Doldus

Promarněný potenciál. Film těží ze stoického Goslinga a parádně svinského Evanse, ale vše ostatní je jaksi nedomrlé a navíc bez duše. Snímek prapodivně plyne, je špatně poskládaný (ten střih je někdy až parodický), akce občas působí tuctově a unyle, byť je jí dost, a ani ojedinělá výjimka v podobě slušné pražské honičky to nespasí. Ty nevkusné kamerové přelety taky nebyly úplně nejšťastnější volba. Scénář jsem čekal adekvátně natvrdlý vzhledem k žánrové příslušnosti snímku, ale někdy i mě překvapily jisté neutěšené a nudné dialogové kreace. Největší záhadou snímku však je, jak se jim povedlo z někoho jako Ana de Armas udělat naprosto ne-sexy postavu bez šmrncu? Produkční hodnoty a schopné režisérské duo jistě slibovaly mnohé, ale ani dvě stě míčů nevyplní tu zející díru, kterou by vyplnil lepší producentský dohled (v hlavě mi ta věta holt zněla líp, no).

Nejsilnější zážitek z KVIFF56, ale ne moc v dobrém. Snažím se v tom najít jakýsi hlubší smysl (který asi měla slibovat i závěrečná pasáž), ale vzal jsem si z toho jen, že bychom si měli více vážit chirurgů a jejich obtížné práce, i když jsem takřka po celý život neměl nic než uznání pro tuto profesi. Některé scény byly dle mého koncipované opravdu jen pro vyvolání až fyzického nekomfortu (kluci vědí, oč jde), ačkoliv v pasáži s páteří jsem již byl natolik netečný, že jsem byl s to ocenit jakýsi skrytý majestát lidského těla. Nicméně, tento dokument opravdu není poučný, ale pouze "dokumentuje" ve smyslu prostého zachycení, což je docela škoda. Když už si to vyžeru se vším všudy, tak bych rád i něco zjistil.

V záplavě festivalových sociálních dramat rozhodně nadprůměr, zejména díky dobrým hereckým výkonům a absenci nadbytečných "artovin" (předlouhé záběry či povrchní vágnost děje). Nejsem expert, ale trochu mi to připomínalo počiny Seana Bakera (Florida Project, Red Rocket), jen s přidanou hodnotou etnických témat.

Jestli se tvůrci snažili o to, aby všem přítomným znechutili jednu z nejlepších písní R.E.M (a z mých nejoblíbenějších vůbec), málem se jim to povedlo. Navíc, co tam ta píseň vůbec dělá tématicky, když je tam furt? To tvůrci jen slyšeli slova jako "religion" a "confession" a hned si řekli, že je to relevantní? Vždyť ten název je jižanský idiom pro to, když někomu rupne v bedně, a písnička je spíše o neopětované lásce (možná tam spojitost s filmem je, jen ji nevidím). Je to nuda, postavy nejsou nijak extra sympatické, až na výborného otce, který to zachraňuje. Téma samotné je nadužívané, ale budiž, bohužel je ale vyvedeno nemastně neslaně a drama nefunguje.

Zachycení kouzla noci bylo obstojné a závěrečná píseň byla hezkou tečkou.

Nekoherentní změť. Bylo to jako odškrtávat bucket list, aniž bychom si jediný z úkonů skutečně užili. Nevím, jestli by film nějakých 30 minut navíc nějak notně pozvedlo, ale možná by se pak z filmu dala vyextrahovat nějaká nosnější myšlenka. Jo a kdokoliv, kdo se těší na "první Marvel horor", solidně utře. Občasné hororové prvky jsou tu jako glitr, sotva dokáží okořenit jinak tuze šablonovitou zápletku, jíž podobné Marvel nyní chrlí jak na pásu, a navíc horor jako žánr by naprosto nemohl fungovat v takto nastaveném (multi)vesmíru (žádný strach o postavy, držení se jasně daných morálních mezí, všudypřítomná odlehčenost). Raimiho tu z toho cítím jenom v jednotlivostech, jinak je film v rukou Imperátora Feigeho. A silně mě už přešly mohutné CGI taškařice, kde má každý svůj laserový výboj, a skutečná vynalézavost s magií je tatam (výjimkou budiž bitka s muzikou). Kéž bych z toho cítil ten okultismus a enigmatično, které by přeci měly komiksy se Strangem evokovat. Možná příště.

Letmé záblesky geniality v čele s moto-fetišem a výstředními charaktery (na obou stranách barikády) bohužel nespasí jinak docela nezáživný film, který je prapodivně dávkovaný, tedy vyloženě disproporční. Ztotožňuji se se zdejší kritikou v tom, že v podstatě skoro celou stopáž sledujeme okolnosti, které teprve vedou k ústřední cestě za pomstou, ačkoli to měl být výchozí bod snímku. Kult bombastické postapo jízdy nastolí až druhý díl, který těží z většího rozpočtu, a nabízí tak dotaženou a neředěnou tvůrčí vizi.

Propracovaná, myšlenkově celkem komplexní a scénaristicky vytříbená záležitost, které trochu ubližuje jistá statičnost a absence akčnějšího vývoje postav (všichni jen říkají, jací jsou, nenechají za sebe moc mluvit činy). Nadále pak trochu mrzí, že někdy postavy ani nevedou dialogy, nýbrž na sebe pouze každý monologuje, zatímco ten druhý jen trpělivě a úpěnlivě čumí. Tématický okruh, který se točí hlavně okolo náboženství, demagogie či manipulace skrz víru, je díky mistrnému scénáři důkladně vystavěn a prozkoumán a vše výborně kulminuje v závěrečném Zjevení Janovu. Mnohé odradí pomalejší vývoj či trochu sušší podání, ale jako "konverzačka" s myšlenkovým přesahem mi to sedlo, a vyloženě hororové aspekty pro mě byly více než příjemným bonusem.

Jsem tuze rád, že Eggers prokázal schopnost natočit i víceméně výpravný příběh s jasným směřováním a myšlenkou, ačkoliv bych od něj jako správný simpík bral snad cokoliv. Vsadím se ale, že autorská vize musela mnohdy ustoupit v prospěch pohodlnému diváckému zážitku, a v tomto případě je dobře, že nebyl film utopen v záplavě rituální mystiky a hořečnatých vizí plných trollí magie. Ne, tady se mimoto i kudlí, sportuje, miluje, zrazuje apod. Nabušený hudební doprovod, brutální akce, i živočišné projevy herců mě dokázaly svou až animální silou naprosto pohltit a pekelné bombasticko-absurdní finále už mě jen vyplivlo úplně vyčerpaného. Barbar Conan z toho byl cítit na sto honů, jen škoda, že na rozdíl od útrap napuchlého Cimmeřana se tady pramálo putovalo (a že se hrdina Amleth naprostou většinu filmu honosí strašlivým, štefanovským účesem). Příběh a rozpětí filmu je tak spíše komorní, a tím byl podle mě potenciál výpravné vikinské řeže naplněn tak napůl, nehledě na původní legendární pramen. Suma sumárum, Seveřan je řemeslně dokonale natočený prostinký příběh o pomstě a nezdravém fatalismu, který nejednomu divákovi rozpumpuje krev v žilách. Mise splněna, Eggersi.

David Simon spolu s ostatními zabodoval. Možná, že to nebylo tak komplexní či záživné jako The Wire či Generation Kill, ale pořád tam neuvěřitelně dobře fungovala realističnost s dramatičností, a ona tragédie, která byla již v názvu slibována, v posledním díle mocně dolehla. Líbí se mi, jak seriál pracuje s komplexními tématy z více perspektiv, jak kontrastuje a leckdy i spojuje osudy svých postav a hlavně jak umně dokáže přiblížit i takovému paku, jako jsem já, politiku a americkou společnost lidsky bez přehnané zaujatosti.