naprosto reálné lidské emoce. A jiskra, která přeskočí mezi Michaelem a Anoma-Lisou (i to, co se stane potom), působí až hmatatelně skutečně. Finální zhmotňování Michaelových sílících paranoidních stavů je sice divácky míň atraktivní a uchopitelné, ale způsobem ztvárnění a promyšleností autorského záměru (SPOILER - Michaelovu propukající duševní nemoc vyjadřuje unifikovaná tvář i hlas všech ostatních postav) jde o naprosto geniální tah. Klobouk dolů před všemi, kteří tenhle přehlížený klenot takhle moc vypiplali. Těžko se v budoucnu někdo pustí do něčeho podobného.

I přes neskrývanou debilitu a otřesné triky uznávám, že to místy má svojí poetiku. 50 %

Faktograficky na definitivu, emocionálně jsem přece jen trochu na vážkách. Zatímco The Program je skicou, která v rychlém sledu shrnuje hodně postatného - ale ne všechno - z Armstrongova případu, Armstrongova lež dovysvětlí, co je potřeba, i postarším majitelům elektrokol. Sám Lance mi z toho vychází jako bytostný pragmatik. I jeho doznání nevyznívá jako ukončení vnitřní sebetrýzně, ale prostě jako nejlepší řešení, které bylo za daných okolností k dispozici. Člověk si s překvapením uvědomí, jakou moc měl Armstrong v rukách a že UCI je organizace, řekněme, hodně flexibilní ..

Clooneyho komediální role u Coenů mi neseděly nikdy a ani Caesar není výjimkou - ve spoustě epizodek z natáčení je ta Georgeova nejmíň zajímavá a nejvíc zdlouhavá (vtípek s komoušema je nosný tak na minutku nebo do vystřižených scén). Na silné tři hvězdy Caesara tahá naprosto stylový Josh Brolin a kamerové kouzlení Rogera Deakinse (například taneční orgie akvabel by si zasloužily náramnější film).

Vtipnej a nesmírně milej pohled do duší odstrkovaných dětí, žijících ve vlastním světě. Typický Anderson, tady trochu říznutý Střihorukým Edwardem. K tomu vzdorující dětství v dysfunkční rodině, že by autografické prvky? 90 %,

Jako by někdo na poslední chvíli, po natočení S02E07, rychle poupravil scénář a pustil do výroby další díly. Díky Charlottině zmrtvýchvstání, na efekt natočené a (záměrně?) přepálené honičce na mašině (kam se hrabe Frigo!) i závěrečnému "šokujícímu" rodinnému shledání (které vyvolává víc pochybností než odpovědí) jsem hořce zalitoval, že jsem neskončil o díl dřív a nezůstalo mi to hezký. Napraví rozpaky 3. řada?

Těsně pod pět. Malý film, malé zjevení. Jedno období v životě Cheta Bakera, kdy byl takzvaně "čistej". Nebo taky závislej "jen" na metadonu, bez schopnosti naplno hrát a prožívat hudbu, záleží na úhlu pohledu. Každopádně "Born to be Blue" zachycuje období mezi novou láskou a rozhodnutím, které předurčí zbytek Bakerova neveselého života. Doteď jsem netušil nic o práci režiséra a scénáristy Roberta Budreaua, ale je znát, že Baker a jeho hudba je pro něj životní téma, a to téma je zvládnuté skvěle, včetně Ethana Hawkea zářícího v hlavní roli. Za takhle neotřelý přístup k životopisům klobouk dolů.

Nejradši bych se díval jenom na starého Bebela, třeba i jen půl hodiny, a sledoval jeho tiché a krátké promluvy. Jeho oči a šibalský úsměv toho prozradí o dost víc než nahodilá koláž mluvících hlav, archivních záběrů a úporné snahy jeho syna vzít tátu na cestu do míst jeho mládí.

Inu, socha Panenky Marie, patřičně opracovaná nožem, se dá využít různě, obzvlášť když v klášterním celibátu moc jiných možností k lesbickému povyražení nezbývá. Jen jsem se ty dvě hodiny nemohl zbavit dojmu, že Verhoeven diváky používá k úplně stejným účelům jako Benedetta tu sošku.

Podobný pocit bych měl ze sledování dema k nějaké hodně zajímavé a promakané PC hře.