molotov

Čong Či-jong se opět ukazuje jako mistr demýtizace a odkrývání nepříjemných stránek z Korejské historie. Po skvělém filmu o severokorejských partizánech Nambugun si vzal na paškál korejskou účast ve Vietnamské válce. Ta Koreji nesmírně finančně pomohla, ale doma se o ni téměř nemluvilo a byla jakýmsi tabu. Film je natočený podle stejnojmenné knihy spisovatele An Čong-hjoa a nápad na její zfilmování vzešel z hlavy představitele hlavní role An Song-kiho, který hrál ústřední postavu i v Nambugun. Film měl enormní rozpočet je to na něm vidět. Válka tu ale není atrakcí pro diváky, spíše peklem pro všechny zúčastněné. Režisér ukazuje zvěrstva páchané Korejci a vysloužil si za to ostrou kritiku od válečných veteránů. Obětmi tu nejsou jen padlí, ale mnohem více přeživší, kteří se nedokáží vyrovnat s tím, co prožili a čeho se dopustili. Film zároveň dává vietnamskou válku do spojitosti se studentskými bouřemi proti novému prezidentovi Čon Tu-hwanovi, který je silou ujal vlády v zemi. Obojí je zobrazováno jako zlo páchané na neviném obyvatelstvu a ve svém důsledku mající trvalé následky na morálku všech zúčastněných.

Zásadní film, který po třicetipěti letech od snímku Piagol, opět ukazuje severokorejské partizány jako lidi, a nejen jako zosobnění zla. Film vznikl podle deníku válečného zpravodaje a ukazuje činnost partizánů v průběhu celého konfliktu. Původní zápal pro osvobozenecký boj se postupně mění v boj o holé přežití, který je nejpůsobivější částí filmu. An Song-ki je naprosto přesvědčivý a čím dál víc mi připadá jako korejský De Niro.

Vynikající film o dvou mužích na okraji společnosti. Mansu je plný optimismu a dokonce dobrovolně skončí v práci, aby mohl pracovat se svým kamarádem. Tím je Chilsu, který natírá / maluje billboardy na stěnách budov. Oba však mají za sebou složitou rodinou historii. Mansu je z rodiny, která žije u vojenské základny a otec se vyhodil z domu jeho sestru, protože se tahala s americkými vojáky. Chilsu má zase otce ve vězení, protože je to sympatizant s komunisty a nemohl kvůli tomu vystudovat a teď sehnat pořádnou práci. SPOILER Když dokončí obří billboard na americkou wiskey, užívají si svobodu na vrcholu obřího billboardu, ale lidé ze zdola si jich všimnou a pokládají je za sebevrahy či stávkující zaměstnance. Láhev s vodou pokládají za molotovovi koktejly a povolána je speciální jednotka. Až tady oba zjišují více o životě toho druhého a svou zlost ze sebe vykřičí na celé město pod nimi, které je samozřejmě neslyší. Chvíli oba přemýšlí o sebevraždě, zpočátku jen z legrace, ale Chilsu nakonec opravdu skočí. Mansu končí v poutech a je odvážen policií. Oba se přitom absolutně ničím neprovinili a jsou jen obětmi systému.

Sonagi neboli Liják je adaptace krátké povídky Hwan Sun-wona. Povídka je o nevinné lásce mezi vesnickým chlapcem a dívkou, která přijede s otcem ze Soulu a není Korejce, který by ji neznal. Film se povídky dějově drží, ale přidává do toho náznaky erotična a je více o dospívání. Ty děti jsou poměrně dost mladé a místy to působí trochu nepatřičně, i když je to opravdu velmi nevinné a jde jen o letmé dotyky či pohledy. Film má neuvěřitelně krásnou barevnou kameru a je velmi poetický a téměř fetišizuje přírodu. Film je stejně jako povídka nesmírně populární a přestože v době uvedení v kinech propadl, v průběhu osmdesátých let zkultovněl. Opravdu krásný film, doporučuji.

Nádherný film. Jedna z mála road movie, která ukazuje dva tuláky a nájemné dělníky, kteří narazí na holku, která utekla z baru a spolu jdou na jih, každý za jiným cílem. Níc víc se tam v podstatě nestane, žádné úžasné zvraty. Ale je to nádherně natočené, poměrně uvěřitelné a především to stojí na skvěle vykreslených postavách. K tomu úžasná melancholická hudba, zasněžená korejská příroda a co víc člověk potřebuje. Poslední dílo korejskéhé klasika I Man-huie, která při stříhání tohoto filmu zemřel na cirhozu jater, je opravdu úžasné.

Vyňato z chystané bakalářky: Literární adaptace jako cesta k tvůrčí svobodě - V druhé polovině šedesátých let se zpřísňovala cenzura a již zdaleka nebylo možné točit tak kritické filmy, jaké vznikly v letech 1960-61. S vládní politikou udělování dovozních kvót za produkci kvalitních filmů (hlavním kritérium bylo ocenění na filmovém festivalu, nejlépe v zahraničí) se tvůrci dočasně uchýlili k filmovým adaptacím ceněných literárních děl, často i soudobých. Tyto filmy nepodléhaly tak příšné cenzuře a protože nebyly točeny s komerčním záměrem, měli jejich tvůrci daleko větší uměleckou svobodu. A producenti do nich investovali, protože se skrze ně snažili zvýšit své kvóty pro import zahraničních filmů, z jejichž promítání se jim náklady vrátili. Díky literární předloze nebyly zpravidla tak epizodické, a protože námětem byla nejčastěji krátká povídka, absence výraznějšího děje nahradila výrazná estitika a lyrické zpracování. Mezi klasické literární filmy patří Rybářská vesnice (겟마울, Ketmaul, r. Kim Su-jong, 1965) z roku 1965. Režísér Kim Su-jong zde citlivě a s pochopením zobrazuje život v rybářské vesnici, kde většina žen brzy ovdověla a kde nevládne tak rigidní morálka jako ve městech. Ženy zde otevřeně mluví o svém sexuálním životě a tužbách, znovu se vdávají a jsou zde i náznaky lesbické lásky. Rybářská vesnice je současně drsně realistická, tak i lyricky krásná. Film byl úspěšný i u diváků a dokázal, že literární filmy mohou být i komerčně úspěšné. V roce 1968 byly ovšem literární adaptace jako kategorie vyjmuta z vládního systému oceňování kvalitních filmů, což znamenalo rychlý konec těchto filmů a návrat k žánrové tvorbě. Přestože se tyto filmy točili pouze několik let, řada z nich patří do zlatého fondu korejského filmu.

Kim Ki-jong se svou tvorbou zásadně vymyká všem svým vrstevníkům. Ať už je to tématy (hrdinové dohnaní okolnostmi do krajních situací, při kterých umírá spousta lidí včetně dětí), či zpracováním. Podoboně jako v Housemaid využívá ztísněného prostoru ke gradaci napětí a vynikající pohyblivé kamery. Rovněž hudba svou groteskností umocňuje mystickou atmosféru filmu. Korjočang není jméno hlavní postavy (ta se jmenuje Kurjong), ale praktiky z období království Korja, kdy se lidé nad sedmdesát let nechávali umřít, aby staří neubírali jídlo mladým, kteří umírali hlady.Hrdina se tomuto snaží vzepřít, ale okolnosti ho donutí toto vykonat. Odskáče to ale jeho deset bratrů, kteří mu zavraždili manželku a provedli další šeredné věci. A hlavně to odskáče šamanka, které je v tomto filmu zdrojem veškerého zla. Jedním z nejčastějších výkladů tohoto filmu je střet modernosti a středověkých praktik, které brání zemi v pokroku. Na jakou stranu se přiklání Kim Ki-jong asi není nutné dodávat. Pro diváka je ale nejdůležitější, že je to poměrně sevřené vyprávění, které neustále drží diváka v napětí. Dějí se tu velmi šeredné věci, jak je u Kim Ki-jonga zvykem, ale svou kvalitou stojí film na špici korejské produkce šedesátých let.

Vynikající film, který má navíc své významné místo v historii korejského filmu. Jde o první z řady filmů pro mladé (youth films), které se začali natáčet v šedesátých letech. V mnoha ohledech se velmi liší od tehdejší produkce. Především je určený pro mladé publikum, a ne pro ženy středního věku, typické diváky melodramat. Ukazuje život mládeže na hraně zákona, krádeže, vydírání, podvody, večírky v barech, moderní hudbu a tělesnost. Příběh je variací na Romea a Julií, vypráví o zapovězené lásce mezi nevzdělaným gangsterem a dcerou velvyslance. Společenská propast mezi nimi je nepřekonatelná a nikdo z jejich okolí nechce, aby se o její překonání vůbec pokoušeli. Oni si ale jdou za svým, což je dost nový prvek v korejském filmu. Do té doby se hrdinové vždy podvolili veřejné morálce a nesnažili se překonovávat bariéry. V tomto filmu si mladí jdou za svým, i kdyby je to mělo stát život. Film se stal generační výpovědí a z hlavních představitelů udělal ikony (Šin Song-il je korejský James Dean). Jejich svatba o pár let později bylo národní událostí. Bosé mládí je bezpochyby jeden z nejlepších korejských filmů nejen zlatých šedesátých let.

Šin Sang-ok je skutečný korejský klasik. Je úchvatné sledovat, jakou atmosféru dokáže vytvořit a co dokaže vytěžit z krátké povídky. Vyprávění i vznikajícím citu mezi vdovou a hostem v jejím podnájmu je vyprávěno z pozice její malé dcery, kter8 svou naivitou a dobrosrdečností kontrastuje s rigidní společenskou morálkou, která se sice pomalu mění (vedlejší záplatka služebné a podobního prodavače, kteří se přestože oba ztratili své protějšky, znovu vdají/ožení a dokonce spolu čekají dítě), ale stále limituje obyčejné lidí v dosažení vlastního štěstí. Přestože spolu hlavní postavy téměř nepromluví, postupně se mezi nimi vyvine velká láska, které ale okolnosti nepřejí. I lyrický popis lásky dokáže plný napětí, což jen dokazuje režisérovu zručnost.

Kombinace melodramatu a gangsterského filmu těží hlavně z podmanivé atmosféry. Lehce, ale opravdu jen lehce, mi to připomělo Drive. Děj o gangsterovi ve výslužbě a nájemné vražedkyni je sice místy trošku překombinovaný, ale charisma Song Kang-hoa ho táhne dopředu. Vizuál je opravdu vymazlený, především kamera a hudba jsou vynikající. Dobrá polovina filmu se odehrává v Pusanu, což byl vynikající nápad. Film neustále zdůrazňovanou přítomností moře získává úplně jiný nádech než detektivky ze soulské džungle. Jen více filmů z Pusanu. Akční scény jsou velmi slušné, ale o nich film není. Je o hledání štěstí dvou postav, které osud postavil proti sobě. Máto své chyby, ale ten film celkem sedl.