bobrux

Pořád nevěřím tomu, že tento snímek vznikl v roce 1930. Na danou dobu je technicky ne na špici, ale snad ještě výš. Pohyby kamery, velkolepá výprava a na to, že zvuk byl u filmu horká novinka, disponuje také skvělým ozvučením. Silně přehrávající herce lze naštěstí díky výše zmíněnému odpustit. Škoda, že hlavní myšlenka snímku se v meziválečném období zjevně moc neujala.

Scénář nepatří mezi nejnápaditější, ale herecký koncert všech zúčastněných to v mých očích dokázal srovnat. Zkuste přimhouřit oko a moc nepřemýšlet. Pak vás dokáže snímek díky propracovanosti postav odměnit dokonale hrajícím ansámblem, který potěší i nejedno oko (Amy Adams dostává bludišťáka ze nejvíc sexy scénu filmu) a vynikající soundtrack vše rámuje do stylové retro jednohubky, kterou by byla škoda minout. Už jen kvůli Bradleyho Coopera s natáčkami...

Obsahově samozřejmě žádná sláva, ale potenciál z toho stříká do stran. Bez tohoto snímku by nevznikl žádný jiný a proto ty nostalgické čtyři hvězdičky.

Podobnou šílenost aby člověk pohledal. Vskutku originální námět sráží zvolený způsob natáčení, kdy má být vše na oko jako z ruční kamery. Chaotické záběry se dají čekat, ale úhly pohledu a klidná ruka kameramana v mnohých scénách už tak reálně nepůsobí. Škoda, potenciál film má, ale takto se z toho stává dialogová nuda proložená několika akčními scénami.

Že by ze scénáře zrovna stříkala originalita se říci nedá, nicméně retrospektivní vstupy a děj odehrávající se ve více časových rovinách dokáže alespoň na oko tento nedostatek zakrýt. Opět se však nevyhnete pohledu na několik kamenných tváří jedinců znuděných vlastní existencí a ani o klasické upíří dilema (žrát/milovat) ochuzeni nebudete. Jde vlastně o takový trošku propracovanější Twilight pro dospělé. Ale co film nezvládá ve vyprávěcí rovině, s přehledem kompenzuje vizuální stránkou. Hrudník Gemmy Arterton jen tak z hlavy nevyženu.

Dějové prázdno vyplněné poutavými krajinnými záběry. Příběh možná až děsivý, ve výsledku však díky uspěchanosti začátku nedokáže plně těžit ze své reálné předlohy a zlomení svobodného člověka v otroka proběhnuvší během několika málo scén kladné body filmu také nezíská. Film celou dobu stopáže hledá způsob, jak divákovi sdělit, že otroctví bylo fakt fuj, ale všechny pokusy jsou polovičaté a nedotažené do konce. Scény každodenního koloritu práce na plantážích a přilehlých pozemcích nedokáží vystihnout pravou krutost otroctví a těch pár mučících scén už film z bezradnosti nevytáhne díky naprosté absenci jakéhokoli vztahu k postavám, které se v ději jen mihnou a kdyby se v něm vůbec neobjevily, nestalo by se snad zhola nic. Tedy pardon, stalo. Chiwetel Ejiofor by se nemohl několikrát za dvě hodiny upřeně dívat do krajiny s výrazem signalizujícím zaražené větry. Ale abych jen nehanil, herecké výkony jsou jinak vysoko nad průměrem a kameraman odvedl bez diskuze obrovský kus práce. Pokud ale máte choutky na strhující film, který vás na dvě hodiny vtáhne a dlouho o něm ještě budete přemýšlet, tak vám ušetřím dvě hodiny času. Oscar pro nejlepší film roku je zde skutečně ona pověstná střelba to tmy.

Velice chytlavý dokument o dopingu ve sportovním odvětví, kde by podpůrné prostředky nečekal jen naprostý ignorant. Každý, kdo občas rád šlápne do pedálů, si užije neskutečně vyhrocenou jízdu plnou intrik, zapírání, infuzí, ztrát iluzí a nespočtu diskuzí. V rámci možností lze označit film za nestranný a jen výjimečně je divák k výslednému názoru tlačen trošičku jednostrannými výpověďmi.

Dota 2 jsem nehrál a v bláhové iluzi, že se o ní něco dozvím, jsem okusil tento pokus o dokument. O principech hry samotné padne jen pár vět, většina času je věnována několika jednotlivcům a jejich pohledu na samotný turnaj. Nutno podotknout, že dva roky starý a tudíž z pohledu herního průmyslu již zasypaný prachem historie. Postup zúčastněných skrz turnaj i s pokusem zachytit jejich vnitřní rozpoložení je zde divákovi dramaticky servírován, nicméně poslední půl hodinu již šíleně nudí a konec se zdá být v nedohlednu. Naštěstí nakonec přijde, ale až po srdceryvném osudu, který jednoho z hráčů přivedl k hraní. Tento prvoplánový tah na branku však v mých očích srazil na kolena i poslední zbytky objektivity. Ti, kteří Dota 2 neokusili, si mohou s klidným srdcem odpustit i tento dokument, nic nového jim nepřinese. Film se tak stává pouhým naleštěným pozlátkem a zjevně i modlou pro všechny aktivní hráče zmíněné hry.

Záběry jsou úžasné, umění zúčastněných borců taky, ale celé té nádheře by více slušelo pět krátkých dílů na YouTube, než hodinu a půl dlouhý jakože dokument. Celý film se motá dokola kolem jediného tématu - kde na světě je dokonalé místo pro traily? Hoši s posunutým pudem sebezáchovy pak na místo dojedou, sjedou si pár skal a šlus. Jede se dál. Kdyby se divák alespoň dozvěděl něco o historii sjezdu, nebo použité technice. Nic. Jen jeden dlouhý videoklip. Pro potěšení oka všech bikerů nutnost, ovšem nic jiného nečekejte.

Tolik bezradnosti v jednom filmu aby člověk pohledal. Základní téma je sice pro komedii zajímavé, ovšem chování všech postav je přinejmenším divné. Ze zápletky si hlavní postava odnáší jen dilema poznat či nepoznat své "děti", což někomu zřejmě přišlo málo a tak se doslova a do písmene upletl z hovna bič v podobě nekonečných dialogů na téma "ty jsi otec pěti set dětí/chlípník/děsíš mě/celá společnost je zděšená/jsi stvůra horší než Hitler...", které při byť zlomkové inteligenci diváka nemůžou obstát. Takže byť je Vince Vaughn opět skvělý a padne jedna z nejlegendárnějších hlášek posledních let, tak film nejenže nemám důvod zkouknout znovu, ale ani doporučit.