foils

Festivalové anotace jsou v případě tohoto snímku trochu zavádějící. Ola Marcina nikam nevtáhne, naopak Marcin se k ní brutálním způsobem vnutí a jí to imponuje. Právě ta brutalita zkraje zaskočí, dokud nezačne být jasné, že tvůrcům šlo o ad absurdum dovedenou hyperbolu toho, jakých vlastností si dnes mladí lidé cení a jakými lidmi se obklopují. Snímek tedy zpracovává podobná témata jako třeba (poněkud komplexněji pojatý, a ne úplně doceněný) brazilský snímek Vetřelec nebo novější srbský Klip. Tím se nenásilně dostávám k vizuálu, který je v souladu se světem "zlaté mládeže" notně videoklipový (Krzysztof Skonieczny je údajně též režisérem "oceňovaných videoklipů") a místy dokonce videoherní (autíčko jedoucí středem silnice evokuje sérii vražd jako jednotlivé levely nějaké hry), z technického hlediska však nikoliv dokonalý (scéna s padajícím sněhem a hořící lahví). Celkově se dá říct, že témata Hardkor Disko jsou stále aktuální (dokonce stále aktuálnější), jen už jsme je podobnou formou několikrát zpracované viděli. Polský snímek se navíc přes frajerský výraz vyznačuje katolickou prudérností, takže nenabídne ani příliš odvázané záběry.

Chceme bavit lidi, ale máme děsivé myšlenky, které nám to nedovolí. Anderssen nám ukazuje zestárlou, nemohoucí, nekonkurenceschopnou Evropu a možná tak trochu naznačuje, že si její dnešní stav zasloužíme, tím jak jsme pořád válčili, kolonizovali (švédská těžební společnost Boliden byla v roce 2013 souzena za skládku toxického odpadu v Chile v 80. letech. To způsobilo u více než 700 lidí otravu arzénem) atd. Některé z jeho metafor jdou pro mě osobně už za hranu, nadto se úplně nepotkávají s realitou a problémy 21. století (určitou "vyšlost z módy" mimochodem vykazují i prvky absurdního divadla, ty se však ještě dají zdůvodnit nebo omluvit potřebou ozvláštnění). Naštěstí Andersson na rozdíl třeba od Akiho Kaurismäkiho (jenž si libuje v podobných charakterech) neservíruje pouze bezvýchodnou depku, ale i humorné momenty. Je to ale ten typ humoru, po kterém máte chuť si dát panáka (nebo dva).

Docela zklamání, ale jiné než jsem čekal. Hodně lidí vyčítalo Chlapectví nedostatek dramatu, a s tím tak úplně nesouhlasím - dramata ve filmu jsou, možná nijak výjimečná, jenže život většiny z nás se skládá spíš z řady malých dramat než z těch velkých. S čím jsem ale měl největší problém, byly postavy. Většina z nich jsou totiž nesnesitelní burani notně otravující druhým život. To se přitom týká postav chytrých, hloupých, úspěšných, neúspěšných atd. Samozřejmě se to dá brát tak, že nás Linklater navádí k sebezpytu v duchu: "Snažte se nebýt jako tyhle kreatury." Proti tomu žádná, stejně bych ale ocenil, kdyby ve filmu bylo víc kladných postav. Nabízí se srovnání s nedávným snímkem Nebraska - tam také šlo o zachycení "normálnosti" a rodinných hodnot, nicméně ve více nostalgizujícím pojetí. Alexander Payne jako by říkal: "Vaše rodina může být banda hovad, ale pořád je to vaše rodina." Naproti tomu Linklater říká: "Život stojí za ..., tak s tím zkuste něco udělat. Ale i když se vám to povede, stejně to nebude žádný zázrak." A ještě jedna věc mi na postavách vadila: Tím, jak je sledujeme vlastně z rychlíku, těžko si k nim vytvořit nějaký vztah. Chlapectví je tak pro mě cenné hlavně jako sonda do americké kultury, odhalující co se děje potom, když odezní zdvořilostní fráze.

Ač tvorba Christophera Nolana nikdy nebyla vyloženě mým šálkem kávy, oceňuji na jeho filmech jako Počátek nebo Memento přinejmenším atmosféru a značnou míru ozvláštění klasických hollywoodských žánrů. Vtahující atmosféru jeho poslední počin sice úplně nepostrádá (byť v tomto směru nedosahuje intenzity obou jmenovaných snímků), místo neotřelých výjevů ovšem nabízí spíš kompilát provařených motivů z 2001, Armageddonu a dalších klasických filmů. Nolan místy dokonce už vykrádá sám sebe (stanice Cooper vs. deformace prostoru v Počátku). Je samozřejmě otázka, nakolik to tvůrce myslel vážně, nebo jestli to spíš má být parodie na dnešní blockbustery. Přepálená stopáž, casting (viz Michael Caine předvádějící kvintesenci svého trademarku nebo Matthew McConaughey, jenž skutečně nemá nadhled Bruce Willise, takže zbývá pouze čistý patos) i samotný příběh, oslavující hlavně omnipotenci amerických mozků, se dá zřejmě vykládat oběma způsoby. Osoba hlavního hrdiny by vydala na delší rozbor, teď jen stručně pár největších nápadností: Opustí rodinu, během samotné mise učiní dvě kolosálně chybná rozhodnutí, přesto se k němu ostatní chovají značně přeuctivě, a přesto svůj úkol nakonec splní (i když dost srandovně - pomocí morseovky a vteřinové ručičky). Čili typický patriarcha a stejně tak celý příběh - třebaže se odehrává v budoucnosti - působí jako oslava tradičních amerických hodnot. Je tak protikladem třeba atmosférou svým způsobem podobného, přesto mnohem nepříjemněji působícího Futurologického kongresu. Jako kdyby nás Nolan v době krize slastně opájel pohádkami, jak hodný tatínek všechno vyřeší - anebo naopak ironizoval jejich naivitu, to už si nejspíš musíte rozhodnout sami.

Další slátanina postavená na hollywoodských klišé, jež dovádí do nového levelu: Spousta amerických filmů hledá za každou cenu drama i tam, kde není. The Imitation Game (jak příhodný název pro kopírku americké kinematografie) následuje tento trend tak důsledně, že místo skutečného válečného dramatu a dobrodružství počátků počítačové vědy líčí banální, nejspíš zcela smyšlené konflikty Turinga s jeho spolupracovníky. Přesvědčivě filmově ztvárnit skutečný tvůrčí proces je však evidentně mimo schopnosti a vlastně i zájem tvůrců. Benedict Cumberbatch ve filmu párkrát směrem ke svým kolegům pronese cosi ve smyslu: "Nedokážete pochopit hloubku a význam mé práce." Ve skutečnosti je věta určena cílové skupině tohoto snímku: Skutečného Turinga byste stejně nepochopili, tak vám místo toho naservírujeme další pohádku typu Dobrý Will Hunting. Užijte si rádoby šokující povrchní obrázky nepochopeného génia, válečných hrůz, útlaku homosexuálů, a aby toho nebylo málo, tak v závěru ještě nepokrytého citového vydírání. (Co na tom, že se podle současných poznatků mohl Alan Turing stejně dobře otrávit nešťastnou náhodou?) Kód Enigmy je kvintesencí toho nejhoršího ze současné kinematografie, filmem, jenž ve své snaze uspět za každou cenu pohlíží na publikum jako na stádo tupců, filmem postrádajícím vkus i minimální kontakt s realitou.

Zázraky se nedějí a nezbývá tedy než se spoléhat jen na své schopnosti a úsilí; pokud se někde dějí, pak jedině v lásce, avšak i tam je otázka, zda k obecnému prospěchu. Odpovědět si na ni musí každý divák sám - závěr filmu díky míře nepochopitelnosti a nelogičnosti motivace obou hlavních postav v podstatě umožňuje dvojí čtení. Poselství nového Allenova filmu je sympatické, zamrzí však, že motivy, ze kterých je poskládán, už jsme od něj viděli - ať už je řeč o esoterice (Povídky z New Yorku), kouzelnictví (Sólokapr), nebo chlapovi rozhodujícím se mezi dvěma ženami, z nichž jedna představuje racionální volbu, zatímco k druhé ho táhne vášeň (Match Point). Teatrální herectví Colina Firtha nenudí, na druhou stranu jeho hrdina zřejmě měl být vtipně ironický, jenže vtipných hlášek se příliš nedočkáme. Kouzlo měsíčního svitu neurazí, ale ani moc nenadchne a nepobaví.

Na to, jak nevalná pověst tomuto dílku předcházela, to nakonec nebylo tak zlé. Taková oddechovka s řadou komických prvků - co na tom, že některé tvůrci nejspíš mysleli vážně (vnučka vytvoří pomocí nejnovější aplikace video přerodu housenky v motýla a zakončí ho stylově oldschoolovým, v ruce drženým titulkem).

Po výborné Cosmopolis přichází David Cronenberg s hodně ostrou kritikou Hollywoodu, kultu celebrit, vytěžování dětských hvězd a dalších příbuzných jevů. Maps To The Stars se ve filmu jmenuje bulvární bedekr s losangeleskými bydlišti celebrit. Ty snímek zobrazuje jako (přinejmenším) neurotické hyeny, které nezajímá nic než vlastní sláva, pro niž jsou ochotny udělat téměř cokoliv. Neustále se přetvařují, sebemenší úspěch druhých je dovádí doslova k šílenství, mají potřebu si dokazovat svoji převahu nad mnohem slabšími protivníky (Havana vs. Agatha, Benjie vs. Roy "Vabina"). Žijí v izolovaném světě přešlechtěných jedinců, kde nevyhnutelně musí docházet k incestům, byť nevědomým. Kam až jsou ochotny v honbě za slávou dojít, demonstruje zejména postava Havany Segrandové (Julianne Mooreová) v řadě scén, jež vyvrcholí tím, že se nechá umlátit pozlacenou trofejí. Rodina Weissových není ochotna přijmout svou zavrženou dceru Agathu (Mia Wasikovska) jen kvůli její psychické nemoci, ale i z dalších důvodů: Agatha není slavná, ale chce se slavnou stát (zamýšlí napsat scénář), takže představuje pro všechny potenciální konkurenci. Její tělo navíc v důsledku popálenin není dokonalé, takže nesplňuje hollywoodský ideál krásy. ______ Tím se dostávám i ke scénám, nad kterými se tady mnozí tak pohoršují: To, že se ve filmu obnažují zejména postavy ve věku 40+, má samozřejmě své důvody. Jde především o ilustraci pomíjivosti hodnot, po nichž lidé v showbusinessu i jeho konzumenti baží. Kdo nemá mladé svěží dokonalé tělo, je automaticky častován posměšky jako GMILF po přechodu apod. V tom se ovšem dá vidět nejen kritika médií, které tento kult vytvářejí, ale i satira vůči jejich publiku - režisér vám ukazuje karikaturu toho, co chcete vidět, místo mladých sexbomb to, co se z nich po čase stane. Podobně motivovaná je i záchodová scéna - místo "svůdně" čurající topmodelky sledujeme nadmutou Havanu s průjmem. Zde se navíc jedná o metaforu nesmyslnosti bulváru, kdy se ze sebebezvýznamnější události dělá kauza jen proto, že se týká někoho, kdo byl v televizi. ______ Film má jedinou vadu na kráse - přestože oficiálně kanadsko-německý, neobešel se bez klasických hollywoodských "dramatizujících" rekvizit, jako jsou žhářství, předčasná smrt mladičké kolegyně atd. Nebýt ovšem tohoto drobného nešvaru, neměl bych co vytknout a musel bych film ohodnotit pěti hvězdičkami, jimiž častuji výhradně geniální díla hodná uchování pro budoucí generace :) Cronenberg je možná v životní formě!

Moje první setkání s M. Amalricem coby režisérem nebyl žádný průser, ale vypadá to, že tento mimořádně talentovaný herec disponuje spíše průměrnými režijními schopnostmi. Pár povedených sexy scén, ale jinak na mě tento thriller působil celkem televizně, až jsem si říkal, že by se z toho dala udělat dobrá epizoda seriálu Colombo. Napětí a drama je spíš než nějakými změnami perspektivy, nečekanými zvraty apod. vytvářeno pozvolným postupem vyšetřovací mašinérie - a sledovat to je podobně ubíjející. Jak postava psychopatické lékarnice, tak i její milenec v podání Amalrica jsou spíše figurkami než propracovanými charaktery (proto mě významová nejednoznačnost vyprávění nechala poměrně chladným) a podobná šablonovitost se týká i paralelního dramatu vyšetřujícího soudce, jemuž se rozpadá rodina (jasně - je to spíš takový náznak, co se stane hlavnímu hrdinovi). Režisér Amalric neudělal ostudu, ale vyrovnat se s tradicí francouzské kriminálky, oč se evidentně snažil (viz např. formát 4:3 nebo konzervativní soundtrack), se mu úplně nepodařilo.

Film je silně stylizován divadlem, reklamou či soap operou a v tom je jeho největší devíza. Mizanscéna není až tak geniální, jak by se mohlo zdát z traileru, nicméně vizuální styl tohoto snímku s dvousmyslným, těžko přeložitelným názvem přesto zaujme. Bohužel jeho ústřední téma financování umění je mi natolik vzdálené, že jsem se k němu nedokázal vyloženě přimknout a docenit všechny jeho vtípky a konotace.