Nabarvené ptáče

„JÁ CHCI DOMŮ…“ /// O Nabarveném ptáčeti toho bylo za posledních pár dní napsáno asi tolik, jako o všech českých filmech za pět let. Z rozhovorů s Václavem Marhoulem je cejtit úleva a radost. Prostě to dokázal! Natočil film podle románu, který měl pověst "nezfilmovatelný" a který lidi kvůli dominanci násilí, agrese a sadismu nedokázali dočíst. Hned od začátku nepřehlídnete tři věci. Kameru Vladimíra Smutného, Petra Kotlára, který „nesleze“ z plátna a režii Václava Marhoula. Vezměte si - 169 minut dlouhej film, ve kterým se mluví devět minut… Tady prostě 99 procent všeho musíte vyjádřit obrazem, mimikou a scénou. Tady si nikdo nemůže jen tak sednout a začít povídat o tom, jak... a že by.... Tady se mlčí a koná. Což je parádní. Snímek na naše poměry udivuje zahraničním hereckým obsazením. Největší hvězdou je bezesporu Stellan Skarsgård. Bylo by ale chybou čekat jednojmennou hereckou katarzi. Kromě Petra Kotlára, kterej film táhne, tady ostatní pouze herecky „zaštěkaj“. A zatím co postavy, které hrají Udo Krier a Jituš Čvančarová zanechají nesmazatelnou stopu, role Stellana Skarsgårda je snad ze všech nejmenší. Několik hodin po projekci „je to ještě ve mně“. Vybavuju si scény, přemýšlím. Samozřejmě, že Nabarvené ptáče je film pro „náročného diváka“. Užijte si ho, dokud trvá jeho boom. Stojí to za to. A jestli se chystáte do sálu vstoupit s pytlem popcornu a bandaskou Coca-Coly, dejte pozor - mohlo by vám během projekce přestat chutnat. Víc jsem se rozepsal TADY. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1965 napsal Jerzy Kosiński jsem nečetl. 2.) Jsem u tety na vesnici a chci domů. 3.) Brutalita, pověry, perverze… to jsem celej já… /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (16.09.2019)

Film, zachráněný kameramanskou prací “s černobílem”, rámováním a svícením. A produkčním vystižením doby kulisama a kostýmama. Vypravěčskou strukturou však naprosto jednotvárný, postrádající dramatický oblouk, uměleckou symboliku, sofistikovanější střihové postupy i vnitržní emocionální vývoj, který mu mohla aspoň částečně dodat (pohříchu naprosto absentující) hudba. Nabarvenému ptáčeti chybí většina toho, co jeho typ filmu potřebuje. Postavy mají výstižné tváře, ale setrvají pouze pár minut, většinou téměř nepromluví, a filmu nic nedají. Pouze svojí hnusotou přispějí k další a další předčasné ztrátě nevinnosti kluka v ošklivém prostředí. A že to celé má být právě o oné ztrátě, pochopíme až z posledních pár minut, po téměř třech hodinách monotónního kupení stejně vypadajících a vyznívajících epizodek na sebe. (13.09.2019)

Ze všech výhrad, které k Ptáčeti mám a které se týkají snad všech složek filmu kromě zvuku a kostýmů, zmíním jen jednu - podivný, nefunkční rytmus. Ptáče prý odkazuje k staré kinematografii, prý k Vláčilovi, Kachyňovi, Tarkovskému, Klimovovi. Ale jděte. Je to naprosto dokonalý představitel současného "festivalového stylu", který se vyvinul nepochopením, ale přesto napodobováním Hanekeho, Dardennů a kluků z Rumunska. Ptáče je vyprávěno jako každý druhý "festivalový film" a průvodním jevem je právě kodrcavý rytmus spojený s neschopností vést diváka k nějakému hlubšímu uvažování nad dějem nebo čímkoli jiným. Divák si prý vše domyslí sám, jenže v tom filmu není podnětů, které by nebyly jen banální, není herců, kteří by zavadili o dojem autenticity, snad kromě Dyblika a Peppera (a toho koně). Neurážejme Vláčila, Kachyňu, Tarkovského, ale hlavně, HLAVNĚ, v tomto konkrétním případě hlavně neurážejme Klimova srovnáváním jeho sofistikovaného expresionistického díla s připrdle mondénním Nabarveným ptáčetem. (13.09.2019)

Kosińského knihu mám rád a tak jsem byl hodně zvědavý, jak se jejího převedení na plátno schopný filmař Václav Marhoul zhostí. Za mne to dopadlo nad očekávání dobře, po řemeslné stránce nemám naprosto co vytknout, naopak, je dost toho co lze obdivovat, kamerou počínaje a zvukem konče. Zdejší časté výhrady k dramaturgii, vývoji hlavní postavy, epizodičnosti vyprávění, pramení patrně právě z neznalosti předlohy, jejíhož charakteru i děje se režisér v podstatných bodech přesně drží a přesto nikde nesklouzává k pouhé ilustrativnosti, nelpí na nepodstatných detailech a vytváří naprosto svébytnou verzi původního příběhu. Nechci srovnávat nesrovnatelné, na to se jedná se o příliš osobité tvůrce, ale výsledné dílo mi ve vztahu k adaptované látce připomnělo Vláčilův "Stín kapradiny" - kongeniální spojení literárního mistrovství a filmového umění. Mimochodem - Lech Dyblik, oblíbený herec Wojciecha Smarzowského, který si tu (k závisti mnohých) zalaškoval s Jitkou Čvančarovou, zde měl mnohem příjemnější roli, než onu zrůdu co hrál ve "Volyni" (tématicky podobném, ale asi tak 20x děsivějším a násilnějším filmu než je "Nabarvené ptáče"), ale škatulku venkovských ukrajinských vidláků mu po těchto snímcích už jen těžko někdo odpáře :-D. (14.09.2019)