nonick1

Chtělo by se procedit skrze zuby: Kurv@ Halík..! Kvalita českých filmů je čím dál niŽŠí, NIŽŠÍ!!! Neboť jde o další naprosto zbytečný filmový propadák s panoptikální hereckou squadrou, které vévodí Janžurka s vizáží Jokera, dále nestárnoucí diblík/doktorka/dancing queen, jejíž obsazení zaručuje pro každý film „smrtící polibek“, reklamní konsolidátor půjček coby konsolidátor půjček a jako bonus překvapivě herecky zdatná bývalá kopačka coby kápo plzeňských metařů. A na závěr... sám božský Kája! Ani to však film neodpíchne ode dna, kde se v bahně českých filmových rybníčků poslední dobou tlačí čím dál více podobných počinů. A jelikož se (s ohledem na českou filmovou bídu) zdá, že brzy nebude stačit ani Bezdrev, je načase začít napouštět Orlík.

Rodinný filmek, u kterého se minimálně chlapecká část dětského osazenstva nadšeně pobaví u honiček hybridních monster trucků, poháněných chapadly biomotorů na naftu (občas i na benzín :-) zatímco pro dospělé film vytahuje z průměru kamera Dona Burgesse, který má na "pažbě" už takové zářezy, jako je Forrest Gump, Spider Man nebo Zdrojový kód.

Žlutý cirkus se rozhodl – navzdory nebo natruc (?) celosvětovému poselství pomatené švédské autistky – zanechat tentokrát svou nepřehlédnutelnou uhlíkovou stopu na trase Indie - Nová Ves pod Pleší, kde v místní autoopravně obě bakelitová monstra druhdy hibernují po dobu, než se Danu Přibáňovi podaří sehnat peníze na jeho další taškařici. Po předchozím zaneřádění zbytku světa čmoudícími poruchovými východoněmeckými dvoutakty už ostatně na zeměkouli nezbývá mnoho míst, která by se s jejich výfukovými zplodinami důvěrně neseznámila, snad s výjimkou Antarktidy. Jako obvykle záměrně značně nesourodá parta tentokrát toužebně čeká na pomyslného polského Godota, který by do fádního reportu vnesl trochu toho rozruchu, ale ten se v podobě poněkud oplácanějšího Radoslawa zjeví jako deus ex machina až někde v Uzbekistánu, a tak vydržet svéráz náčelníkova dirigování se daří pouze čím dál objemnějšímu a zarostlejšímu Marku Slobodníkovi a také Vojtěchu Duchoslavovi, který hned po svatebnímu obřadu dal své těhotné manželce vale, přičemž permanentně naléhá na žluté cirkusáky, aby to stihli domů do termínu porodu (možná proto je na těch „posledních“ pět tisíc (!) kilometrů na trase Samarkand - Praha vyhrazeno jen pár minut). Na rozdíl od natahovaného seriálu, kde první dva díly byly vlastně zbytečné, je film alespoň lépe sestříhán, jakkoliv oproti cestě napříč Jižní Amerikou je to v podstatě potvrzení, že jde pouze o další, již několikrát vyvařený guláš, jehož (pa)chuť by už snad nezabrala ani v Prostřeno!

Snad jedinou slabinou filmu je jeho předloha: ve snímku vlastně chybí kladná postava, která by divákovi byla sympatická: vyděračskou služkou počínaje, přes marnivého kupce a jeho nevěrnou manželku, až k nadanému malíři, který štětec vymění za vidinu bezpracného zisku na tulipánové burze. Takže vše zachraňuje jen prodavač ryb, který však má v příběhu jen opravdu málo prostoru. Na druhou stranu má film díky kameře Eigila Brylda až uhrančivý vizuál, ze kterého na vás doslova dýchne atmosféra pláten holandských mistrů, vlastnoručně míchajících ultramarínovou modř z drceného lazuritu. To nejsou filmové záběry, to jsou oživlé Vermeerovy obrazy...

Není kouře bez ohně... a čmoud z Lewinkopfovy zvrácené předlohy vykazuje silný zápach odporné lži. A ta, jakkoliv nabarvená, zůstane i nadále odpornou lží - tentokráte filmovou.

Po předchozím zaneřádění zbytku světa čmoudícími východoněmeckými dvoutakty vyrazil Žlutý cirkus do Indie - ono také už ostatně na zeměkouli nezbývá mnoho míst, která by se s jejich výfukovými zplodinami důvěrně neseznámila, snad s výjimkou Antarktidy. Obvykle značně nesourodá parta byla tentokrát ochuzena o oba Poláky, a tak si cirkusáci museli vystačit jen se svérázem náčelníkova dirigování. První dva díly byly vlastně zbytečné – až od třetího dílu se polský Maluch (s českou posádkou), česká Jawa (se slovenským jezdcem) a obě BB* s Danem v čele vydávají na cestu. Oproti poutavé cestě napříč Jižní Amerikou je to v podstatě nuda, potvrzující předpoklad, že jde pouze o další, již několikrát vyvařený guláš. Navíc s posádkou, narychlo doplněnou dvěma nováčky, bez patřičně prostořekých a všeho schopných Poláků, se jedná o One man show letitého trabantového guru Dana Přibáně.  *bakelitové bestie

Bohužel jen průměrná záležitost, marně se snažící trumfnout Rivaly (nebo aspoň místy napodobit - přeměřování pneu / přeměřování kufru), navíc na CSFD nepochopitelně nadhodnocená stejně jako Bohemian Rhapsody. Hned ta úvodní, těžko uvěřitelná scéna s hořícím palivem při tankování poněkud zviklá pozorného diváka a s přibývajícími minutami začíná být jasné, že tenhle film se přes veškerou snahu jeho tvůrců člověku jen tak pod kůži nedostane. Přitom retro vizuál je téměř bezchybný, auta dostatečně rámusivá a příběh vychází ze skutečných událostí - takže srovnání s podobným snímkem Rivalové je na místě. Jenomže, málo platné - Rivalové jsou v pomyslné cílové rovince o několik kol vepředu. Inu, říká se: když dva dělají totéž, není to totéž...a ono to stále platí.

Aby se na Janžurku, ládující olovem Hofmanna coby "arogantního strůjce lokálního zla" dalo koukat, musel by se režisér jmenovat Quentin a ne Radek. Takhle ovšem vznikl pouze rádoby absurdní komediálně-dramatický kočkopes, který je v podstatě o tom, jak ta jediná slušná chatařská pravda a láska za pomoci brokovnice a tibetské vlajky nakonec zvítězí - i kdyby musela vraždit... Inu: vražda na tyranu přece není zločinem, takže - chataři všech zemí, spojte se! A pak možná porazíte nejen motorkáře, ale i biatlonisty, myslivce a nakonec i ty arogantní cyklisty, vole...

Velikou slabinou tohoto filmu je jeho scénář, předepisující nevěrohodným postavám - bývalý voják po čtyřech(!) misích v Iráku nemá ani vindru(?) - místy až absurdní chování: proč by, propána, gangster zabíjel slepici, která v ringu právě začala snášet zlatá vejce? Jinak je ve filmu bezchybný casting, super kamera i herecké výkony. Jenže co naplat: kde nejni voda, nejni ani život ;-) a po tomto filmu se časem slehne zem stejně jako po oné dosluhující pensylvánské ocelárně.

Záznam koncertu prakticky ze stejné doby, kdy se Deep Purple vrátili z fenomenálního japonského turné, kdy Led Zeppelin měli za sebou už čtyři studiová alba (včetně nesmrtelné skladby "Stairway To Heaven" s legendárním kytarovým sólem, zatímco Floydi se pomocí zvukových experimentů teprve škrábali vzhůru z podpalubí psychedelického undergroundu. David Gilmour s kytarou - sedící, kroutící poteciometrem...Roger Waters bez basy - třískající do gongu... pro nejtvrdší fanouškovské floydovské jádro (ideálně navíc na tripu) čirá extáze, jinak ale koncert prakticky nemá co předávat, je podivně sestříhaný se záběry ve studiu, nečiší z něj žádná energie, je vlastně sterilní a prázdný - stejně jako stadion, na kterém se odehrává. Ještěže se od zvukových koláží, kakofonie a kvílení zpětných vazeb v psychedelických, instrumetálně fádních skladbách, za jejichž poslech by dnes nikdo neutratil ani pětník, kapela odstřihla a přesunula se k progresivnějšímu pojetí (art)rockové muziky, kde vytvořila nezapomenutelné skladby, které se staly nesmazatelnou součástí rockové historie.