HakitoCZ

Nejznámější jazzový film, jenom ten jazz se jim moc nepovedl. Příběh Charlieho Parkera je dost přehnaný pro dramatický efekt, jazzové ansámbly nehrajou v soutěžích, hrajou konzerty; každá pozice je specializovaná a mít náhradníky nemá smysl. Celý film se točí kolem vztahu student-despota a o hudbě to vůbec, ale vůbec není. Upřímně to spíš vypadá jako by někdo vzal scénář fotbalového dramatu s bezcitným koučem a zaměnil prostředí a fotbalový žargon za jazzový. A když pak vidíme v jazz klubu Pana Plešatého hrát na klavír tu bezduchou patlaninu, co se tváří hluboce a emotivně, nahlas jsem se rozesmál. Hlavně protože před chvílí ve filmu řekl, jak nenávidí Starbucks playlist, pak hraje přesně totéž. Celkově vzato, skvěle zahrané character drama ve fiktivním prostředí, kde se k hudbě přistupuje jako ke sportu.

Max Payne je snad ta nejjednodušší možná filmová adaptace hry, vzhledem k tomu, že je ta hra stavěná jako noirová detektivka. Všichni, co se na jeho tvorbě podíleli pracovali dlouhé hodiny, spousta přesčasů a málo spánku, dali do toho úplně všechno, aby to takhle zmršili. Kdyby se o tohle pokoušelo nějaké maličké studio bez rozpočtu, mohli by jenom natočit ty komiksové stránky, kde si Max povídá sám pro sebe, jakoby mu hrabalo, mezi těmi pár přestřelek a nechat to tak. Možná by to šlo i bez tolika střílení, filmoví diváci na to nejsou tak zvyklí, někdo by se mohl ptát proč je v kanálech miliarda feťáků a všichni bezdůvodně ozbrojeni lépe něž zásahové jednotky, když by si za ty peníze mohli radši koupit víc fetu... Ale když ve filmu použijeme ten legendární bullet-time, na kterém je stejnojmenná hra stavěná jen dvakrát, a jednou z toho je na dveře, tak promiňte, ale něco je hodně špatně.

Jako z knihy Baudrillarda, film je nasáklý postmodernem. Patrick nemá žádnou osobnost, emoce, nic. Jediné co mu dává smysl identity je jeho majetek. Jen věci, které vlastní jsou to, čím se liší od ostatních. "Existuje koncept Patricka Batemana, abstrakce, ale neexistuje žádné skutečné 'já'. Můžete mi potřást rukou a cítit tlak sevřené ruky, ale po pravdě, žádné 'já' tu prostě není." Omlouvám se za nepřesný překlad. Celým filmem (i knihou) se míchají jména postav, často si lidi pletou kdo je kdo. Jméno přestává být důležité, jak všichni postupně ztrácí své identity. Tolik pozornosti se věnuje vizitkám, ale jen jejich vzhledu. Nikdo si ani nepamatuje jméno svých kolegů. Jen barva a písmo. Všichni jsou "Vice president" na vizitkách, ale když někdo zemře nebo zmizí, jako by se nic nestalo a všechno funguje jako dříve. Lidé se podobají více a více svému vlastnímu majetku. Zaměnitelní, nahraditelní a bez vlastní hodnoty. Vítejte v pozdním kapitalismu.