liuk

Lovec draků je zase tím filmem, kterému malinko přetažená stopáž prostě svědčí. Kdyby ta byla přiškrcena o vzdáleně nedůležité pasáže a drobnosti, těžko by divák při mnohých vyvrcholeních zažíval za postavy takovou satisfakci jakou jsem zažíval já. Tolik by je nepoznal a nezžil by se s nimi. Takže díky za ty dvě hodiny, jež jsou naplněny trápeními, radostmi, zahazováním nadějí, optimismem, ale i všelijakými aspekty imigrace, kulturní difúze, začínáním staronových životů a vyrovnáním se s ošklivými vzpomínkami na krásnou minulost. A kdyby mi tato nálož emocí, jejíž nostalgie a touha po návratu, která nepochopitelně a náramně funguje i na zcela netknutého, kdyby ta mi nestačila, tak její všeobjímací vzkaz musí. Až z toho má člověk dojem, že snad 9/11 byl poslem jakéhosi bezradného vyššího principu, který nebyl pochopen tak jak být měl, a naopak se díky němu začal vnucovat pitomý jednotvárný světonázor o všech, kdo žijí od Maroka až po Malajsii. Sice se musí uznat, že důvod toho celého je proklatě průhledný, ale v takovém podání to nemůže vadit. Naopak: jen ocenit, zvlášť když se to povedlo tak apoliticky.

Sean Penn se snažil ujmout ambiciózního tématu o idealizujícím rebelovi Christopherovi McCandlessovi tak, jak se práce při adaptaci knihy sluší a patří. Většinu knižně popsaného cestování ponechal, z čehož plyne fakt, že lokace se mění jak na běžícím pásu a celou dobu svou nádherou vyrážejí dech. Pár faktů a událostí bylo vcelku nekonfliktně změněno, stejně tak celé vyznění filmu, které se už během nealjašského putování tolik nedrží trochu přestřelené naivity a spíše se ptá diváka, zda by takto pojatý útěk a jeho následky byl ochoten podstupovat. Negativa vězí bohužel ve snaze vytvořit jakousi invenci. Samozřejmě chápu, že něco se proškrtat muselo. Ovšem nejde mi do hlavy, proč ani nezmínit Chrisův důležitý návrat do Jižní Dakoty a místo něho napsat tolik slov postavě Kristen Stewart. Byla zcela k ničemu a s Chrisem, ani s ní, jejich setkání neudělalo zhola nic. Chudák Jena Malone si zase jen popovídala s mikrofonem. Obě tyto mladice jsou prostě navíc. To ovšem nic nemění na faktu, že kino určitě neminu, film je blaho pro nepoučitelné snílky jako jsem já. Ovšem nedoporučoval bych ho těm, co očekávají jakýsi dobrodužný northern, Into The Wild válí na zcela jiných frontách. A ještě musím poznamenat, že opravdu nechápu lidi, co hlásají o Christopherovi, že to byl pitomec, slaboch, sebezahleděnec a podobně. Jeho příběh dává dost indicií vypovídajíc něčem jiném. Jde jen o to si připustit, že ne každý se chce držet na křesťanství vystaveném žebříčku hodnot západní civilizace. Ne proti zavedenému třeba až pozérsky revoltovat, ale aspoň se pokusit akceptovat něco jiného.

Vše kromě hudby je v The Burning na té nejvyšší možné úrovni. Jen ta malinko zážitek degraduje, kdy pořád hraje tam, kde nemá, a ještě je opravdu docela otravná. Tedy kromě té skladby, která by se dala považovat za variaci k ústřední melodii k Phantasm. Jinak se ale musí jen chválit. Na camp horory těžko někdo kouká z důvodu, aby se celou dobu bál. Tady jde spíše o tu atmosféru izolovaného městečka mezi lesem a jezerem, o ty všelijaké postavičky, které jakoby vypadly z učebnice klišé, a občas o nějakou tu vraždu, která příběh posune dál. Ano, příběh. To co Pátku 13. víceméně chybí, se zda najde s přihlédnutím k žánru poměrně vrchovatě. Opomíjení mizících kolegů působí uvěřitelně a v závěru hlavně celá parta pracuje dohromady, až na potřebné výjimky se netrhá, aby si naběhla osamoceně na zahradnické nůžky. A měl jsem o ni fakt strach, a to se počítá. Vždycky se musí ocenit, když si poslední půlhodinu filmu potřebuju odskočit, ale z důvodu napětí to prostě neudělám, i kdybych se měl Tycho de Brahe jmenovat.

Porno. Romantické porno. Romantické úchylkovské porno. Romantické úchylkovské porno s filosofováním. Pokus o romantické úchylkovské porno s filosofováním. Aby se v amatérském pornu řešilo, jestli je život delší před narozením nebo po smrti, to je teda síla. A to klidně i při těch stycích. Kdyby to aspoň byla sranda, ale ona prostě není. Což je teda už s tou šílenou digitální kamerou, která se furt pohybuje po nějaké parabolové houpačce, na pováženou. Občas se přepne do černobíla, občas se pitomě škube jak Doom 2 na 386SX, občas je pitomou překontrastovanou kamerou zhnuseno i jistě tak krásné město jakým Tokyo určitě je. Fakt horší a ubožejší pokus o avantgardu se těžko bude hledat. A jestli to porno bylo ze začátku aspoň docela divoké a uvěřitelné (oni to asi ani nehráli), tak pak ta snůška keců a rozhovorů s lidmi z ulice o Smrti zabila celý. A Superman tam běhá s vodní pistoli naplněnou spermatem. Aspoň, že ty Japončice jsou pěkný a maj hezký spodní prádlo. A režisér asi nebyl někdo, koho vyhodili z univerzity, tak si řekl, že si na koleji ještě něco píchacího rychle natočí. Má toho tady dost. Tragéd.

Další film o a pro příkladné středoškolské odpadlíky, na které jde prostě koukat úplně vždycky. Rozdílem ovšem je, že Max Fischer je narozdíl od svých filmových kolegů Leonardo da Vinci 20. století. Aspoň podle toho, že je šéfem asi sta seskupení, kroužků nebo sportovních týmů. A i tak/proto se mu všichni za zády smějou. I přestože to rozhodně není žádný šprt, ale spíš člověk, který v tom prostě umí plavat. A přesto má ve škole Rushmore problémy a hrozí mu vyhazov. Proč? Odpověď nenajdete. A tak je to v podstatě s celým filmem, který je tak celý divně časově i prostorově rozvržen. Postavám nejsou dány žádné důvody, proč se chovají tak a tak. Stejně jakože Max se chová a vypadá na 15 míň než Dylan McKay. Celé je Rushmore prostě tak trochu normální a zároveň podivné, že ta snaha být za každou cenu alternativní je fakt tak trochu křečovitá. Koukat se na to ovšem s pár úsměvy na tváři ovšem dá, neortodoxním rebelem Maxem by se nechtěl stát asi málokdo a více repetetivní hudbu těžko někde najdete.

"Are you looking for some action?" Tak na tomhle náměstí se jí tedy nedočká ani Hauer, ani diváci. Zato se dočkají toho nejtypičtějšího pro videové sci-fi kousky let osmdesátých. Vtipná futuristická kraftwerkovská hudba, praštěné triky vložené v nějakém Paintbrushi - které prostě můžu - už jen protože se vůbec nesnaží exhibiovat. Samozřejmě, že ani nemůžou, ale já v nich vidím ten klad, že slouží jen a pouze k posunu příběhu někam. Ne jak nějaké snahy o realistické ale přesto hnusné a rušící počítačové oblbováky. A i příběh nebo ta snaha o jakousi postapokalyptickou atmosféru mi sedly. Sice by me zajímalo, co ti robotičtí obyvatelé před příchodem anděla Hauera dělali kromě koukáni za rozbitými okny, ale vem to čert. Pak to prostě vcelku jede, i pár fungujících myšlenek to má, což na film prezentovaný v tomto hávu není zrovna čajíček. Sice by bodlo vyřadit robotickou hlavu pojmenovanou Hlava a nevypadat a nechodit jako nový Seagal - zbraň na zádech, ale na dvouhvězdičkové hodnocení je to až příliš zábavné, koukatelné a řekl bych, že ne úplně blbé. "I am the business."

Více než hodina po dokoukání, a pořád mám dozvuky symptomů Parkinsonovy choroby. Fakt jsem se klepal jak sulc. Předtím jsem si málem prokousal rty úplně geniálním vydramatizováním tohoto totálního díla. Takového, které tak dokonale zachycuje přesně to co chce. Takového, které nechává divákovo uvažování na zcela volné noze, fakt NIC nevnucuje. A přitom by to bylo tak jednoduché, a možná i na první pohled údernější. Ovšem opravdu jen na první, na dalších tisíc už ani za nic. O jejich potenci by ale nikdo neměl tušení, kdyby to nevyšlo vše takto - na jedničku stokrát podtženou a s tisíci hvězdičkami. Gone, Baby, Gone se úplně na vše kouká z takového množství úhlů, že opravdu nejde poznat, na jaké straně barikády tvůrci stojí. Co si o současném stavu všeho lidského myslí. Ovšem tak strašně moc rýpou do mozku divákova, že nejde jen nečinně koukat. Klaním se bratrům Affleckům. Hlavně tedy Caseymu, který přes svůj zcela bezcharismatický obličej stvořil hrdinu tak úžasnou až praskají skály. O kvalitách Bena vím už od Mallrats, ovšem jeho výstup na Olymp také těší enormně. Nejlepší film roku 2007 je na světě. A já budu mít další důvod, proč vyčítat Oskarům jejich nesoudnost. GBG bude u mě ale ihned zapsána oblíbeným mottem amerických recenzentů: "INSTANT CLASSIC!"

Na kriminálku Bucktown vůbec není detektivní, jako stylovka funguje díky perfektním ohozům všech zúčastněných skvěle, jako drama trefně ukazuje na jisté lidské vlastnosti, i jak se v jejich předsudkování můžeme lehce sekat. Jako akční film funguje zejména závěr s neočekávaným použitím neortodoxních vozidel a nekompromisní vybíjená. Jako lahoda pro oči funguje neskutečná Pam Grier, která je prostě čokoládová královna. A ke všemu si toho je plně vědoma, čehož stoprocentně využívá. A já prostě můžu tyhle maloměšťacké americké vidlákovy, které si žijí vlastním drsným životem a nemají žádné napojení na okolní svět. Teda kromě transitu možných imigrujících hrdinů a obětí.

Ten zvukový mix mi opravdu trhal uši. Každý zvukový efekt včetně otvírání dveří nebo rozbíjení skla je zesílen přesně nad tu úroveň snesitelnosti, která detekuje, kdy se hraje až moc na efekt. Tahle už nepovedená hra je jen doražena strašně divným výběrem doprovodných písniček, které sem sednou asi jako Dimmu Borgir do BRATZ. A k tomu musím ještě k záporům přihodit zcela nepochopitelnou roli Johna Goodmana, který se chová jak střelenec. Když se ale přes tohle se zapětím přenesu, tak je Death Sentence opravdu zábavným kusem. Záleží strašně na hlavní postavě/jejím ztvárnění, a Kevin je prostě božan, má říz a dokáže chvílemi chytat za pačesy, stejně jako film s ukázkově a schválně pokleslým scénářem, konáním postav (kromě toho Goodmana), jejich povedenému přestylizování a dokonalým posledním záběrem. Fakt škoda toho hraní na efekt, které stejně filmu k úspěchu nepomohlo. Takže to mohl Wan podat více od srdce. A na příští film ať se najme někoho jiného než Cousera, ten objevil jednu melodii pro Saw a všude jí cpe.

Závěr Atonementu zcela zamaže, zaslepí, neguje všechny nedostatky, které jsem u něj musel zažívat. Ať už jsou to mnou nesnášené přechytračené filmové děti nebo zcela nesmyslně nepodložené válečné události jakýmsi výraznějším historickým pozadím a zařazením. Ovšem jinak tu zvláštním způsobem drženou nesoudržnost skrz ultrasvětlé záběry a neobvyklé použití obvyklých zvuků zachraňovat nemusel. Robbie je moc zajímavá postava chycená ve víru nešťastných náhod. Cee si moc času a rozvoje postavy neužije, protože hlavním tahounem příběhu je již ve 13-letech zcela vystudovaná géniačka Briony. Její city, vina, snaha o nemožné zadostiučinění opravdu táhnou celý film a zmiňovaný perfektní konec ho vystřelí do předtím netušených rovin. (Mimochodem, co to bylo za kiks s připonínáním Hamleta a Shakespera skrz Být či nebýt. Jsem si připadal, jak během Hostelu, kdy chtěl Američan ukýzat svou sečtělost, když při hovoru o Česku byl schopný říct jen "Hmmm...Kafka!"). A máme stejný názor na nejhnusnější slovo.