Toj

První film Petera Jacksona, ze kterého se mi nechce zvracet. Myslím, že se přes všechnu krev a nápaditou přehlídku nechutností opomíjí skutečnost, že film je neuvěřitelně stylisticky vybroušený a osobitý. Potěšil především jistý Buster Keatonovský rozměr okořeněný oidipákem - je vidět, že Jackson ví a zná a měl talent předtím než začal točit sterilní lobotomické studiové spektákly.

Je smutný, že místní "filmoví znalci" se s tímto filmem nedokáží vyrovnat. Ve chvíli, kdy se někdo nedokáže vyvázat při sledování filmů z oceňování kategorie nějaké normativnosti, tak sám sebe šidí nejenom o zážitek z dobrého filmu, ale v podstatě o celý jeden rozměr chápání kultury vůbec. Skutečnost, že Afterschool nepoužívá hudbu a nájezdy kamery v emocionálních scénách, že kamera mnohdy znemožňuje blízkost a viditelnost většiny postav, není chyba. Existuje celkem dost filmů, které nepředpokládají, že divák je uplný idiot, který potřebuje, aby ho někdo emocionálně vodit za ručičku ohranými postupy. Některé filmy chtějí, aby jim divák vyšel naproti a nezapomněl přemýšlet, protože takový dialog mezi divákem a filmem může celkem pomoc v uvědomění si různých normálně nečitelných rozměrů problému. Afterschool asi nechce za každou cenu rozbrečet diváka - ono to není tak těžký, k tomu občas stačí na youtube hledat videa štěňátek v útulcích. Afterschool se neotřele vztahuje k tématu a počítá s otevřeným a chytrým divákem. Z tohoto hlediska se jedná o extrémně znepokojivý a koncepčně poměrně silný film. Oproti filmu "posledních 15" je Afterschool příběhově mnohem zralejší a citlivější a Campos se už oprostil od dětinské manifestování vlastní nonkonformity a protisystémovosti. "BabyHaneke" je něčím možná výstižná přezdívka, ale Campos došel k vlastnímu svébytnému filmovému výrazu. Každý má právo na svůj vkus, ale pokud si někdo vysvětluje oceňování tohoto filmu jenom jako výraz pózy nebo hipsterství, tak zjevně sám ztrapňuje svoji inteligenci.

Krásné prolnutí žánrového filmu s neotřelým dramatem. Na filmech Roberta Sedláčka mám rád hlavně postavy, které mi přijdou mnohem rozměrnější než jsme zvyklý, najednou ani problémy nejsou tak plochý. Zároveň se Sedláček umí vyjadřovat filmově, umí nedělat z diváka hlupáka a vše mu polopaticky nevysvětluje. Skvěle funguje zpestření filmu pomocí různých žánrových modelů. Krom té základní struktury road-movie, mluvím hlavně o naprosto perfektně stylově vystavěných postavách vyšetřovatelů.

U Extase jsem měl problém se zvukem, který občas shazoval určité scény. Tady mi přišlo, že už zvuk funguje. Jinak samozřejmě opět naprosto impozantní práce s obrazem. Ve výsledku je to docela jednoduché melodrama (jako ostatně ostatní věci od Machatého), ale ty filmy od Machatého mě umějí zasáhnout.

Tohle bylo neuvěřitelné překvapení. Netuším, proč jsem se právě tomuto filmu ve filmografii Tarkovského vyhýbal, ale byl to ohromný omyl. Nevím, jestli je to tím, že jsem zrovna Oběť mohl vidět na plátně z filmového pásu, ale jednoznačně nejsilnější zážitek z tvorby Tarkovského a samozřejmě jeden z největších filmových zážitků vůbec. Dlouho by se dalo mluvit o geniální kameře, mizanscéně atd. Ale já vlastně nedokáži napsat víc, tohle je nezbytné vidět a ne špinit slovem.

Možná první film od Soderbergha, který se mi opravdu líbil. Jeho komerční filmy mě vlastně vůbec nezajímají a jeho nezávislá tvorba mě nikdy nijak nezasáhla. Girlfriend Experience se nebojí trochu experimentovat - samozřejmě neříkám, že ta zcizenost, vystavění děje, záběry atd. jsou geniálně objevný. Ale dost mi to vyhovovalo. Myslím, že Soderberghovi se podařilo naplno využít možnosti média a nechal ho mluvit svou řečí. Právě v tom, že nemůžu vyplivnout o čem film je v pár jednoduchých větách a klišé, nacházím velký plus...

Áááá! Tak nádherně zvrácený... Perverznost je zde tentokrát často i mnohem explicitnější než jsme u Hitchcocka zvyklí. Řekl bych, že film disponuje jakousi britskou přidanou hodnotou a to v podobě humorných absurdností v chování postav. Večeře ve francouzském stylu se snaživou manželkou hlavního vyšetřovatele jsou naprosto geniální a pak i jediný pohyb kamery se stane mistrovským tahem.

Velmi vtipný a ironický komentář ke společenskému a kulturnímu směřování naší země po revoluci. Souhlasím se Subjektivem - vnímat tento film jen jako laciný útok na přehnaný intelektualismus, je tak povrchní a hloupé, že se toho mohou dopustit snad jen ty dvě hlavní postavy (schválně - pokud se nad mým komentářem rozčilujete - zkuste si zavázat tkaničku). Myslím, že orámování filmu Vladimírem Brabcem a Michalem Davidem poskytuje dost srozumitelný klíč, aby film nebyl vnímán tak jednoznačně. Pravděpodobně se nejedná o naprostý odsudek - dvojznačný vztah k populárním a pokleslým žánrům není nepodobný Tarantinovi. Ovšem zde chápu mnohem intenzivněji kritický rozměr, film (podobně jako i budoucí Choking Hazard) napadá a komentuje sám sebe zevnitř. Tomu tak činí pomocí kritických intelektuálních promluv (které se při sledování naivním divákem stanou jenom prázdnou atrakcí), ale i skrze záměrné trhliny v konzistenci vyprávění. Byl jsem mladistvým intelektuálem je jistě k nelibosti mnohých JoJo-žroutů velmi inteligentní film.

Choking Hazard se mi velmi líbil už kdysi dávno, když jsem ho viděl poprvé. Ale až teď (s poněkud zkušenějším okem) jsem si uvědomil celou genialitu téhle věci. Netuším jestli jsou některé "chyby" skutečně lajdáctvím, intuicí, nebo jsou výsledkem promyšlené práce a poučenosti, ale ve výsledku to funguje geniálně. Některé hlášky by se měly tesat, některé by zas měly být raději zapomenuty. Řekl bych, že Choking Hazard je film, který tak trochu filozoficky komentuje sám sebe. Komentáře o tom jak se někdo u filmu baví, ale dá málo, protože to působí amatérsky - to je vrchol docela ošklivého pozérství, který nemá smysl. Marek Dobeš dokazuje, že i z žurnalistiky mohou (či alespoň jednou mohli) vylézt lidi, kteří nejsou úplně blbý ;)

Už vím, kde se vzala inspirace pro loupež v Melvillově Osudovém kruhu. Velmi stylová loupež a v protikladu k tomu uplně jinak (ale stále dost) stylový závěr.