Dupac

Na rozdíl od dobových ohlasů nemám pocit, že by Stone Bushe nějak šetřil. Bush Jr. je v jeho podání naivní, velkohubý, myšlenkově neukotvený náfuka, který postrádá jakoukoli empatii k lidem v okolí i k situaci ve světě. To se na jedné straně projevuje jeho zoufalou snahou vymanit se z vlivu Bushe staršího a překročit jeho stín, na druhé straně jeho selháváním coby strážce světového míru toužícího posichrovat Američanům strategické zásoby ropy na blízkém Východě. Zajímavé je, jak Stone akcentuje Brushův setrvale lehkovážný vztah ke vzdělání a erudici v klíčových otázkách řízení země (obrana i už zmíněná zahraniční politika). Tím, jak Bush v klíčových momentech prezidentského působení upíná svojí pozornost hlavně na fotbal (namísto elementární snahy o hlubší proniknutí do problému), je demonstrována jeho nezodpovědnost i to, jak moc je při klíčových rozhodnutích odkázan na (laickou) intuici, politický marketing a mocensko-politické hry poradců a podřízených. Není pochyb o tom, že vylhaná záminka nešťastné vojenské intervence v Iráku byla pro Stonea jedním z hlavních impulsů k natočení látky. A nejen to, slouží mu k tomu, aby podpořil svůj mírně již zfanatizovaný pohled na Ameriku jako na nezodpovědného rozesírače světového pořádku, která se namísto nápravy chyb minulých (financování teroristů z Talibanu) pouští do chyb dalších (destabilizace Iráku bez koncepce poválečného uspořádání země). Obraz muže, který rychleji mluvil a jednal, než myslel, a který riskoval životy ostatních z pohodlné židle své kanceláře, je i přes všechny výhrady k tomuhle mírně rozvleklému a manipulativnímu portrétu místo, které G. W. Bush podle mě v amerických dějinách zaujímá. I proto považuji "W" za nejlepšího novodobého Stonea. 75 %

Dlouho se mi do toho nechtělo. Přece jenom, stát se na place Johnnym Cashem, před kterým všichni z respektu vyklízeli cestu, to není jen tak. Zjevně nebylo ani pro Joaquina Phoenixe, a to mě nenapadá moc démoničtějších herců z jeho ročníku, když ho skoro celou dobu přehrávala Pravá blondýnka. Jednak proto, že u její postavy málokdo dobře zná reálný předobraz, a pak i zvoleným žánrem - Walk the Line je ve výsledku docela konvenční country romance, okořeněná trochou farmacie. Což je na život Muže v černém trochu málo.

Za život jsem poznal spoustu snaživých Budů, kteří by se upsali ďáblu za to, aby mohli pracovat pro svého Gekka a po nocích vybíjet testosteron se svojí Darien. V tomhle (s vydatnou podporou kvalitní filmařiny) zůstává Wall Street aktuální i dneska (na rozdíl od jiných osmdesátek). Viděno životním příběhem jejich tvůrce, jedná se o klasickou variaci na jasně vyprofilovaný boj strany dobra (to je samozřejmě výhradně vlevo - odbory v čele s poctivým a zásadovým Sheenem seniorem, dělnická třída) se stranou zla a chamtivosti (jak jinak než vpravo - kromě Gekka jde prostřednictvím jasných symbolů vztáhnout v podstatě na kapitalismus jako celek). Objektivně vzato - když vezmu v potaz vývoj ve Spojených státech a sílící myšlenkové proudy u mladých Američanů, ani z tohoto úhlu pohledu se nedá říct, že by Wall Street nějak zastaral.

Na scénáři vlastně není vůbec nic objevného - taková ta běžná historka o klukovi, co chce být nejlepší, má pošahaného, ale v jádru dobrého trenéra/učitele, vypadá to nejdřív nadějně, pak přijde (ne)čekanej pád, no a když už to nevypadá .... (Tak schválně!) Ten film je ale udělaný tak, že jsem ani na chvíli nepochyboval o tom, že krev na činelech je skutečná. 90 %

Dokument sestavený hlavně z archivních (a někdy poprvé zveřejněných záběrů) ocení spíše ti, které víc zajímá Whitney s fajfkou cracku než s mikrofonem. Čili bulvár sice citlivý, ale stále bulvár. Že se dá najít rovnováha mezi zobrazením umělecké stránky a destrukcí fyzické schránky, víme například z AMY. "Can I Be Me" vychází z tohohle srovnání jako zajímavý, ale částečně promarněný pokus zobrazit zajímavý, ale částečně promarněný život Whitney Houston. 70 %

Starý pan Coppola si uchoval schopnost zrežírovat dechberoucí obrazy, ale ve vrstvách hypnózy, autosugesce, filozofie, historie a náboženství se trochu ztratil, tak jako my všichni.

Začátek rozhodně slibnější než konec. Místo vyústění skvěle rozehrané partie jenom natahovaná exhibice (skvělého, samozřejmě) McConaugheyho se spoustou samoúčelného násilí a ničím, co by se nedalo shrnout do pár vět. Navíc byla pointa jasná už předtím. Právě tady se nejvíc poznalo, že to je filmem maskovaná divadelní hra. Škoda přeškoda, takhle vyšinutá rodinka se jinak tak často nevidí. Silné tři *

Opožděný flashback do doby, kdy chtěli být všichni jako Tarantino nebo aspoň raný Guy Ritchie. Ale ona to není taková brnkačka, když žvanící scény nemají jiskru ani pointu, samoúčelné násilí vypadá jak v béčku se Seagalem a zdrojem napětí mají být scény, kdy Brad mluví s někým o tom, jak dělá pro někoho, kdo je obávanej guru podsvětí. A to, že je občas v záběru na billboard nebo televizi vidět Bush, McCain nebo Obama, politicko-sociální sondu nedělá.

V televizi, bez předsudků a bez obeznámenosti s prvním dílem jsou to příjemné tři ***.

On, ženatý dvě děti, takový ten běžný stereotyp docela klapajícího manželství, ona, zadaná, z nepřízně osudu bezdětná. Tak dlouho se náhodně potkávají, až spadnou do lásky a nemůžou ven. A pak se vlivem různých rodinných peripetií a citů trápí a míjejí, až se (náhodou, samozřejmě) s odstupem času znova potkají.... Milé, vkusné, kultivované, dobře natočené, skvěle zahrané a, ano, hollywoodsky hořkosladké (osmdesátkově) a předvídatelné až do morku kostí, protože všechno už známe odjinud (otázka - bylo to jinde dřív než tady?). Ale odkdy by taková kombinace neměla stačit na čtyři hvězdy?