foils

Pobavíte se při tom dobře :) What's Up, Tiger Lily? ovšem spíš než jako oficiální celovečerní režijní debut Woodyho Allena působí dojmem srandičky, kterou Woody udělal ve volném čase pro pobavení sebe a svých přátel. Skutečnost je taková, že se původnímu japonskému filmu v amerických kinech komerčně nedařilo, a tak distribuční společnost napadlo angažovat Allena, aby ho svými vtípky trochu zatraktivnil. K tomu měl přispět i název, evokující Allenův předchozí film. Ku podivu tento nápad vyšel a lidi na výsledek chodili. Kapelu Lovin' Spoonful, která se tam vůbec nehodila, do filmu přidal bez Allenova vědomí producent - stejně jako některé další scény.

Nikoliv bezchybný film, hlavně rozjezd trochu pomalejší a ne zas tak originální, ale počínaje Pierrovým prvním návratem do Paříže se věci (a těla) dají do pohybu. Curiosa je podobně jako třeba Dánská dívka exkurzí do počátků 20. století ukazující - v tomto případě docela zábavným způsobem - že dnešní podoba společnosti nevznikla ze dne na den.

Jeden z ranějších Allenových pokusů o vážnější polohu, přitom zrovna tématu zástupů bezejmenných profesionálů, kteří v showbusinessu dřou na zpovykané "hvězdy", jež je při nejbližší příležitosti odkopnou, by komediálnější pojetí docela slušelo. Vlastně takový prequel k o dost zdařilejším Celebritám.

Tak trochu jiné kostýmní drama někomu jistě poslouží jako ukázka úpadku současné kinematografie do videoklipové povrchnosti. Někdo jiný na druhou stranu ocení snahu podívat se na minulost současnýma očima. Očima krásné Alicie Vikander, jež od prvního záběru klame tělem (totálně dnešní makeup i herecký projev. Režisér nás evidentně chvíli nechává v iluzi vsuvky ze současnosti, když titulek s místem a časem děje zařadí až po úvodní scéně). A nebude náhodou, že je to především ona, kdo táhne celé dvouhodinové emancipační drama, jež je jinak hlavně připomínkou a oslavou průkopníka, který cíli stát se sám sebou neváhal obětovat vlastní život. Dnešní doba klade velký důraz právě na individualitu a svobodnou vůli. Dánská dívka (trochu šroubovaný překlad) se k tomu nestaví kriticky, spíš upozorňuje, že svoboda není samozřejmostí, ale něčím, oč je třeba bojovat. S fakty snímek nakládá jen o trochu méně volně než třeba nedávný hit The Imitation Game, na rozdíl od něj ale aspoň výrazně méně manipuluje s divákovými city a nesnaží se vydojit slzy dojetí. Nikoliv dokonalé dílo, ale ani prazdná postmoderní hříčka. *** 1/2 (70 %)

Tvorba Davida Cronenberga je pro mě zvláštním způsobem nesourodá. Je autorem jak čistě komerčních záležitostí, tak i artovějších dílek; rád ukazuje (h)různé nechutnosti, jindy je zase abstraktnější. Název tohoto snímku by mohl naznačovat, že půjde buď o pořádnou kruťárnu, nebo o abstraktní analýzu. Ale ač v něm najdeme pár znaků obého, mnohem spíš jde v tomto případě o hollywoodsky sterilní "žánrový film". Vyjmenovávat jednotlivé díry/problémy ve scénáři asi nemá valný význam, spíš se ptejme, jaké řešení nám autoři nabízí (vedle banálního poznání, jak je těžké utéct před vlastní minulostí): Vůči agresorům být pasivní, pokud však není zbytí, vzít spravedlnost do svých rukou, nikomu nic nevysvětlovat (včetně svých blízkých), před nikým se neobhajovat. Možná tím, že tento přístup mnohým vyhovuje, se dá vysvětlit celkem vřelé přijetí filmu diváky i tady na fóru. A sexuální scéna? Come on :) Pusťte si Cosmopolis.

Příšernost Dekameronu a celé této trilogie je tak nezměrná, že bohužel vrhá trochu toho stínu i na jeden z nejoriginálnějších filmů Saló. Zejména některé jeho postavy se po zhlédnutí Dekameronu vykreslí v poněkud trapnějším světle. Příznačné je, že zatímco v Saló představuje Kruh hovna krizi, do níž aktéři dospějí, když už nevědí, co dál, zde k máchání ve sračkách dojde hned v úvodu. A pocit z něj ne a ne odeznít po celých 100 následujících minut. Pasolinimu neupírám, že na předvedení příběhů o sexu způsobem zcela neerotickým, a přesto nechutným, je cosi buřičského a snad i rafinovaného. Proto taky nedávám míň než 2 hvězdy. Perličkou je stín podprsenky na opálených zádech renesanční holčiny!

Buñuelova dekonstrukce kostýmové krimi :) Do té doby záhadná Celestine se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou, a to hodně po svém. Svět, ve kterém pobývá, je ale příliš úchylný na to, aby se jí to mohlo podařit... Filmy z Buñuelova francouzského období jsou nepochybně věhlasnější než ty mexické. Po zhlédnutí Deníku komorné mě napadá, že to je trochu škoda.

Napínavé (děj filmu se odehrává v rozmezí cca 36 hodin) a relativně zajímavě a vkusně natočené drama o počátcích finanční krize. Notně moralizující (až lehounce exploatační - např. postava, kterou hraje Penn Badgley, ve filmu jinou než exploatační funkci skoro nemá; srov. také komentáře uživatelů typu verbal), přesto ne úplně pitomé. Většina filmu se odehrává v noci - což může například znamenat, že důsledky finanční krize budou většině lidí narušovat klidný spánek. Podobně četná panoramata Manhattanu sledovaná z výšin mrakodrapů zdůrazňují vliv finančních trhů na fungování celé společnosti, a když se Paul Bettany zdánlivě nelogicky naklání nad okraj střechy, je jasné, že v tu chvíli zosobňuje přinejmenším chování jeho zaměstnavatele jako celku. Jediná metafora, o níž si nejsem úplně jistý, zda funguje tak, jak to J. C. Chandor zamýšlel, je onen chcíplý pes, kterého Kevin Spacey zakope na předzahrádce své exmanželky.

Díra u Hanušovic ve mně nevyvolavala přehnané očekávání, přestože Miroslav Krobot jako filmový herec patří mezi mé oblíbence a Krobot-divadelník má můj respekt. Už filmový plakát mě lehce vyděsil svou klišoidností a plagiátorstvím Bohdana Slámy. Bohužel oba tyto problémy se jak červená nit táhnou i celou v pravdě ďábelskou stopáží filmu samotného - a s nimi spousta dalších. _______ Začnu obligátně tím, že téma neutěšenosti života na venkově bylo jen v naší kinematografii zpracováno snad stokrát. Krobotův snímek pak působí jako kompilace nejbanálnějších a nejklišovitějších scén ze všech těchto filmů. Jak se v posledních letech stává dobrou tradicí, místo skutečných postav tu máme směšné figurky, které si tentokrát dělají srandu z jihomoravského tvarosloví (záměrně nepíšu nářečí, protože výslovnost je až na výjimky pražská - včetně Reného Přibila v roli Němce Hanse). Herci tudíž přehrávají o sto šest, jediný, komu scénář dovoluje předvést aspoň trochu zajímavou kreaci, je Plesl coby obecní hrobník a děvče pro všechno, solidní výkony pak dodávají ještě Čermák s Babčákovou. _______ Děj snímku prakticky neexistuje, výše uvedený text produkční společnosti neshrnuje - jak jsem si naivně myslel - expozici, ale asi tak 80 procent všeho, co se na plátně stane. Venkov je podle Krobota místem totálně odstřiženým od světa, kde se nic zajímavého neděje, nanejvýš se plní základní fyzické potřeby. Bohužel, něco podobného se da říct i o Krobotově filmovém stylu. Libuje si v dlouhých statických záběrech a notně provařených motivech - chátrající kostel, kapající voda, nikdy nedostavěný dům, Vilhelmová jako vesnická alfa samice atd. atd. You name it, Díra's got it. Jako zdroj všech problémů vidí Krobot nefunkčnost vesnické rodiny, proto je třeba další zakládat buď v cizině (Jaruna), nebo ji raději nezakládat vůbec, zbořit místní konvence a stát se svobodnou matkou (Maruna). Coby experimentální divadelní představení by možná Díra u Hanušovic mohla fungovat, jako film je ještě zbytečnější než její předobrazy v podobě dílek Bohdana Slámy nebo Roberta Sedláčka, jakkoliv problematických. Poměrem ambic a výsledku Díra dává vzpomenout spíše na někdejší filmový debut jiné nepochybně zajímavé herecké osobnosti - Městečko Jana Krause.

Televizní film o kočovných komediantech za protektorátu. Natočený je poměrně levně, ale i když od toho odhlédnu a budu jej brát jako divadelní inscenaci s bonusem v podobě odhalených vnad obou účinkujících Veronik, dílu chybí výraznější odlišení životního stylu obou 'soků' v podání Trojana a Holuba. Dominantou scénáře měl být jejich spor o to, zda je lepší čekat za bukem, až se nebezpečí přežene, nebo vylézt z díry a užívat si života, jak jen to okolnosti dovolí. Ve skutečnosti ovšem sledujeme dva morouse pachtící se za mizerným živobytím a zahánějící krizi středního věku eskapádami s místní odkvétající kráskou v podání Veroniky Gajerové. Až ve spíše symbolickém, dramatickém závěru každý dostane, co jeho jest.