foils

Celou dobu mi nebylo jasné, zda sleduju béčkové sci-fi, nebo nijak extra povedenou parodii béčkových sci-fi. Až na úplném konci se ukázalo, že a) bylo správně. Přes veškeré nedostatky, které zde už vyjmenovali jiní, takže je nemusím opakovat, mě s tímto celkem právem zapomenutým dílkem mistra Cronenberga leccos smiřuje. Předně je potřeba si uvědomit, že ve stejném roce vznikl (povedenější, ale taky dražší) Matrix. Jednu z hlavních rolí zde hrají biologické "pody" (něco na způsob iPodu kříženého s herní konzolí a Upírem z Feratu). A pak je tu samozřejmě neotřelý casting. Kdyby se Cronenbergovi podařilo vytvořit intenzivnější atmosféru, odpustil bych mu i nepříliš propracovaný příběh.

V kině jsem Exotiku viděl nějakých 10 let od jejího vzniku a byl jsem nadšen. Teď, o dalších 10 let později, jsem si ji pustil na DVD, a bohužel jsem nezjistil jen, že filmové plátno tomuto snímku sluší mnohem víc, ale i to, že Exotica není bezchybná. Co stále funguje výborně, je nervní atmosféra - vedle scén z night clubu hlavně v interiérech se zvířecím "obchodníkem" Thomasem. Rovněž způsob narace je i podle současných měřítek zajímavý, byť pro mnohé dnešní diváky asi nebude nemožné příběh rozplést ještě před příchodem finále. Problém ale vidím spíš v (ne)logice jednání některých postav a taky ve vedlejší dějové linii právě s Thomasem. Ta se spíš než jako nedopovězená jeví poněkud nedopracovaná. Dá se samozřejmě argumentovat omezenou narací (tzn. o Thomasovi víme pouze to, co o něm ví Francis), nicméně: Thomas ví, že po něm jdou celníci i berňák, a on místo toho, aby co nejrychleji zmizel, jde cizímu člověku napomoct k vraždě - to má být nějaká satira na pašeráky?! Zkrátka zatímco Egoyan-režisér měl našlápnuto k vytvoření skutečně osobitého nadčasového díla, Egoyan-scénárista šil tentokrát trochu horkou jehlou.

Tušil jsem, že tento film asi nebude zas až tak atypický, jak někteří tvrdí, a z větší části se mi to potvrdilo. Na druhou stranu: natočit komedii, která je skutečně vtipná, dnes už trochu atypický výkon chce, a Mr. Oizovi se to povedlo. Dokonce to ku podivu ani moc nepřehání s nechutnostmi (snad s výjimkou postavy Officera Rougha). Zůstává tedy jediné, co by se dalo vytknout, a to absence promyšlenějšího příběhu - Fízlové, hajzlové jsou hlavně sledem srandovních gagů.

Ambiciózní snímek, jenž nepostrádá myšlenku a silné téma, ale nohy má svázané realizační nejistotou. První klopýtnutí se přihodí hned na začátku, když na plátně defilují Saudkovy nejznámější fotky jako v nějakém televizním dokumentu. S přibývající stopáží se bohužel ukazuje, že Irena Pavlásková má problém s realizací jak komických, tak i dramatických scén. Však také její nejúspěšnější filmy stavěly na jiných kvalitách - zachycení atmosféry, vizuál, zobrazení zvláštních vztahů. Ty jsou přítomny i ve Fotografovi, jenž přes dominanci interiérů nepůsobí klaustrofobně, a umělecké ztvárnění provozu Saudkova ateliéru pak představuje jeho největší přínos (ano, cosi málo se už objevilo v některých dokumentech, většina se jich však soustředila na to, co si Jan Saudek myslí, nikoliv jak tvoří). Na žádnou hitparádu není ani scénář, jemuž by prospělo důslednější sledování klasické dramatické struktury. Solidní práci odvedl kameraman David Ployhar. Hudba Jiřího Chlumeckého působí jak z nepovedeného pokusu o grotesku (spolehlivě pobaví též závěrečný "rap" Ota Klempíře). Film hodně stojí na hereckých výkonech. Karel Roden byl do titulní role obsazen spíš na základě vnějškové (úspěch v zahraničí, neobvyklé intimní vztahy) než osobnostněpsychologické podobnosti s Janem Saudkem, a přestože mu chybí Saudkův smysl pro humor, dokáže celý film utáhnout o hodně přesvědčivěji, než by se mohlo zdát z traileru (i jsem se ale neubránil pocitu, že by celý film byl o něco zajímavější, kdyby fotografa hrál např. Bartoška nebo Hanák). Slušně hraje i Máša Málková v roli intrikařící asistentky Líby. Vedlejší role jsou většinou redukovány na pouhé figurky, výraznější výkony podali ještě Zuzana Vejvodová jako fotografova dcera (trochu připomíná Kristen Stewart v tematicky příbuzném, leč realizačně výrazně povedenějším filmu Sils Maria), Vilma Cibulková a částečně Václav Neužil v roli syna Marka. Celkově Fotograf představuje nevyužitou šanci na vytvoření evropského portrétu jedné z nemnoha našich žijících uměleckých osobností významem přesahujících hranice bývalého Československa, na druhou stranu se konečně někomu podařilo dostat Saudkovi trochu pod kůži a to není málo. Přes všechny vyřčené výhrady čekám, že letos vznikne max. jeden lepší český celovečerák. *** 1/2 (70 %)

Kreativita versus obyčejnost, obyčejnost versus podivnost, podivnost versus genialita, genialita versus šílenství, šílenství versus internet, internet versus celebrity, celebrity versus průměrnost... Témat a nápadů je ve Frankovi víc než dost, bohužel se mu úplně nedaří jít o moc dál, než je prostě jen vedle sebe vyskládat. Za zmínku stojí třeba to, že vypravěč Jon se chová jako ještě větší magor než titulní postava (rozfofruje zděděné úspory, chce měnit hudební směřování kapely den před důležitým koncertem, chystá se odehrát koncert před stovkami diváků, aniž by měl co hrát) nebo že nejjednoznačnějším projevem mentální zaostalosti jedné z postav je negramotnost stran sociálních sítí. Celkový dojem "jj, nebylo to špatný" podporují i nevýznamové složky filmu - hudba i vizuál jsou docela povedené, na druhou stranu by k tématu sedl i větší odvaz (napadá mě třeba srovnání s Krajinou přílivu).

Námět tohoto filmu skýtá nemalý potenciál, jelikož jde o téma nepříliš často válečnými dramaty rozehrávané. Závěrečná část filmu zachycující divoký "odsun" tento potenciál slušně naplňuje. O to víc zamrzí, že to, co předchází, vyznívá naopak dosti tuctově a poněkud mdle. Je super, že se tvůrci pokusili vytvořit nečernobílé postavy, přesto způsob vyprávění jejich příběhu nijak zvlášť neupoutá. Nicméně Juraj Herz už natočil výrazně zajímavější filmy (nejen o válce), které by si zasloužily výrazně vyšší hodnocení, a tak Habermannovu mlýnu jeho zdejší poněkud nadhodnocené známky přeju.

Dnešní doba se vyznačuje takovou spoustou absurdit, že prostým pozorováním celkem normálních lidí můžete získat mnohem zajímavější materiál ke zfilmování než konstruováním nesmyslných rádobyzávažných zápletek (což je bohužel cesta, kterou volí 99 % našich tvůrců - Matěje Chlupáčka v Bez doteku nevyjímaje). Michal Samir si to jako jeden z mála českých filmařů uvědomil, a i když jeho celovečerní debut není dokonalý a zbytečně si vypomáhá berličkou city riots (což se na druhou stranu dá pochopit, jelikož divácká i kritická obec si přeje vidět hlavně něco hrozně dramatického), s každým dalším zhlédnutím si potvrdíte, že se mu povedlo natočit solidní situační komedii s kritickým pohledem na některé průvodní jevy dneška jako nuda, nezájem o cokoliv vážného, arogance nebo hlad po "akci". Dialogy zní až na pár výjimek uvěřitelně a vtipně. Důraz, který film klade na svou "bezestřihovou" formu, jako by upozorňoval na přehnaný význam, jaký dnes společnost formě na úkor obsahu přisuzuje (a zároveň si tak trochu dělal srandu z neoformalistů, kteří tvrdí, že rozlišovat formu a obsah nemá význam). Herecké výkony vykazují značné rozdíly. Nejpříjemněji překvapila asi Tereza Vítů, jež dokázala co do množství textu v nijak rozsáhlé roli Hanky zaujmout a přesvědčila, že umí i zahrát mnohem temperamentnější postavu než v Bez doteku.

Festivalové anotace jsou v případě tohoto snímku trochu zavádějící. Ola Marcina nikam nevtáhne, naopak Marcin se k ní brutálním způsobem vnutí a jí to imponuje. Právě ta brutalita zkraje zaskočí, dokud nezačne být jasné, že tvůrcům šlo o ad absurdum dovedenou hyperbolu toho, jakých vlastností si dnes mladí lidé cení a jakými lidmi se obklopují. Snímek tedy zpracovává podobná témata jako třeba (poněkud komplexněji pojatý, a ne úplně doceněný) brazilský snímek Vetřelec nebo novější srbský Klip. Tím se nenásilně dostávám k vizuálu, který je v souladu se světem "zlaté mládeže" notně videoklipový (Krzysztof Skonieczny je údajně též režisérem "oceňovaných videoklipů") a místy dokonce videoherní (autíčko jedoucí středem silnice evokuje sérii vražd jako jednotlivé levely nějaké hry), z technického hlediska však nikoliv dokonalý (scéna s padajícím sněhem a hořící lahví). Celkově se dá říct, že témata Hardkor Disko jsou stále aktuální (dokonce stále aktuálnější), jen už jsme je podobnou formou několikrát zpracované viděli. Polský snímek se navíc přes frajerský výraz vyznačuje katolickou prudérností, takže nenabídne ani příliš odvázané záběry.

Po úspěchu Sugar Mana příliš nepřekvapí, když se objeví další dokument o geniálním umělci, kterého nikdo neznal - tentokrát je jím amatérská fotografka Vivian Maier. Samotné téma je nepochybně fascinující - určitě nejsem jediný, koho někdy napadlo, kolik se asi na světě pod nánosem zapomnění skrývá uměleckých skvostů přinejmenším kongeniálních (ne-li o několik tříd lepších) tomu, co obvykle visí v galeriích, leží v knihovnách nebo se coby film pro pamětníky donekonečna omílá v TV, zkrátka co se všeobecně považuje za klasiku. Z tohoto pohledu jsou oba diskutované dokumenty jednoznačným přínosem: Ukazují, že kvalitní díla ztracená v časoprostoru opravdu existují; zároveň se dá říct, že vlastně zajímavější než jejich samotná umělecká hodnota je proces jejich objevování, který se občas blíží detektivnímu pátrání. Finding Vivian Maier tak nastoluje situace a otázky, které v případě žijícího Sugar Mana z principu nemohly vzniknout: Co všechno se dá zpětně zjistit o někom, kdo už není mezi námi (nota bene pokud neměl rodinu) - ať už to byl umělec, nebo ne? John Maloof mimo jiné zjistil, že Maierová byla asi docela magor. Nešlo jen o to, že obsedantně schraňovala stohy tiskovin a dalšího haraburdí, někdy taky vědomě ubližovala dětem, které měla hlídat. Je škoda - třeba i v souvislosti s nedávnými obviněními adoptivní dcery Woodyho Allena - že film téma morálního profilu umělce více nerozpracoval. Podobně film spíš jen z povinnosti naťukne pochybnosti, zda je vůbec správné dílo zemřelého samovolně zveřejnit, ale to bych mu ani nezazlíval - tohle dilema je minimálně od dob Maxe Broda dávno vyřešené :) Co mi trochu vadí, je že se nikdy nedozvíme například to, kolik z nalezených snímků bylo nepovedených. Tím se dostávám asi k největšímu paradoxu tohoto počinu, jenž se na jednu stranu vyznačuje sympatickým DIY přístupem, na druhou nedokáže zakrýt, že snaha o komerční zhodnocení "úlovku" byla jistě jednou ze stěžejních motivací jeho vzniku. Hodnotit nebudu: Čistě filmově to podobně jako Pátrání po Sugar Manovi žádný zázrak není, jenže i Pátrání po Vivian je víc než jen film :)

Všude ptáci jsou, však pár jen hnízd! Herzův pokus o detektivku západního střihu táhne dolů hlavně ne úplně dotažený scénář (nikoliv z režisérova pera) a snaha o komickou stránku, již si prý Herz do scénáře přidal, a která částečně vinou castingu bohužel vůbec nevychází. Leccos o rozdílu mezi ambicemi a výsledným produktem prozradí už úvodní kreslené titulky. Vedle pár pěkných herzovských obrazů tak potěší hlavně mistrovo hitchcockovské cameo s tatarákem nebo rozkutálené barely na silnici při automobilové honičce.