Dupac

Kdyby zasloužilí (rozuměj angažovaní) umělci budující socialistickou kinematografii měli aspoň špetku Wilderova talentu, mohlo být svého času v kině na protikapitalistických satirách méně trapno a dneska by se to reprízovalo ostošest. Ale Billy Wilder měl štěstí, že mohl Ameriku 50./60. let peskovat z výšin hollywoodských ateliérů. To, že se BYT prezentuje jako komedie, je hodně zavádějící. O komedii se dá mluvit maximálně v první třetině, a i tam je výsměch zákonitostem korporátního světa (zjednodušeně řečeno, všichni spí se všemi) nepřehlédnutelný. Právě komediální část, kde jinak příjemný Lemmon ještě trochu přehrává, mě oslovila zdaleka nejmíň. Tenhle film nabírá grády hlavně od chvíle, kdy se změní v čistokrevné drama se skvělou Shirley MacLaine. V její naivitě a zranitelnosti dostává svět cynických nájemníků Lemmonova šmajchlkabinetu svoji hmatatelnou oběť, která se v dané situaci nedokáže chovat stejně pragmaticky jako ostatní. Malé velké romatické finále je přesně takovým zakončením filmu, jaký byste si přáli. Dojemné, a přesto trochu neuvěřitelné. Jako by z plátna pomrkával někdo znalý života, kdo nevěří, že ta společná cesta hodného úředníčka, který právě získal lásku a důstojnost, a holky odvedle se slabostí pro parchanty, může mít dlouhého trvání ....

Raného De Palmu nepodceňovat. Příběh uvěřitelnosti moc nepobral, sedmdesátková móda dojem obskurnosti ještě umocňuje, ale nasnímání plesu (ten tanec na jeden záběr!) a následného apokalyptického pekla se dotýká inscenačního nebe. Závěr brilantní. Hitch (by) si u toho musel spokojeně chrochtat.

Film, který je neuvěřitelně naivní, ale ne hloupý nebo podceňující diváky, angažovaný, ale ne prvoplánový, jasná ateliérovka se zadními projekcemi, ale přitom s atmosférou prosluněného baru v severní Africe. Důvod, proč tenhle film patří ke zlatému fondu, je hlavně silná zápletka, nerušící režie a chemie mezi Humphreyem a Ingrid. Tyhle faktory stárnou mnohem pomaleji než CGI triky. Je pozoruhodné uvědomit si, o co hráli hrdinové romantických filmů v době války a o co hrají dneska.

Casino Royale je pro mě i s odstupem mnohem zajímavější Campbellův příspěvek do série než přeceňované Zlaté oko. Ale na rozdíl od zdejších ovací si prostě pořád nemyslím, že rozpad na tři poměrně nesourodé části (samoúčelná akční jízda na začátku, vrchol v podobě partie pokeru, romanticko-detektivní finále) je předností a ne slabinou filmu. Taky se divím, jak málo lidí se pozastavuje nad tím, že: i) klíčový zvrat v poslední třetině (motivace a role Vesper v celé misi) Bondovi vysvětlí telefonicky (!) M a ii) tajná služba by se jejího citově-finančního angažmá nedomákla dřív, než jí svěří deset na stole v librách. Nějak takhle si představuju scénáristickou znouzectnost. 75 %

Scénáristická šablona Woodyho nejsilnějších filmů ze sedmdesátek, na kterou jsou nabalené různě vtipné a svěží epizody. V těch, které působí neokoukaně (Theronová, DiCaprio), se Woody svým slavným filmům skoro vyrovnává. Nemluvě o krásně oldschoolovém nasnímání od Svena Nykvista.

Taťka se synem bloumající postapokalyptickou krajinou, hledající brouky nebo konzervy k jídlu (cokoliv, co není lidské maso) a ve flashbacích vzpomínající na maminku. Musel by se toho chopit opravdu velký režisér, aby z toho vznikl strhující film nebo aspoň film, který se zaryje do paměti. John Hillcoat tímhle dílem dokázal, že jím (navzdory skvělému PROPOSITION) není. Tam, kde bych čekal zobrazení syrovosti a živočišnosti instinktů lidí zahnaných do krajních extrémů, nastupuje Caveova melodramatická hudba a fotogenické, esteticky načančané a šedivě tónované obrázky pusté krajiny. Jestli v tomhle prostředí něco páchne na sto honů, tak hollywoodský zplošťující způsob adaptací knih. Přesto má Cesta několik působivých scén a Roberta Duvalla, jehož postava ve mně na rozdíl od ústřední dvojice budila nějakou emoci. Časem si budu muset přečíst knižní předlohu, abych si udělal jasnější představu o tom, jak moc se s ní tenhle film minul.

Natočené to bylo evidentně od srdce, ale srdce Hala Ashbyho bouchalo hodně nalevo, a je to znát. Takže filmový Woody Goothrie v podání Davida Carradinea (vážně neortodoxní casting!) kromě ctitelek svého songwritingu objíždí i bavlníkové plantáže a tam spolu s kumpánem nutí zoufalé dělníky skandovat: "Odbory!" "Odbory"! "Chceme odbory"! A to všechno bylo v polovině 70. let 20. století myšleno úplně vážně. Je to stejně táhlé a prosluněné jako některé filmy bří Coenů, ale holt tomu chybí ta poučená ironie.

Pro mě spíš zajímavý pohled na raný rozháraný talent Pedra Almodóvara, než plnohodnotný film, který bych měl potřebu si zopakovat.

Mann tu scénáristickou šablonku neskutečně pozvedl. Pro mě film o tom, že někdy je potřeba mít pistoli u hlavy (a pár wtf náhod), aby konečně člověk hejbnul se svým životem. Scény z jazz clubu, střílečka na diskotéce i závěrečná honička (až na to - SPOILER - trochu odkládané Cruisovo umírání) pro mě patří k absolutním vrcholům žánru. Kdybych měl před někým obhajovat Cruise jako herce v nejlepším významu toho slova, byl by to právě Collateral (ostatně, tolik dalších možností zase není :-)). Důkaz, že by měl hrát hlavně záporné a nesympatické postavy..

Kvůli tomuhle failu trčí fascinující DeLillův román/novela s Pattinsonem na obálce ve spodních regálech u Dobrovskýho, šest pětek za kus. Během první hodiny si s Cronenbergem knížku prolistujeme tu s větším (demonstrace anarchistů, pohřeb rappera Bruthy Feze), tu s menším úspěchem (atentát na šéfa MMF, filozofující scény v limuzíně). Některé důležité momenty děje chybí úplně (spektakulární natáčení filmu s komparzem z nahotin, tahle scéna by film asi dost prodražila). Ještě k tomu Pattinsonovi - myslím, že to zvládl, ale nedalo mi to, abych si v roli Packera představil nějakého fakt výrazného herce (Fassbender!) nebo typově vhodnějšího nihilistického a nesympatického hezouna (co třeba Timberlake?). Hlavní problém Cosmopolisu je ale v něčem jiném - není samonosný. Tvoří jenom doplněk ke knížce, protože na rozdíl od ní nedokáže vytvořit fikční svět, který by to míjení na plátně nějak zarámoval a dal mu smysl. Pokud tím zarámováním mělo být do úmoru natahované finále s Giamattim, tak to úplně nevyšlo, protože kazí dojem i těm, co četli předlohu. Na adaptaci Cosmopolisu nakonec není nejzajímavější to, jaká je, ale to, jaká mohla nebo spíš měla být.