Dupac

Nemůžu se zbavit dojmu, že tenhle film jasně ukazuje rozevřené nůžky mezi Coppolovým režijním umem a předlohou, do které ho investoval, tj. teenage limonády s naivními dialogy. Jako fanoušek většiny filmů režiséra to beru jako povinný, ikdyž trochu nudný příspěvek do sbírky.

Sláva! Najít v současném českém filmu názor, to je velká vzácnost. I když se přiznám, že jsem si jako plnohodnotný film užil vlastně jenom tu zhruba první čtvrtinu. Chtěl jsem vidět film Ztraceni v Mnichově, ne "film o filmu", kde si klíčovou scénu (historický výklad Mnichovské dohody) odvypráví rejža s částí štábu při přepisování scénáře! A speciálně v případě Petra Zelenky působí žánr fiktivního dokumentu okoukaně už od Roku ďábla. Ale jinak je česko-francouzská Americká noc většinu času trefná a zábavná (a koneckonců, i u toho Truffauta mám jiné favority).

Technickou stránku věci (kamera, několik strhujících scén) jsem si užil mnohem víc než u jedničky. Ale Godzilla, která v závěru filmu utíká ulicema města s ultradementním scénářem v DNA, spolehlivě zašlápla i třetí hvězdičku.

Když už mají být útržky vzpomínek filmem, měly by mít nějaký oblouk, něco, co je drží pohromadě, že to není jenom změť hrubě sestříhaného materiálu. Ve svém domýšlivém sebeklamu, že právě tohle může být alegorií s příběhem Starého zákona, mi silně připomíná Aronofskyho "matku!".

Je to trochu zmatené, scénář moc nedrží pohromadě a dost vedlejších postav a dějových linek vyzní do ztracena, ale DePalma to i tak pěkně po hitchcockovsku zrežíroval. Je osvěžující vidět film, ze kterého na sto honů nečouhají úlitby hollywoodským studiím a kde není hned jasné, co se přihodí za pět minut. Slabší 4*

Těsně pod hranicí pro čtyři hvězdy. Uznávám, že se mi dokument docela líbil hlavně proto, že mám k Její hudbě nějaký vztah. Těm, kteří nemají, to film zrovna neusnadňuje. Mluvící muzikanti a další osobnosti nejsou označeny žádným titulkem, předpokládá se, že víte. Stejně tak se nedozvíte, jak se z křehké dívky píšící subtilní, ale vlastně dost razantní feministické písničky, stala ta zpohodlnělá, autorsky rezignovaná a celkově neskrývaně rozporuplná osobnost. Pokud tušíte, film vám to mezi řádky spíš potvrdí, pokud nevíte, opět se nedozvíte nic. V mystifikačních pasážích ("pohřeb" na začátku, palačinky v okapu a Janžurová, scéna mladých dívek) Jitka Němcová míří tam, kde uspěl Petr Zelenka s Mňágou, ale scénky zdaleka nevyznívají tak přirozeně a chybí smysl pro pointu. S výjimkou jediné scény - surrealistické pasáže odkazující na Buňuelova Anděla zkázy, doprovázené největším rádiovým hitem Marsyas "S Louisem" (všichni tu písničku někdy slyšeli, ale málokdo má páru, o čem je) je i přes trikové limity neskutečně působivá a ukazuje, v čem tkví (tkvěla?) obrazotvorná a textařská výjimečnost Zuzany Michnové. Snad to pochopí i diváci, kteří se k filmu dostali náhodou. Podle reakcí a loňských recenzí nevím nevím.. Sečteno a podtrženo - ve výsledku se nakonec stejně vkrádá pocit, že ze střetu nesporného talentu, divoké životosprávy a přibývající nechuti ten talent zúročovat šlo vytěžit víc. 65 %

Vzpomínky na jednu rozporuplnou osobnost / éru pokroucené demencí stařeckou i režisérskou.

Zdeněk Zapletal je natolik schopný autor, že se mohl vyvarovat scénáristických klišé "jsem detektiv s problémy doma a zapletu se se svědkyní vraždy". Motiv sériových mordů je taky trochu ohnutý přes koleno, přestřelený je i konec filmu. Přesto je to více než solidně odvedená televizní práce. Hlavně díky Sedláčkově režii (za nízké náklady umí vykouzlit atmosféru už od Pravidel lži), civilnímu (až nihilisticky) přesvědčivému herectví většiny zúčastněných (prkennou Agátu bych teda oželel) a nenápadné, ale více než funkční hudbě Ivo Viktorina z AG Fleku. Vzhledem k nesmyslně podhodnocenému skóre silné 3*. // S odstupem 10 let to hodnocení možná tak podhodnoceně nevidím..

Woodoo rituály s plastikovým hadem ohrožujícím na životě ranou dr. Quinnovou, spiklenecká síť černochů z Harlemu jako vystřižená z šestákových románů 30. let, šerif Pepper, který do bondovky zabloudil někde z Růžového pantera.. Může se pak někdo divit Rogerovi Moorovi, že ho tyhle nástrahy nechávají žoviálně klidným?

Jeden by si skoro myslel, že ty osmdesátky nebyly až tak strašlivá dekáda. Tedy aspoň ne v L.A. Další důkaz toho, jak moc jsou Friedkinovy filmy (naprosto zmáknuté, nejen po technické stránce) podceňované. "To Live and Die in L.A." má všechno, co má mít osmdesátková kriminálka, a to v exkluzivním balení (brilantní dlouhá automobilová honička, macho policajti bez úcty k autoritám, dvojice drsných detektivů, Dafoeho záporák). Zároveň ale žánrová pravidla brutálně porušuje. Chování Chanceho je přece jen už trochu přes čáru a nedá se říct, že by si získal jednoznačnou diváckou sympatii. Sice má k sobě parťáka, jejich rozporuplný vztah (a jeho vyústění) má ale k typickým "buddy" filmům hodně daleko. Ani konec se rozhodně netváří jako happy end, spíš jako pokračování mizerie bez nároku na sequel. Pro mě velká jízda. 90 %