Stefi

Málokterý film mě kdy tolik zasáhl. Osudy letců jednotky RAF jsou kapitolou našich dějin samy o sobě a já jsem tento film viděla ve správný čas a správném věku, takže už pro mě navždy bude jedním z těch TOP. Je nutné si uvědomit, že se jedná o film český, napsaný Čechy, a přestat ho srovnávat s americkým Pearl Harborem. Tmavomodrý svět nám přináší pohled na život letců, takže mně ani nevadila prokreslená milostná linie, protože kdo by mohl říct, že láska nebyla součástí jejich života? A přesně to pan Svěrák zachycuje a popisuje. A dělá to skvěle. Role Franty musela být napsána přímo pro Ondřeje Vetchého a Oldřich Kaiser nám opět dokazuje, jakým talentem je obdařen. Při scénách z komunistického lágru jsem měla husí kůži a zároveň se mi chtělo zvracet, jak moc přesvědčivé to bylo. A to nejen při prvním zhlédnutí, ale i při každém dalším. A i u všech budoucích zhlédnutí se budu znova a znova dojímat při záběrech na Barči oči, protože u Tmavomodrého světa se dojmu kdykoliv a ráda.

Atlas mraků je film, který vás uhrane. Je to revoluční dílo, které ale vlastně nemá šanci žádnou revoluci vyvolat, protože 50% většina lidí se na něj ani nepodívá, z důvodu 165ti minut. 40 % lidí ho nepochopí, protože nad ním odmítnou přemýšlet. Ale to je přesně to, co se musí. Atlas mraků není ten typ filmu, který si pustíte, když přijdete unavení z práce a budete si chtít odpočinout. A pánové, pokud Vaší přítelkyni nebavil Matrix, tak to asi taky nebude správná volba na romantický večer ve dvou. Nad Atlasem mraků člověk musí přemýšlet, a to dlouho. Myslím si, že většina lidí pak dospěje k tomu, že to musí vidět znova, než bude vynášet jakékoliv soudy. Já když jsem film viděla poprvé, tak to pro mě byl totální masakr, ve kterém se mísila extáze z geniality propojení šesti dějových linií, odehrávajících se v jiných dobách, ale obsazených stejnými lidmi, které jsem ale stejně napoprvé ani napodruhé často nepoznala, s panikou, že se ztrácím mezi jednotlivými linkami, a že to vlastně asi nechápu. Celý tento emocionální výcuc je provázen jedním z nejbravurnějších soundtracků, který jsem kdy slyšela, a ze kterého mám pokaždé husí kůži. Tuto recenzi píšu asi po třech letech od prvního zhlédnutí, kterých bylo za tu dobu víc, ale pořád mě Atlas baví. Hledat v něm nové detaily a souvislosti. Faktem zůstává, že na něj ani po té době nejsem schopná vyjádřit názor v smysluplných větách. Možná na tom má podíl i to, že film není uzavřený sám o sobě. Nemá vyvrcholení, ale spíš nás navádí k dlouhému nočnímu přemítání, jak to teda s tou reinkarnací je. Navádí nás do filosofické sféry, kde se nejeden z nás ztrácí a nutí nás přemýšlet o věcech, o kterých nepřemýšlíme ani po čtvrté ranní hodině v baru s přáteli při rádoby hlubokomyslných debatách. A to je důvod, proč mě nikdy neomrzí a má ode mě 5*.